Někdo mi řekl, že zapisování si svých pocitů pomáhá. Jsem bezradný a zničený, takže to je nejspíš důvodem, proč to teď píšu. Píšu to, co bych si ti přál říci, Benjamine. Nikdy to ale neudělám. Na to tě až moc nenávidím...
Kde ale jen začít? Je toho tolik. Naše dětství. První lásky. První zklamání. Štěstí. Svatba. Bolest. Hněv. K odpuštění jsem se ještě nedostal a nejspíš nikdy nedostanu. Já ti totiž nedokážu odpustit, Benjamine. A zároveň se tě nedokážu vzdát. Je to jak začarovaný kruh. Nejdřív jsem byl já a ty. Pak já a ona. Teď je to ty a ona. Jeden musí z kola ven.
Tentokrát jsem šel já a stále, stále nechápu proč. Proč jsi to udělal? Proč jsi mezi mě a ni vrazil klín. Proč? Proč jsi dovolil, aby se do tebe zamilovala? Proč jsi to dovolil mně? Chtěl jsi vidět, jak trpím? Tak se dobře dívej, protože já vážně trpím. Vždyť ty ani nevíš, že nepláču po nocích, kvůli tobě a jí. Já trpím kvůli nám. Kvůli tobě a mně.
Přerušili jste se mnou veškerý kontakt. Nereagujete na mé zprávy, prostě nic. Přestal jsem pro vás existovat? Nejspíš ano. Nejspíš to tak bude lepší... Hloupá výmluva. Hloupá útěcha.
Nenávidím tě, Benjamine. Tak moc tě nenávidím, až tě musím milovat.

Po tváři mu skanula první slza. Nechápal, nerozuměl, nenáviděl se za ten hloupý žert.