Pozn.: Tato kapitola je zatím nejdelší v této povídce. Proto si na ni udělejte čas a nechte mi nějaký komentář jak se vám líbí... ^^

Venku je navíc takový delší "epilog," ale můžu být na sebe hrdá, že jsem to dotáhla do konce. Taky hrozně moc děkuji všem, kteří mě podpořili a psali komentáře... 💕 Ani nevíte jak moc toho autora potěší, když vidí i zájem ze strany ostatních. Takže moc díky, zlatíčka. (｡♡‿♡｡)💖 Měla jsem chuť to vydávat dál. (Jinak bych si to nechala jen pro sebe, že.)

P.S. Komu půjde k tomuhle pustit hudba, pusťte si ji. Xd Lewis Capaldi má skvělou hudbu a při psaní jsem ho poslouchala. Taky proto mi písnička nahoře dala nápad na název. Obvykle neposlouchám takový... idk, "slabší," ale pro konec povídky se to hodí. ^^

Takže, hezké počteníčko~ 💕❤️💕

°•°•°

Další pondělí...

Naruto myslel že snad chcípne. Po celém víkendu chlastání (spíše to bylo zapíjení deprese) to bylo jasné. Sice ho odvezli na kolej do New Yorku, jenže jemu stále bylo špatně. Nezvedl se na dnešní přednášku, ani na ty další, jenž měl odpoledne. Dnešní den proležel v posteli. Matně si vzpomínal co včera vyváděl. Nebylo to nic hezkého. Hovor jeho bývalé... Skvěle... Plus hovor jeho bývalému milenci... Ani jeden z nich to nezvedl a on netuší co jim říkal. Snad si zase neuřízl pořádnou ostudu. Navíc ta neznámá kráska mu dost hnula myšlením.

Ležel na boku a přemýšlel o svém rudovláskovi. Co teď asi dělá? Našel si někoho? Má mu zkusit znovu zavolat? Zvedne to zase? Je na něj naštvaný? Proč se mu neozval?

Vjel si do blonďatých vlasů. Potlačil chuť si je vytrhat. Zatím mu hezky narostly místo vypadnutí. Nehodlal si je teď nějakou dobu stříhat. Zavřel oči, na chvíli měl pocit, že je tu s ním. Už musel být evidentně opravdu zoufalý z té samoty a nevyplněného srdce plného bolesti. Naruto byl člověk, který pořád doufá, má naději až do konce, věří, pamatuje si a neodpouští jen tak.

"Jestli ho chceš zpátky, jak si předtím tvrdil..." Otočila hlavu ke světlovlasému a v očích se jí zaleskl zářivý jantar,"přestaň chlastat a běž si pro něj."

Naruto se musel usmát. Důležitá to a skvělá rada.

Ani jeden na tom nebyl dobře. Gaara se necítil o nic líp. Možná na tom byl daleko hůře. To nevěděl. Blonďák byl jasně citlivý a nedržel se s emocemi zpátky. Pro tentokrát byl zelenooký rozčilený, že neuměl držet jazyk za zuby. Doprdele... vždyť ho miloval... Proč hned musí někoho takového odhánět, či vlastně, on od něj utekl... Nemuselo to dopadnout špatně. Musí se jen vyhrabat z toho svrabu a pak se něj postavit s čistým štítem.

Čas jim dopřál na uvědomění svých špatných rozhodnutí a jestli se chtěli ještě někdy vidět... musejí si sakra pohnout...

Jenže...

Kdo z nich udělá ten další krok?

Shikamaru měl pravdu v tom, že jsou to tvrdohlaví troubové.

°•°•°

Bíle vymalovaná místnost, čpěla jako právě otevřená láhev dezinfekce. Vše muselo být čisté a perfektní, patogeny, ani viry se nesměly tvořit jak zde, tak po celém komplexu. Někteří pacienti na tento pach byli citlivější. Doktoři, doktorky, sestřičky a doktoranti již byli zvyknuti, a mohli hrdě říci, že je tohle ta nejčistější budova na celém ostrovu New York.

Dlouhé chodby nemocnice vypadaly skoro až hororově. Zvlášť když začínala tma a většina personálu odcházela domů se trochu vyspat. Místo denních směn, přišly noční a někteří dobrovolníci zde zůstali. Stejně jako blonďatá doktorantka Ino Yamanaka, která byla na tento obor poslána otcem. Nevadilo jí to, zároveň by se nejraději věnovala jen svému koníčku. Dle něj se neuživí tím, že bude prodávat květiny... Jejímu nosu tuze vadil otravný zápach dezinfekce a nejraději by byla v květinářství své matky a pomáhala jí. Vždyť doktořinu může dělat jen napůl, například jako obvodní doktorka v maloměstě. To by jí stačilo.

Byla na patře, kde se starala o malé, nedospělé pacienty, kteří neměli ještě ani patnáct let. Děcka se dala většinou postrašit injekcí, když zlobila, ale jinak si neměla na co ztěžovat. Ve většině se jednalo jen o drobné problémky, které se však rychle zahojily. V nejhorším případě zde polehávaly po operacích.

O patro výše, v levém křídle pro dospělé, vládlo hrobové ticho. Starší pacienti okolo třicítky, až padesátky odpočívali, zatímco to v pravém křídle hučelo a zněl pobavený smích mlaďochů. Tam se nacházeli náctiletí, nebo ti co měli teprve před státem stanovenou dospělost. To je teď vedlejší...

