Advik. Nechala jsem hotel na kamarádovi, který se v Praze aspoň trochu vyzná.

Wow, kdy jsme si změnila příjmení?

Vybral nějaký intr. Sprchy mimo pokoj, postele tvrdé, vše jde slyšet z vedlejších pokojů.

Vydáme se hledat sprchy a záchody. Přivřu, otočím se, že chytnu kliku. Ajaj. Jak je kulatá, proklouzla mi.

Klíče jsou vevnitř. 

Kamarád se naštěstí nezlobí.

Musíme pro univerzální klíč.

Moje boty jsou ale zabouchnuté v pokoji, chudák musí jít on a sám, když je to moje vina.

Zachráněno.

Odhodlám se do sprch.

Někdo na mě volá lásko. Já k tobě nepatřím! Jsem tu sama a tím, že na mě pětkrát zavoláš se fakt nezměním v toho, koho hledáš!

Tak, to šlo. Až na klíče se nic horšího nestalo. Asi to přežiju bez trapasu a úrazu.

Jedeme domů. Stojíme na hlavním nádraží v Praze o deset minut dýl a stále se nic neděje. Paní, se kterou se mi nepovedlo domluvit prohození místa k uličce skrz cestovní tašku vypadá dost nevrle. Bude to taková ta dáma, které vše vadí. 

Průvodčí. Co?! Dvacet až čtyřicet minut tu budeme stát, než se vyřeší problém s tím, že nemáme lokomotivu? 

Třicet minut stojíme. Konečně máme lokomotivu. Hlášení. Čtyřicet minut až hodinu, než tam se vyřeší ještě něco s tratí? Uh.

Po hodině konečně jedeme. Dáma zastaví průvodčího a domlouvá s ním procentní vrácení peněz za hodinové zpoždění. Průvodčí se ptá, jestli hned, nebo počkají do Břeclavi, že se to může ještě navýšit a mohou dostat víc. Všechny tři dámy, co jedou u mě, souhlasí. Průvodčí jen dvakrát rychle proběhne po zastavení v Kolíně a v Pardubicích a pak už se neukáže.

Sedím ve vlaku domů. Hledám si klíče dopředu. Kde jsou?! Vytahám všechny věci z batohu. Nic. Cestovka. Nic. Taška od notebooku. Nic. Kapsy. Nic. Volám rodině, jestli je někdo doma. Jsou pryč. Skvělé, klíče zůstali v Praze.. 

Počkat! Mám je! Proč jsem si je dala do taštičky s drogerkou?

Do konce roku jsou v Praze výluky. Odmítám do ní, nebo přes ní jet. Nechci tam stát zase hodinu.