Po dlouhé době jsem mluvil se svou rodinou. Celou tu dobu jsem s nimi komunikoval přes mail. Ubohé, vím. Ale takhle nemohli slyšet můj vyklepaný hlas. Takhle neměli o ničem ani zdání. Ano... Vždy jsem byl přeci ten velký, samostatný, rozhodný, úspěšný muž. Nikdy o mně neměli strach. Nikdy neměli zbytečně pečlivou péči. Jeden telefon za měsíc? Tak to bylo dřív... Nemáme špatný vztah. Jen jsme předpokládali, že se máme všichni dobře... Naivní, že? Benjamine. A taky jsou moc daleko. Moc daleko... Ten telefonát. Ani nepoznali můj hlas. Pořád se dožadovali, aby s nimi mluvil jejich syn. Jejich Andy. Jejich Andy je mrtvý. Je tu nový Andy. Troska. Jen stín z bývalého Andyho. Nevěděli nic. Nakonec jsem jen vzlykal a tys mi vyrval telefon z ruky. Mluvil jsi. Nevím o čem. Stejně tě měli vždy radši než mě... Tvé další chování. Překvapilo mě. Prostě jsi mě obejmul a hladil jsi mě po zádech. Tohle jsem chtěl celou dobu, Benjamine. Já chtěl jen utěšit.

Netušil, že o něj jeho rodina nic neví. Vždy si myslel, že ten vztah mezi nimi byl zvláštní. Nikdy nemusel být doma na čas. Vždy měl všechno, co chtěl, ale nikdy nepatřil mezi ty rozmazlené fracky. Nechápal takový styl výchovy.
Tehdy, když pisatele objal. Cítil podivné chvění v břiše a pocit potřeby. Potřeby chránit. Pohlédl na zem a rychle zahnal slzy. Už zbývalo jen několik stránek.