V pokoji s číslem třicet pět se právě probouzel osamocený pacient. Průhledná, plastová část dýchacího přístroje, zakrývající pomalu celý obličej se kvůli jeho rychlejším nádechům mlžil. Přístroj vedle neklidně pípal přesně podle tlukotu srdce. Intervaly se měnily postupně. Tělo se probíralo z delšího spánku a mysl, stále otupělá nevěděla co se to děje, či kde je. Po pachu, který dráždil i přes tu dýchací věc, to sotva určil.  Pacient byl ještě příliš zmatený. Vedle postele přidělaná kapačka a napojena do neporušeného předloktí. Pravé bylo totálně bolavé a rozbodané od špinavých jehel. Infekci naštěstí vymýtili hned v zárodku a teď jen čekali, než se probudí. Jestli je to feťák, bude lepší ho poslat na protidrogové oddělení.

Mladý muž, který čerstvě překročil zákonem danou dospělost, otevřel naprosto vyčerpané oči, zabalené červenými žilkami na okrajích a koutků. V prvé řadě se lekl té věci na obličeji. Zkusil hmátnout pravačkou, však bez úspěchu, jelikož to bolelo jak blázen a on tak hlasitě zaúpěl. Cítil modřiny všude po těle z hrubějšího zacházení. Proč jen kdy vstupoval do toho domu. Neměl tam nikdy chodit...

Levou rukou to ze svého obličeje prudce strhl, jenže to byla chyba, neboť ho v ten moment udeřil do nosu nechutný zápach hnusné dezinfekce v plné síle. Doslova se mu z toho obrátil žaludek. Nehnutě sledoval bělavý strop, v mozku mu šrotovalo co se stalo. Naposledy si pamatoval pondělí... Je stále pondělí? Kolik je vlastně hodin? Proč je ve špitále? Nepochopil to. Jen se snažil vybavit jaké události vedly k téhle zpropadené situaci. Koutkem očí si všiml hadičky zapojené do levé ruky. Tohle tedy v sobě rozhodně nechce...

Ino si promnula zátylek, byla poslána nahoru jen aby pomohla starší sestřičce, která měla zrovna noční. Požádala ji o to, aby všechny pacienty zkontrolovala, zvlášť toho jednoho, který spal už od pondělí, a dnes byl čtvrtek. Opustila pokoj starší paní, která byla po operaci slepáku, a zrovna mířila k pokoji s číslem třicet pět.

Hned jak otevřela dveře myslela, že ji asi trefí. Probuzený pacient si totiž vytrhl kapačku z ruky, přičemž tenký proužek krve skapával po kapkách na zem a její majitel se snažil dobelhat ke dveřím. V mžiku k němu přiskočila. "Proboha! Co vyvádíte? Musíte ležet," napomenula ho mladá doktorantka přísně a pomohla mu si zpátky lehnout. Červeným tlačítkem upozornila hlavní sestru. Pořádně ho přikryla, bezradně koukla na kapky krve a natáhla se pro vatu, během čehož od něj zaslechla několik bolestných heků.

"Kde je... můj syn?" ozval se zničehonic mužský hlas.

Yamanaka zmateně zamrkala, podívala se na jeho náramek okolo ruky, aby zjistila jméno. "Máte syna, pane Sabaku?" vydechla a přišlo jí, že tohoto mladého muže už někde viděla.

"J-jo... Šest let má..." vydechl slabě, na chvíli zavřel oči a odvrátil hlavu. "Kruci... Proč jsem tady? Co se stalo?" Zkusil získat trochu větší sílu do hlasu, bohužel se nedařilo. Stále byl zesláblý.

"Neznám přímo podrobnosti, ale... jen vím, že vás sem dovezli po tom, co jste dostal záchvat, bylo pondělí, devět večer. Váš organismus na chvíli selhal, hrozila infekce krve, ale doktor to z vás dostal. Dnes je čtvrtek, za..." Sklopila pohled na hodinky, "pět osm, večer." Vysvětlila mu dlouhovlasá dívka.

"A... můj syn?" vydechl neklidně, tentokrát nenašel sílu posadit se. Přišlo mu to skoro až nemožné.

"Myslím... má ho teď u sebe jedna postarší paní." Viditelně se mu ulevilo. Uklidnil se ve tváři, jeho srdce též bilo klidněji. Ino musela žasnout nad tím, že se spíš stará o syna, než o sebe. Zase se tomu nemohla divit. Kdyby měla doma dítě, samotné několik dní, taky by byla neklidná. Zase jí na otce přišel hrozně mladý.

Yamanaka se nemohla po celou dobu zbavit dojmu, že už o něm někdy slyšela.

Po příchodu hlavní sestry mohla jen stát stranou a sledovat jak mu měří životní funkce. Mimoto ho zdrbala, že si tak neomaleně vyrval z ruky kapačku a musela mu ji znovu napojit.  Jakmile se opět propadl do říše spánku, obě opustily jeho pokoj, mladší zarytě sledovala bílé dveře a přemýšlela.

Nakonec sáhla po telefonu v zadní kapse a vytočila číslo přítele. Musela si ovšem dávat sakra pozor na kdejakou sestru. Ještě by dostala pojeb, že je stále "v práci" a vyřizuje si tu hovory.

"Ahoj, děje se něco? Už jsi skončila?" zeptal se se zívnutím Shikamaru, jakmile hovor zvedl.

"Ahojky, ne, ještě úplně ne, ale jsem teď v patře pro dospělý, a...." zmlkla a skousla si spodní ret.

"Hm? Stalo se něco?"

"Je tam s tebou Naruto?"

Shikamaru se na své posteli napřímil, koukl na blonďatého spolubydlícího, který zatím tiše seděl na posteli a hrál hry na počítači. Měl sluchátka, do hry byl zažraný až až a jeho si vůbec nevšímal.

"Jo, je tady, ale hraje hry," zamrmlal a zamračil se. Co té ženské tak trvá, než se vymáčkne?

