Pohled Vita
Pocházím z královské rodiny. Přesněji jsem korunní a vlastně i jediný princ naší země. Nemohl jsem se nabažit těch hnědých očí. "Nebudou tě hledat? Dlouho jsi byla mimo" nechci aby kvůli mě měla problémy. "Asi bych měla jít. To je pravda ale moc se mi nechce." zašeptala. "A pročpak?" Zvědavost mi nedala. "Mě se tu líbí." začala se červenat. "Smím tě doprovodit?" bylo mi jedno že by tam byl i Filda, hlavně abych byl s ní déle. Přikývla a mé srdce poskočilo radostí. Když jsme procházeli náměstím, otočil jsem se, abych se podíval, zda jde za mnou ale byla daleko za mnou a cestu zatarasenou Martinovou partou. Tím největším idiotem co znám. Chtěl jsem ji pomoct ale kývla na mě ať zůstanu, kde jsem. Bojoval jsem vnitřně s nutkáním jít ho zmasakrovat, ale nemůžu. Ne hned.

Pohled Evy:
Šla jsem za Vitem, když v tom mi cestu zatarasil mě povědomý kluk. "Ahojky. Dlouho jsme se neviděli" ten hlas bych poznala kdekoliv i když byl změněn pubertou. "Martine." řekla jsem lhostejně. "Čím jsem si zasloužila tvojí pozornost?" zeptala jsem se sladce. "Jsi v mém městě a tě tu nechci." oznámil mi. "Tak to se budeme vídat častěji" a usmála se. "Jak jako častěji?" zmateně odpověděl Martin "To se sem stěhuješ nebo co?" uchechtl se. "Přesně. Jak jsi to poznal" usmívala jsem se od ucha k uchu. Martin zbledl, vyvalil oči ve velkém překvapení a já si to užívala. "Jak to?" z jeho hlasu byla slyšet úzkost. Sama pro sebe jsem se usmála. "Vypadá to, že město má nového vůdce" zašeptala jsem potichu, ale tak, aby to Martin slyšel. "Teď když dovolíte, mám toho ještě hodně na práci. Čauko." a šla za Vitem. Ten vypadal že každou chvíli omdlí. "Co to bylo? Jeho jsem nikdy neviděl vystrašeného. Ani před rodiči." Vito hned chtěl vědět co a jak. Ale já mu to neřeknu, ještě ne. "Jsme bývalí spolužáci a moc si dovoloval. Zastal se mě bratr a když to nepomohlo vzala jsem to do svých. To byl i důvod našeho přestěhování. Jsem ráda, že mám zpět své město" usmála jsem se "ani princ mi nemůže nic kázat" podívala jsem se na Vita. Měl krásné modré oči. Co to se mnou je? "Už budu muset domů a-" "Co to je?" skočil mi do řeči ale neřešila jsem to. Až ten jeho pohled. Překvapený a trochu vystrašený. "Co je?" zeptala jsem se protože za námi nic nebylo. "Jakoby jsi zářila." řekl po chvilce a já si uvědomila co myslí. "Musím jít" rychle jsem se rozběhla pryč, domů. Co se to se mnou děje?