Mám dobré zprávy. I přes tvůj zjevný odpor jsem si našel práci. Spíš díky ní. Dala mi jasně najevo, že mě nenávidí a proč? Protože ty.
Jsi tak neopatrný, Benjamine. Zjistila to. Určitě ano. Nejsem si jistý... Třeba má jen podezření, i tak... Mám z ní strach. Přiskříplá ruka do auta, nechtěně horký plech, který jsem měl podat. Květináč, který mě minul jen tak, tak. Začínám se bát o svůj život. Je to přehnané? Já doufám, že ano. I tak se bojím. Je strašná. Před tebou se přetvařuje, jak milá a dokonalá je, jakmile ale odejdeš, tak se změní do té děsivé nenávistné masky. Taky se po tobě sápe víc než jindy. Spíte spolu víc než jindy... To je jediné pozitivní. Nechodíš už tolik za mnou.
Zpět k té práci. Je to skvělé. Po dlouhé době něco hezkého. Našel jsem si tam jednoho fajn kamaráda. Jmenuje se Felix. Je dopravní úžasný. Skvělý, krásný a moc milý a též příjemný. Po dlouhé době mám zase dobrou náladu. Shrnu ti to. Ráno vstanu jako první. Nachystám vám snídani a jdu do práce, pozdravím se s Felixem, pracuju, bavím se s Felixem, směju se s Felixem, loučím se s Felixem, jdu k vám, přijdu, ona není doma, ty ano, ložnice, bolest, sex, bolest, slzy, krev, spánek. Jen někdy se to změní, Benjamine, ale tohle je můj klasický den. Proč jsi na mém dni tím jediným negativem? Nemělo by to být naopak? Neměl bys to být ty, kvůli komu se mám smát? Kvůli komu chci být šťastný...

Pořád o něm mluvil. Felix tohle, Felix tamto. Lezlo mu to krkem. Žárlil a snad proto byl na něj ještě horší. A ona. Ona... Všechno šlo do háje a on měl tak strašný vztek... začal si brát víc a víc a nehleděl na to, co tím způsobí. A to byla chyba, jejíž význam se naprosto vytratil v tom obrovském množství předešlých chyb.