Už to mohu říci naprosto s jistotou. S  naprostou jistotou říkám, že ti nerozumím, nechápu tě. Nenávidím tě a zároveň tě miluju. Víš. Ty a já... Bylo nám vůbec někdy předurčeno, abychom byli spolu? Asi ne, co? Ale ty ses asi rozhodl, že se tomu vzepřeš. Nevím proč. Najednou se o mě staráš. Najednou mě hýčkáš. Najednou jsi hodný a pečlivý. Najednou po mně nechceš službičky. Teď ty službičky děláš ty mně. Já... Mám teď. Řekněme to jednoduše. Jeden orgasmus za druhým. Mé tělo nikdy nemělo takovou péči. Děkuju... Moc ti děkuju. Ještě jsme se ale nemilovali. Chci se s tebou milovat. Ty nechceš. Chápu. Miluješ se s tím, koho miluješ. Šukáš s děvkou. Tak nějak jsi to řekl... Pamatuju si ta slova až moc dobře. Až moc tehdy bolela... Bral jsi mě, nebo mě stále bereš za svou děvku? Asi už ne... Tedy... Už ani nešukáme. Co ke mně cítíš, Benjamine? Jak to mezi námi dvěma vlastně je? Jak to vůbec bude? Nejistotou žiju každý den a k té nejistotě se přidává opět strach. Její oči. Dívá se. Sleduje... Ví to. Ví o nás. Ona to vidí.

Sledovat jeho tělo schoulené ve slastné křeči. Vidět jeho zářivý úsměv, slyšet jeho smích, když společně mluvili. Byl to nádherný pohled. Konečně si tehdy začal uvědomovat. Konečně se to začalo dít. Bál se toho, ale přijmul to. Přijmul tu lásku k pisateli.
Uslyšel kroky a křečovitě sevřel deník v rukou. Ještě chvíli. Potřebuje ještě chvíli. Poslední stránky a čas neúprosně běžel kupředu.