"A ten... jeho... zrzek... jak že se jmenoval?" Přivřela oči a doufala, že pochopí i tón jejího hlasu.

Nara otevřel ústa, chvíli vypadal jak ryba lapající po vzduchu, než promluvil. "Eee, Gaara... příjmení Sabaku myslim."

"Je teď tady v nemocnici. Převezli ho v pondělí, okolo půl devátý večer a od tý doby byl v bezvědomí. Až doteď..."

Tmavovlasý nestačil zírat. Kdyby tohle slyšel Naruto, pravděpodobně se zhroutí, ale on teď začal nadávat na své týmové spoluhráče, že zbytečně feedují své nepřátele a bezostyšně po nich řval. Příliš tuto dětskou hru prožíval...

"Víš co? Přijedu za tebou..." zamumlal Shikamaru a rychle vstal z postele. Tak rychle, až se mu zamotala hlava a na chvíli měl stejný pocit, jaký mají lidé s nízkým tlakem.

Světlovlasý zaznamenal jeho pohyby teprve, když jeho postavu zabili a on musel čekat, než ji oživí. Samozřejmě jeho smrt následovala nadávka a brzká, slibující pomsta. "Někam jdeš?" optal se zvědavě.

"Jo... za Ino. Už jí to skončilo a chce jít ještě na jídlo." Oblékl si bundu, načež s otráveným zamručením mávnul rukou na rozloučení.

Naruto zamával zpátky. To je divný... Teď, osm pryč na večeři? Poškrábal se na tváři, měl pocit, že mu něco zatajil. Zněl tak... podivně... tajemně... Zase co by mu zatajoval a proč... Pokrčil nad tím rameny a jal se do hraní této nervy drásající hry.

°•°•°

"Jak se to vlastně stalo?"

"Vypadá to na předávkování. Nakoukla jsem ze zvědavosti do jeho karty a vypadá to... na heroin..."

"On začal brát heroin?"

"Hmhmm... ne... Má na sobě modřiny, takže to do něj muselo být vpraveno násilím. Jeho organismus zkolaboval a ze špinavých injekcí hrozila otrava krve. Naštěstí to doktoři včas prohnali infuzí, takže žije. Fyzicky se vyléčí, ale psychicky? Těžko říct." Vysvětlila všechno stručně Ino a promnula si obličej. "Řekl jsi to Narutovi?"

"Ten by se zbláznil, kdyby to věděl!" promluvil poměrně nahlas a s povzdechem se ztišil. "Na víkend měl jet domů, vysral se na to, koupil si herní notebook a stáhl LoLko, Dotu, Metina a další hovna. Nedávno hrál hororovou hru, vřískal u toho celou noc debil..." protočil očima a musel při té vzpomínce zívnout. Tu noc se vůbec nevyspal.

Jeho blonďatá přítelkyně si povzdechla, natočila hlavu do chodby, ve které stáli a tiše prohodila: "Bude to trochu problém. Jeho zranění svědčí o napadení, má nějaká vnitřní poranění a podle řádu ho musí vyzvednout někdo z rodiny, anebo blízká osoba. On nikoho takovýho nemá."

"Může... třeba Naruto..." Zkusil to a promnul si bradu.

"Jenže... když je to teď mezi nimi takový no... Rozešli se celkem ve zlým, ne?"

Shikamaru si povzdechl, podrbal se vzadu ve vlasech. Tohle byl možná impulz k tomu, aby se k sobě vrátili.

"Naruto je cíťa. Zase je ale tvrdohlavý... i když někoho miluje. Víš jak dlouho mu to trvalo s Hinatou? Ten zabedněnec ji ignoroval a klidně se šel vychrápat se svým nejlepším kamarádem! Pak týden brečel jakou udělal hroznou chybu." Konečně si mohl pořádně postěžovat na zabedněnost svého spolubydlícího. Už se nemohl dívat na to jak jeden večer brečí, další nadává nad hrou a pak je zas v depresi. Měl se narodit jako holka... Potom by jeho nálady chápal...

Přes všechny nesouhlasy nemocnice, i varování sester, Yamanaka nenápadně protáhla svého přítele za rudovlasým pacientem. Ona sama čekala na chodbě a hlídala kvůli případnému příchodu hlavní sestry.

Červenovlasý měl zavřené oči a vypadalo to, že snad spí. Shikamaru tedy nenápadně prohlédl jeho předloktí a nestačil se té hrůze divit. Byl bledší, než normálně a vlasy zplihle ležely podél tváře. Už by jasně potřebovaly umýt. Taky se modřina na straně tváře hezky vybarvila, včetně těch dalších ve tvaru otisku rukou na krku, zápěstích a jistě i jinde.

"Co se ti sakra stalo," hlesl potichu tmavovlasý. Vypadal jako by si pro něj Smrt přicházela. On samozřejmě věděl o Narutových hovorech. Bědoval nad tím celý den. Že by to jeho oběť takhle sebralo?

Najednou pacient ty oči otevřel. Shika se zpočátku lekl těch zelených stíhaček. Temné, především unavené a prázdné oči barvy tmavého smaragdu na něj hleděly s obrovskou bolestí. Jejich majitel se pomalu posadil do takového polosedu, kroutil grimasu bolestí, než úlevně vydechl. Potom beze slov sklopil pohled. Vlastně řekl tiše tuto otázku: "Co tu děláš?"

"Co asi? Jsem tvůj stalker ne?" Snažil se zavtipkovat, bohužel jeho humor jaksi nepobral. Jen ho ignoroval. Navíc se zdál takový otupělý. Určitě mu museli dát morfium.

"Co se ti proboha stalo?"

