Pohled Evy:

Musím se zeptat tety Marinette co se to děje. Tohle se mi ještě nestalo. A Vito? Nechci aby se mě bál. Přijde mi roztomilý. Je vyšší než já, má hnědé lehce kudrnaté vlasy a modré oči jako pomněnky. Sice byl dost hubený ale je možné že se mi to zdálo, protože měl volné oblečení.

"Jsem doma" zakřičela jsem na celý barák. "Jsme v kuchyni zlatíčko, přijď za námi prosím tě" zavolala mamka. Přišla jsem do kuchyně a tam jsem viděla mamku s tetou Marinette. "Teto!" rozběhla jsem se a objala ji. "Potřebuji s tebou mluvit" zašeptala jsem ji do ucha. "Dobře za chvíli přijdu k tobě do pokoje" zašeptala mi nazpět. Vydala jsem se do pokoje a po chvíli usnula.

Vzbudilo mě bouchání na dveře. "Evi jsi tam? Tady Marinette." ozvalo se z druhé strany. Vyskočila jsem a pustila tetu dovnitř. Řekla jsem jí vše, co se stalo. Teta chvíli přemýšlela. "Hmm. Měla jsem tě na to upozornit. Máme to v rodině. Ale v dnešní době je to nebezpečné, mají to za černou magii. Není to pravda. My nemůžeme za to, že se tak narodíme. Máš mnoho schopností a aby jsi přežila můžeš se jich 'vzdát'. Jedna se ti objevila už od narození a té jediné se vzdát nelze. Je to schopnost energie. Můžeš někomu vzít energii když jsi unavená, něco jako doplnění baterek, ale ta dotyčná osoba bude unavená. Můžeš taky energii dávat a pomáhat. Jen buď opatrná." jen co to dopověděla a odešla. A já začala přemýšlet jak to bude.

Pohled Vita:
Nemůžu na ni přestat myslet. Ale ta záře mě vyděsila. Zeptám se strejdy Adriena, ten si snad bude vědět rady. Šel jsem ho hledat a k mému štěstí jsem ho našel celkem rychle. "Ahoj strejdo máš čas? Potřebuji si s tebou o něčem popovídat." "Jasně Fanny, co potřebuješ?" zastavil se s měl pobavený výraz. "Co je? Čemu se tlemíš?" zeptal jsem se podrážděně (ano mluvím s ním jako se sobě rovným, protože je furt jak já, ale přesto starší. Je něco mezi mnou a tátou). "Viděl ses vůbec?" to už se rozesmál naplno. Podíval jsem se do zrcadla a už se nedivím že se Adrien směje. Vlasy stojí do všech stran, kruhy pod očima, oblečení pořád sedlácké. "Nemohl jsi mi říct, že jsem ještě v přestrojení? Co kdyby mě tak viděl otec?" vyštěkl jsem na něj. "Promiň. Pojď, ať se můžeš převléct a všechno mi při tom říct." řekl už v klidu.

"Hmm, divné." Adrian seděl u mě v pokoji a přemýšlel o tom, co jsem mu řekl. "Jo je to divné. Ale líbí se mi. Ona není jako ty předchozí. Ostatní se přede mnou hned začali svlékat, ale tahle nevěděla ani kdo jsem." vydechl jsem. "Něco mi to hodně připomíná" začal se Adrien smát. "Neměl by ses připravovat do školy? I když mě udivuje, že tě do ní vůbec pustil když jsi korunní princ." řekl Adrien. "Myslíš, že tam bude?" zeptal jsem se s nadějí v hlase. "Já tu svoji vyvolenou poznal ve škole. Třeba tam bude i ta tvoje." mrknul na mě. Už se těším. Poprvé co se do školy upřímně těším abych zjistil zda tam je moje vyvolená.

Čekám ve třídě a uvědomuji si, že nevím kolik jí je ani zda půjde na stejnou školu. Najednou se rozletí dveře a v nich stojí.......

Doufám že jsem fanoušky Adrinette potěšila ale nebudou tu hlavní postavy (to vám asi došlo ale nevadí). Ráda bych věděla jak se vám příběh líbí , co byste dodali a tak. Děkuji za přečtení.