Eva:

Už jsem šla ze školy domů a stále myslela na to, co řekl Martin. Je možné, že by byl schopen mi ublížit? Jednou se to stalo v agónii vzteku když jsem ho odmítla.
"Co se stalo? Opět ti někdo ublížil?" zeptal se starostlivě Martin. "Chtěl, abych šla za ním, že mi ukáže něco, co jsem ještě neviděla. Odvedl mě k sobě domů, a tam si stáhl kalhoty. Viděla jsem jeho ...." rozbrečela jsem se když ta slova opouštěla moje ústa. "Šššš. To bude dobré. Jsem tu pro tebe" řekl Martin a obejmul mě. " Děkuji že tě mám. Nevím co bych bez tebe dělala" mumlala jsem že to sotva bylo rozumět. "Víš Evi, je tu něco, co bych ti chtěl říct." začal Martin nervózně. "Povídej" vlídně jsem se na něho usmála. "Já....Já se do tebe zamiloval. Miluji tě" vypadlo z něj nakonec a já strnula. Začaly mi téct slzy a celá jsem se roztřásla. "Nemůžeme být spolu" vzlykla jsem. "Proč?" zněl zoufale. "Nebylo by to správné. Já tě nemiluji" nedařilo se mi zastavit slzy hrnoucí se z mých očí. Jeho oči pohasly. "Po tom všem, co jsem pro tebe dělal se mi takhle odvděčíš?" křičel a začal mávat rukama kolem. Žduchl do mě. "Je za tím někdo jiný že? Celé roky tě chráním jen pro sebe a pak mi utečeš? Nenávidím tě. Doufám že mi zmizíš ze života" zařval a strčil do mě tak moc, až jsem prorazila zeď od stodoly a upadla do bezvědomí.
Byl to ten nejhorší den v mém životě. Po té hádce se už na mě nepodíval. Dělal mi ze života peklo, to byl i důvod, proč jsme stěhovali pryč. Musím s ním mluvit. Všechno vyříkat i když se bojím, že mi znova ublíží.

Dnes trochu kratší, ale snad nevadí. Odkryli jsme kousek minulosti. Jak se vám tenhle příběh líbí? Názor mi klidně napište budu ráda 😊😊😊😊