"On to ví?" Vyhnul se odpovědi a sám se zeptal.

"Ne. Jinak by hysterčil."

"Proč? Mně na na něm nezáleží," promluvil chladně Gaara, přičemž neustále zíral na bílý povlak peřiny. Kdyby se mu povídal do očí, zjistil by Shikamaru, že lže. Zrovna nebyl ve stavu, kdy by zvládl tu lež zakrýt. Ne, že by byl dobrý lhář i normálně, ale šlo tu o princip.

Shikamaru se zamračil. Cítil z něj strašný chlad, lhostejnost... Jenomže Narutovi ukradený není.

"Fajn, je mi u prdele co mezi váma bylo. Co se ale stalo, žes tu skončil?" Mračil se nepříjemně dál, přičemž ani tu svoji zvědavost nezvládl zakrýt. Sabaku se na něj jedinkrát nepodíval. Buď si prohlížel své zubožené ruce, anebo hleděl na bílou peřinu.

Gaara si nechával takový prázdný pohled. Ať se snažil vzpomenout na co chtěl, pouze bezradně zavrtěl hlavou. Nepamatoval si to. Možná to bylo dobře. Pamatoval si jen ten strach a bolest. Měl modřiny snad všude. Stále ho bolely.

"Jen vím... že... nechtěl jsem... mít nic společnýho... s feťáky. Pak si pamatuju... hroznou bolest... jehly, moje krev... pak černo... Nevím co se stalo... Vážně..." Pověděl tiše a skousl si zoufale spodní ret. Bylo mu vážně ouzko. Promnul si oči. Spal od pondělí, přesto byl vyčerpaný. Spíš celé jeho tělo je strašně vyčerpané.

Shikamaru chtěl něco říct, ale po dvou zaklepání na dveře sebou trhnul. Už musel jít. "Tak odpočívej... Musím jít," pronesl tiše a jen mávl rukou na rozloučení.

"Ať mě nechá na pokoji," hlesl ještě tvrdohlavě, než Nara opustil nemocniční pokoj. Jeho tvář už nezahlédl a tak si ani nevšiml nesouhlasného výrazu.

Sabaku si obtížně lehl na bok, mohl se tak dívat z okna a na chvíli získat pohodlnější pozici. Pamatuje si víc částí... Měl tam přijít... Splnit práci a odejít, jenomže v žádným případě nečekal, že tam na něj budou čekat dvě zfetovaný holky a muži ve stejném stavu, a jakmile odmítl, napadli ho a dostali do něj heroin, aby byl klidnější a povolnější. Možná jim to vyšlo, to už neví. Po uklidňujících lécích necítí vůbec bolest. Jen to pravé předloktí hrozně bolí a bodá.

To je vážně na píču život...

°•°•°

Následujících několik dní to Shikamaru nenechal jen tak. Ino jej informovala o jeho stavu, před Narutem to samozřejmě zatajili. Stav Sabaka nebyl tak strašný, že by musel nutně zemřít a po pár dalších vyšetřeních a dlouhých hodin spánku už vypadal zdravě. Relativně zdravě. Pořád měl výpadky mysli z pondělní noci a možná to tak bylo lepší.

Mohlo uplynout tak jedenáct dní a Naruto zůstával ve svém depresivním modu, kdy v noci bulel jak želva, na přednáškách nic nevnímal a dál si pařil hry. Spolubydlící mu musel ten počítač kolikrát sebrat, aby se naučil aspoň něco málo. Brzy totiž bude červen... Dobře... Teprve začal duben, ale stejně ho s tím strašil. Nějak musel, ne?

Pomalu se taky blížil čas, kdy měli Gaaru ze špitálu pouštět, k tomu však potřeboval buď rodinného příslušníka, anebo známého. Jeho zdravotní stav byl stále na hraně a Shikamaru se připravoval na okamžik kdy mu to řekne. Přece by ho on mohl dostat zpátky na nohy.

To ale vůbec netušil, že Uzumaki získal jisté podezření a tak čas od času poslouchal jejich rozhovory přes telefon. Bude muset holt Shikamarovi, takříkajíc šlápnout na krk, aby zjistil o co jde. Začínal mít jisté podezření, že se Gaarovi něco stalo a jeho divný bff mu nehodlá nic říct.

"Dnes odpoledne?"

"Jo. Říkali, že ho propustí, jen to chce někoho, kdo na něj zatím dohlédne."

"Kvůli tomu heroinu, že?"

"Přesně."

"Ale proč tak brzo?"

"Vyžádal si to."

"Nechápu proč si to vyžádal, když stejně ví, že ho bez doprovodu nikam nepustí."

"Možná někoho čeká."

"O tom pochybuju."

Shikamaru s Ino se zrovna vraceli z města a zamířili si to přímo na pokoj. Naruto by měl mít přednášku, tak toho využili.

"Proč je tu tma, je sotva dopoledne," zamumlal nechápavě Shika, a když chtěl rozsvítit v pokoji, rozsvítilo se úplně jiné světlo.

To pan Uzumaki rožnul lampičku a se založenými pažemi vstal z postele, na které doteď seděl. Lom lampy mu dělal na tváři děsivé stíny a přišel si tak děsně cool, když to několikrát před jejich příchodem zkoušel.

"Tak," mlaskl nespokojeně, "řekne mi konečně někdo, z vás dvou, o co tady kráčí, dattebayo?"

Blondýna pokla a po očku koukla na svého klidného přítele.

"Co by bylo?" Pokrčil rameny Shikamaru a zavřel za nimi dveře. 

"Poslední týden, vlastně je to víc jak týden, okolo mě chodíte po špičkách... O. Co. Sakra. Jde..." Procedil už naštvaně skrze zuby. Začíná šlapat na krk...

