Deník s tupým žuchnutím dopadl opět na zem. Roztřesené ruce už déle váhu deníku nedokázaly udržet.
Hlavou se mu míhalo tolik myšlenek, jedna přes druhou se prolínaly a působily zmatek v hlavě. Jak je možné, že to dopadlo takto? Proč? To je život doopravdy tak nespravedlivý? Taky někdo najde jeho tělo bezvládně ležet na zemi? Objeví ho čirou náhodou, jako on nalezl to tělo v ložnici? Taky dotyčný vykřikne děsem a upozorní tak na svou přítomnost? Podaří se mu utéct? Tolik otázek a žádná odpověď.
Zavřel oči. Slzy mu stékaly po tvářích jako kapky rosy po křehkých listech stromů. Začal mluvit do prázdna. „Omlouvám se, Andy. Já... Za všechno se omlouvám." Hlas mu přeskakoval. Už v něm nebyla jediná známka po té dřívější sebejistotě a aroganci. „Miluju tě." Zbyla jen skořápka plná strachu a odevzdání. Osoba se usmála sladkým, omámeným úsměvem a přerušila tok slov výstřelem... a tak jako deník i jeho tělo dopadlo s tupou ránou k zemi.
Postava chvíli tiše zírala na ležící tělo na zemi. Benjamin stále dýchal. Mělce a nepravidelně, umíral. Ústa se zaplňovala krví a z očí se valily slzy. Postava si k němu opatrně lehla na zakrvavěnou zem. Propletla si s ním své dlouhé, tenké prsty s okousanými nehty a svou hlavu položila na jeho zoufale se zvedající  hruď. Poslouchala utichající srdce. Slyšela jen to srdce. Bolestný vzlykot a pláč raněného už nevnímala. Osoba byla ve svém chorém světě. Tam realita nedosáhla. Tam realita neexistovala. Tomuto světu vládlo šílenství.
Krvavý flek na břiše se zvětšoval víc a víc. Připomínal květinu. Nádhernou. Krvavou. Majestátní. Mrtvá květina, jejíž úponky navzdory smrti stále rostly.
Osoba si přiložila pistoli k hlavě a usmála se. „A teď, teď konečně... " Ten hlas byl tak roztřesený. Plný bolesti a šílenství. „Budeme spolu navždy. Už mi tě nikdo nesebere a víš proč?"  Přesto v něm ale zaznívala jistá spokojenost. Smíření. Přijmutí osudu. „Protože tě miluju, Benjamine. " Smích, který vyšel z hrdla, doprovodil hlasitý výstřel. Na to se z Benjaminových úst vydral bolestný, zdrcený a smyslů zbavený jekot a zoufalé mumlání Andyho jména. Mumlal jméno svého a jejího vraha. Jméno osoby, která mu mrtvá ležela na hrudi s prostřelenou hlavou. Jméno osoby, která přestala být tím, kým byla. Stala se bláznem, který celou tu dobu toužil po jediném. Toužil po lásce. Toužil po laskavých slovech, a když je po tak dlouhé době konečně dostal, když se konečně dočkal... Objevila se možnost ztráty. Objevila se hrozba. Strach zničil poslední zbytky rozumu a donutila ho ve jménu své zvrácené lásky vykonat jediné...

A slavík vzlétl k nebesům, zanechávajíc za sebou zničenou klec a hladem umírajícího kocoura, konečně byl opět svobodný.

~Konec~