Benjamine, Benjamine, Benjamine. Miluju tě. Miluju tě. Miluju tě. Chce se mi tančit. Chci zpívat. Chci dělat všechny ty věci spojené s pozitivní a šťastnou energií. Zatraceně. Tohle není možné! Je to jen sen a já se brzy vzbudím? Je to tak? Není. Nemůže... Mám to potvrzené. Potvrzuje to má poštípaná ruka. Nespím. Spal jsi se mnou. Miloval jsi se se mnou. Řekl jsi, že mě miluješ. Hah. Není to možné! Není. Pláču. Pláču a chvěju se. Jak lze popsat štěstí? Jde to vůbec?
Tak dlouho jsem čekal. Tak dlouho jsem trpěl a teď, teď... Děkuju. Děkuju ti. Za všechna ty krásná slova, za všechny ty jemné doteky. Děkuji ti za mé první milování s mužem, kterého miluji. Pořád se neovladatelně musím usmívat. Nejde to jinak. Cítím se jako zamilovaná puberťačka. Směšné, ale... Co když mi lžeš? Ne, nelžeš... Nemůžeš... Nesmíš... Ty nesmíš lhát!

Ne, nelhal. Doopravdy tentokrát nelhal. Rozhodl se mu to říct. Rozhodl se mu ukázat lásku. Jeho lásku. Jenže si neuvědomil... Zalepil sice tolikrát pochroumané srdce. Slepil ho zase nějak dohromady. Ty malé, krvavé dílky byly zase u sebe... Ale na jak dlouho? Prasklinky se mohly objevit každou chvíli. I kdyby se je oba snažili zalepit a zakrýt, co nejvíce... A i kdyby se tam neobjevily. Ta láska. Ta láska pisatele. Byla to vážně láska, nebo jen čiré zoufalství? Jak jen to je... Tonoucí se i stébla chytá. A pisatel se té lásky chytil jako tonoucí svého stébla.