"Nevíme, co myslíš," usmála se nevinně blondýna. Že by ten zmetek vychytralý přece jen něco vyčmuchal?

"Aha, tak třeba... ta nemocnice... Myslíte, že já jsem úplně blbej? Myslíte, že jsem se nestaral co s ním je?" vyhrkl vztekle modrooký. "Všechno vím a vy jste mi to zatajili! Proč?!" A to si myslel, že si přátelé říkají všechno. Cítil se hrozně ukřivděně. Tohle se přeci nedělá... Osoba jemu blízká má své zdraví na hraně a oni mu nic nepoví.

"On tě vidět nechce, jasný?! Jsi mu úplně ukradenej!" Naštval se už Shikamaru: "Proto jsem ti to zatajil! Nebyl důvod, abys to věděl!"

"Nebyl důvod?! To si snad děláš srandu, ttebayo!!"

"On. Tě. Nesnáší. Pochopíš to už?!"

Tichá Ino jen bezradně sledovala hádající se kamarády. Nervózně se hryzla do spodního rtu.

"Hele, kluci..." pípla tiše, ale ti dva hádající blbci ji vůbec nevnímali. Teď se teda naštvala ona. Tiše otevřela dveře, zamračila se a prudce s nimi práskla.

V ten moment Shikamaru i Naruto leknutím nadskočili a vrhli po ní překvapené pohledy. "Budete se pořád hádat, anebo mě vyslechnete?" Nadzvedla významně obočí a zkřížila si paže na prsou.

Světlovlásek mlče kývl hlavou, zatímco si Nara odfrkl a zaujal stejný postoj jako ona.

"Naruto... Mluví o tobě... Myslím... že tě má pořád rád. Jen je v tak mizerným stavu... Křičel by snad někdo, kdo tě nesnáší tvoje jméno ze spaní a pořád se na tebe vyptával?" Zadívala se mu přímo do očí. Tohle všechno slyšela od sester, které měly noční. Sama u toho jednou byla a několikrát mu museli podat uklidňující léky.

Blonďákovi tak nějak svitla naděje. Naprázdno otevřel ústa. Zadíval se na Shikamara a teprve po delší chvíli tichounce promluvil: "Hele, když ti říkal, že mu na mě nezáleží... Díval se ti přitom do očí?"

Shikamaru si chtěl zas otevřít hubu co za nesmysl to zas chce vědět, ale zarazil se. "Nedíval..." zamumlal. Vlastně se na něj nepodíval za celou dobu vůbec.

Blonďáček se zničehonic zazubil. Prudce popadl peněženku ze stolu, sebral si mikinu, v cuku letu se přezul a vylítl z pokoje jak namydlený blesk.

"Naruto!! Co sakra děláš?!" zařval za ním Shikamaru, jenže silně pochyboval, že by ho mladík slyšel.

"Řídím se rady jedný zrzky! Běžím si pro něj!" vykřikl zpátky, cestou sice málem smetl pár lidí na zem, ale to vůbec nevadí.

"On to podělá, že jo?" hlesla Ino opatrně.

"Je to Naruto. Je předem jasný, že to podělá."

Naruto mezitím běžel jak nejrychleji mohl. Přišlo mu, že metrem by tam byl pomaleji, tak to vzal po svých. Musel se však zastavit a vydýchat se. Sakra, vždyť on nevěděl kam jít! Až teď si uvědomil tu fatální chybu. Kudy se tam jde?! Kudy do špitálu? Tak jo... sere na to, prostě si zavolal taxi. To bude lepší. Jen se modlil, aby nebyla zácpa.

Na zadním sedadle žlutého taxi si hrál s prsty, vůbec netušil co by měl říkat. Jen tam přijde a... potom co? Promluví si spolu? Zvládnou na to všechno zapomenout a začít znovu? Jak? Jde to vůbec? Co ta jejich hádka? Jak na něj vůbec bude po takové době reagovat? Je pořád stejný? Stále myslí ta škaredá slova vážně?

Nebuď debil... Neskočí ti do náruče... Ty jemu asi taky moc ne. Hlavně se ovládej... Chce to něco na uklidnění jeho nervů... Co... tak... Hhhhhh! Jasně!

Prudce se nahl k přednímu sedadlu, přitom vyděsil taxikáře natolik, že trochu škobrtl autem o patník. Podle starých vyhledávání ve starých dobrých Google mapách si našel jeho dřívější adresu. Jednoduše nadiktoval novou adresu a už jen trpělivě čekal, než dojedou na místo.

Konečně žluté auto zastavilo u starých bytovek, blonďák na něj dbal, aby tu počkal, že klidně připlatí a vyletěl schody do daného patra. Chtěl zaklepat na povědomé dveře, leč se zarazil. Uprostřed byl velkým, tučným písmem nápis: PŘÍKAZ K VYSTĚHOVÁNÍ. V ten moment ho polil studený pot.

"Sakra, sakra, sakra, dattebayo!" vykřikl nahlas a přece jen zkoušel klepat a dostat se tak do dávno zabaveného bytu. Ach...

Stejně se nevzdával ani přes tento drobný zádrhel. Kde teda potom je jeho syn? Nehlídá ho náhodou někdo? Kdo ale? A kde? Ugh... Další zbytečné hledání. To snad ne. On se snad zblázní. Bude se muset zeptat domovníka. Jo, to bude ono!

Už, už chtěl běžet dolů a najít ho tam, když tu se otevřely dveře přes chodbu. Naruto se otočil a oči se mu rozšířily překvapením.

"Strejda Naruto!" vyjekl nadšeně dětský hlásek a už k němu ten výtržník s hnědými bodlinkami běžel, přičemž mu ihned skočil do připravené náruče.

"Prcku, tys mi tak chyběl," hlesl radostně Naruto a zvedl ho do náruče, zatímco jej mladší objímal okolo krku. Skoro se mu z toho nahrnuly do očí slzy. Nečekal by, že mu bude v podstatě cizí dítě tak chybět. Pravda byla taková - hrozně mu přirostl k srdci a on si uvědomil jak moc ty dva nechce ztratit.

Čechral mu vlásky, šťastně se usmíval od ucha k uchu. "Hele, chystám se jet za tvým tátou, pojedeš se mnou?" zeptal se, ani to dělat nemusel, když Shinki souhlasně vypískl.

V otevřeného bytu najednou vylezla Chiyo a už ho chtěla Naruta seřvat a označit ho za pedofila.

"Dívej! To je strejda Naruto!" pískl nadšeně Shinki a ďobl modrookého do tváře.

"Aaaa, takže ten Uzumaki Naruto, už jsem o tobě slyšela," pověděla stará paní a mávnutí rukou ho pozvala dovnitř.

"Promiňte ale spěchám, Gaara je v nemocnici a já za ním-"

"To vím! Ale přece se nebudu tahat s jeho věcmi, ne?"

Naruto se zazubil. Vlastně měla pravdu. Už je to stará paní. Evidentně dost rázná. S pomocí malého písklete, vzal některé jeho věci s tím, že se později pro zbytek staví a už pádili do taxíku. Nervózní řidič je sjel pohledem, nic neříkající však okamžitě vyjel. Tohle mu určitě naúčtuje. Může čekat přirážku.

Celou dobu Shinki mluvil o tom, jak se táta změnil. Cítil z něj nervozitu a strach. Nechtěl se pomalu ani nechat obejmout. Sice na něj nekřičel, jenže to by snesl daleko lépe, než to chladné chování. Dokonce mu steklo pár slz. Byl z jeho stavu vážně nešťastný. Uzumaki ho konejšil, hladil po vlasech a netrpělivě se díval na přibližující se nemocnici.

Při vystupování hlasitě polkl, poděkoval a zaplatil. Nepočítá, že by na něj počkal, takže si vzal věci a vzal Shinkiho za ruku.

Oba vstupovali do nemocnice se zatajeným dechem. Páchla zde dezinfekce, někteří pacienti naříkali, či nadávali na neschopné sestry, jenže on chtěl vědět jedno.

"Sabaku no Gaara. Prý ho máte dnes propouštět." Nahl se Naruto k paní sedící na, takříkajíc recepci.

"A vy jste?" Koukla na něj zamračeně přes tlusté brýle. Samozřejmě tu měla napsaný odchod hned několika lidí a mezi nimi bylo i Gaarovo jméno. Jeho odchod pouze s doprovodem. Kdoví, co by provedl, až by vylezl. Nechtějí si pošramotit pověst.

Modrooký se zazubil, vyzdvihl malé děcko do své náruče a s pokrčením ramen pravil: "Jsme jeho rodina..."

°•°•°

Rudovlasý pacient seděl na lůžku. Právě měl po další prohlídce v menší ordinaci doktora. Předepsal mu nějaké léky s tím, aby se do dvou týdnů zastavil u svého obvodního lékaře a nechal se prohlídnout znovu. Též musí poskytnout vzorek krve, jenomže po té události jen těžko k sobě pustí nějakou jehlu.

Měl na sobě už své oblečení, vyprané a čisté, sice smrdělo nemocnicí, ale ten smrad vyžene. Zamyšleně hleděl na své předloktí, zvedal se mu z toho žaludek.

Podíval se nahoru teprve při příchodu doktora. Ten zadumaně četl cosi na jeho kartě. "Dobrá zpráva, pane Sabaku. Tělo se z toho dostane. Kdyby vám včas neposkytli infúzi, asi byste takové štěstí neměl... Fyzicky jste v pořádku... Jen vaše tělo bude stále unavené, přece jen protrpělo menší šok, na to máte ty prášky. Doporučuji hodně klidu, spánku, zdravějšího jídla. Dostaňte do sebe nějaké vitamíny na podpoření organismu." Sjel jej pohledem od hlavy až k patě.

"Rozumím," kývl hlavou a skousl si ret. To je teda pěkná pakárna. Jak má odpočívat, když musí makat? Madaru tohle všechno zajímat nebude. Jisto jistě už musel přijít o byt.

"Možná bych vám doporučil psychiatra. Tělo se uzdraví, ale mysl ne."

"Zrovna teď potřebuju od lidí jen svatej klid," zamručel ne příliš příjemně.

"No, tak to vás asi nepotěší, že ten klid mít nebudete."

Gaara zmateně zamrkal, koukl po něm zvědavýma očima a postavil se na nohy. Muž v bílém plášti mu pokynul ke dveřím, na chodbu. Co to ten doktorskej zmrd vymýšlí...

Vyšel na chodbu, stále držíce v ruce bundu, když v tom se mu rozšířily zorničky po zvolání jednoho prostého slova. Pustil bundu na zem, nedbajíce na stále bolavou ruku zaklekl, a prudce drapl do objetí svého malého syna. Do tyrkysu se nalila slaná voda, proto se z toho uvědomění zavřely a jeho uši poslouchaly tichoučké vzlykání. Jemu samotnému se po tváři stejně svezla slza. Tak strašně mu chyběl. Musel se usmát. Opět to malé tělíčko cítil u sebe.

Brzy měl od synových slz úplně promočené rameno. Hladil ho ve vlasech, až po nějaké době konečně otevřel oči. Znovu se mu rozšířily překvapením.

Nečekal by, že to blonďatý pako ještě někdy uvidí. Po tom hovoru, který mu zanechal mohl jedině doufat. Možná ve skrytu duše po jeho znenadálém objevení toužil. Poznal na modrých očích chvilkovou bolest, ta se ale ve vteřině změnila na radost. Ta tam byla barva tmavých vln moře před bouří.

"N-nevěděl... jsem... zda můžu přijít," hlesl rozechvělým hlasem Naruto. Ticho chodby přerušovalo pípání z pokojů a štěbetání sester nedaleko nich.

Sabaku mlčel. Pohledem projížděl celé jeho tělo. Přes tepající bolest vyzvedl Shinkiho do náruče a pomalu se narovnal. Za chvíli ho neunese. Roste podivně rychle. Konejšivě mu hladil vlásky, v duchu děkoval, že je tady, ne v děcáku, ne v nějaké náhradní péči, kde by dozajista trpěl.

"A-ale... poslouchej, hrozně se omlouvám, jak jsem ulítl, dattebayo. Nemyslel jsem, jen mluvil a vyčítal úplně ty chyby na tobě, přitom... ž-žádný nemáš..." Začal kostrbatě mluvit.

"Taky se ti omlouvám. Choval jsem se k tobě hnusně, chladně, odměřeně, nevěřil ti, myslels to se mnou dobře a já nebyl schopnej se ti otevřít. Vymlouvat se na to, že se toho bojím, je blbost..." Zaslechl po takové době jeho hlas. Nahrnuly se mu z toho do očí slzy, musel si je rychle protřít, aby si toho nevšiml.

Udělal směrem k nim dva nesmělé krůčky, než se zase zastavil, tak na délku paže mu byl vzdálený. Srdce nabralo na rychlejších tepech, dech se mu zrychlil a z hanby líce pokryla červeň. Hlasitě polkl, podél tváře stekla kapička potu. Sice... je to měsíc, možná ani to ne co jej naposledy viděl... Strašně mu scházel.

"Co jako teď? Myslíš si, že se to zas vrátí do starých kolejí?" ozval se hluboký hlas rudovlasého. Nemyslel si to. Tohle jen tak nezametou pod koberec, avšak Narutův plně odhodlaný výraz mluvil za dost. Hrdě vztyčil bradu, nepřestával mu zírat do očí.

"Jsi ty... jsem já... Tohle je všechno co potřebujeme..." Ukázal nejdřív na něj, potom na sebe, nakonec se poklepal na hrudi v místě, kde mu buší srdce. Takhle to cítil. On nic víc i životu nepotřeboval. Stačí mu... on... Oba chce mít ve svém životě. Chce je vídat, žít s nimi, klidně se za ně poprat. "Já nic víc k žití nepotřebuju... Kašlu na všechno ostatní. Seru na školu, na svoje prachy, kamarády..." Najednou zmlkl a nevěděl co víc říct. Jak víc mu ukázat svoji ochotu, vstřícnost a lásku. Snažil se mu zadívat do úžasných očí, ve kterých se pokaždé ztrácel.

Nedokázal vydržet jeho blízkost a přitom zůstat nečinný. Oba dva pevně objal, samozřejmě čekal, že mu to Gaara nebude mít jak vrátit, ale s potěšením zaznamenal jeho hlavu v ohybu krku. Usmál se, líbnul ho do vlasů, zatímco nejmladší z trojice nevěděl koho objímat spíš a tak držel oba.

"Co myslíš teď?" zašeptal blonďatý student, opravdu zamyšleně.

"Že jsme pořád ve špitále a je to trapný."

Uzumaki se začal tiše smát. Ten humorista jeden...

"Myslím...  o nás..."

"Jo, aha. No, stejně bys mi nedal pokoj a mě se to tak líbí."

"Ještě ti musím něco říct," zapředl radostně Naruto.

"A co?"

"Že tě miluju, ty tvrdohlavej blázne..."

"Můžu říct to samý, hloupý pako..."

°•°•°

Naruto se pomalu skláněl nad bledým krkem svého milence, a něžně se jej dotknul měkkými, teplými polštářky. Snad si nedovolil příliš, ale protože mu majitel té úžasně štíhlé šíje nijak neodporoval, pouze v klidu ležel na boku, pokračoval v tom.

Gaara stále zůstal vyčerpaný, otupělý po větším množství prášků a značně nepříjemných výparů z nemocnice, musel pro všechny tři sehnat nocleh. Na kolej to nevypadalo, tam místo neměl, takže byl na druhém místě hotel. Pronajal tedy pokoj, kde by byli všichni pohromadě a zároveň sdílel s červenovláskem postel, i kdyby byla malá.

Mohlo být něco po desáté, poměrně rozlehlý pokoj se pohroužil do tmy a ticha. Shinki spokojeně spinkal ve své posteli, mohl se roztahovat, ti dva se nyní mačkali na jedné. Ne přímo mačkali, místo stále bylo a Naruto nehodlal nikoho utlačovat. Sabaku byl totálně vyždímaný a unavený, takže jakmile zalehl na novou postel, už se nezvedl. Jeho tělo nutně chtělo odpočívat, přesto si Naru nenechal ujít tu příležitost jej aspoň objímat, hladit, líbat...

Přehodil si paži přes jeho rameno a vyhledal bledou, nezraněnou ruku, protože k němu je po celou dobu otočený zády, přizpůsobil se mu. Jemně ji stiskl a ucítil příjemné opětování, dokonce si s ním propletl prsty. Z té radosti ho rychle líbl na stranu krku, těsně pod uchem a přitulil se k němu.

"Klidně... pokračuj," ozval se zničehonic tichý, leč hluboký hlásek. Mohl by ten hlas poslouchat pořád a pořád dokola.

Modrooký student překvapeně zvedl hlavu. Po tmě se snažil vyhledat jeho obličej. Rozšířené zorničky hltaly každý lom světla, který by se byl naskytl. Viděl pouze obrysy jeho tváře a ucítil lehké zavrtění. I v té tmě mohl lehce zahlédnout svítivou bledost alabastrové pokožky. Doslova lákala k nakousnutí.

"Hmm, můžu?" zeptal se tiše, palcem lehce přejel po hřbetu ruky. Opět zabořil nos do rozčechraných, rudých pramenů.

"Přece... ti patřím, ne?" hlesl tiše.

"Nejsi věc, dattebayo. Nikomu nepatříš."

"Chápeš, že já chci patřit jen tobě?" Tak tímhle Naruta za sebou dočista vykolejil. Musel se nad tou představou usmát. Líce měl po celou dobu hezky narůžovělé, normálně by tohle nikomu nenavrhl...

"He?"

Gaara pod víčky protočil očima. Proč jen to musí být takový blbec. Pevně chytil jeho ruku, nechtělo se mu otáčet. Byl strašně líný a strhaný, a někdo mu tady zahřívá záda. Spokojenost nade vše. Obtížně se sklonil k cizí ruce, políbil ji.

"Chápeš to?" šeptl a úsměv se mu rozšířil. Po takové době co mu odolával se klidně teď podvolí? Můžou za to ty prášky? Nadměrný počet morfia, na které není jeho tělo zvyklé? Je to fuk. Řekl, stalo se... Nevrátí to zpátky... Ne, že by chtěl...

Tohle jsi ty, tohle jsem já, to je všechno co potřebujeme...

Přemítal si to teď hlavě skoro pořád. Pěkně řečeno. Vůbec by nevěřil jaká je Naruto bedna.

Mladý Uzumaki ho z té radosti objal pažemi, propletl si s ním nohy, šťastně se zaculil jak děcko. Přesto musel říct ještě jeden jistý dodatek, jež ho trápil ve velkém. "To ti museli ublížit a dostat do špitálu, aby sis tohle uvědomil?" zamumlal maličko dotčeně.

"Jen... mě zmlátili a dostali do mýho těla drogy. Nic víc. Byli tak mimo realitu, že nic nebylo." Vysvětlil tiše. Minimálně si to nepamatoval, ale nenašli na něm žádné stopy po styku, tudíž aspoň tomuhle zůstal ušetřen.

"To bych jim radil, ttebayo," usykl nespokojeně, s podtónem starostlivosti.

"Žiju, no ne?" Pro sebe se v duchu uchechtl.

Hezký to život... Nemáš čím uživit syna, nemáš střechu nad hlavou, pomalu si přišel o všechno. Co teď hodláš dělat? Myslíš, že za tebe Uzumaki všechno vyřeší?

Zavrtěl hlavou, dotáhl si jeho ruku blízko svých rtů. Ne, ne, ne... Tentokrát to vyřeší. Má jeho podporu a jak zjistil, tak i lásku...

V tom ucítil vlhký jazyk vzadu na krku, přišlo mu to natolik příjemné, že krk ještě vystavil. Dvoje teplé polštářky se na něj natiskly a začaly sát. Dělal mu cucflek jako nějaký nevybouřený puberťák. No, on byl nevybouřený s pocity a hormony celý...

Naruto mu tam vytvořil jedno velké, zarudlé místečko. Vlasy by to měly zakrýt. Potom udělal ještě další místečko. Bylo vzrušující jej poslouchat jak něžně vzdychá. Předními zoubky ho podráždil pod uchem, pomalu a lenivě obdarovával jeden kousek pokožky za druhým. Nenechal snad jediné volné místo.

Sabaku hlasitě vzdychl, mlaskavé zvuky díky vlhkým ústům zahřívaly jeho tělo ve velkém. Vsál spodní ret, uhnul hlavou a na moment pustil jeho ruku, jen aby se k němu otočil čelem a přitulil k hrudníku. Hlavu umístil pěkně do žlábku pod bradou. Zdál se mu vyšší. Už tak to byl strom...

Student se široce zazubil, objal s velikou opatrností to malé, poraněné tělíčko a políbil do vlasů. Jeho nikdy nepustí.

Je mu jedno, jak ta jejich věčnost bude trvat. Jestli jen týden, měsíc, rok, anebo do konce života, je mu to jedno... Hlavně když tu chvíli stráví s ním...

"Já tě miluju..."

Mladší z dvojice překvapeně vydechl. Pevně zavřel oční víčka, vstřebával tu chvíli a nakonec přes vlastní, chraplavý hlas vydechl: "I já tebe..."

°•°•°

"Mami? Musím... ti něco říct... Končím... se školou... chci si najít práci a zůstat v New Yorku. Mám ještě něco našetřenýho, tak to chci zatím využít-"

"Naruto?! Co se děje, proč tak náhle?"

"Prostě... řekl jsem si, že já tu školu nepotřebuju."

"Že nepotřebuješ?! Ses zbláznil?!"

"Ne, jsem v pohodě... Jen tě prosím, nehysterči. Najdu si tady podnájem a pak si přijedu pro věci."

"A-ale Naruto... Jen tak? Bez zcela... racionálního důvodu?"

"Mám jeden velký..."

"No a jaký?!"

"Tak... je to Gaara. J-já... chci s ním prostě zůstat, jenže tu má dluhy, tak je chce splatit sám, pořád si skrz tohle nenechá pomoct, ale já už ho znovu na holičkách nenechám..."

"Nar-Naruto..."

"Ať už řekneš cokoliv, nepomůže to. Já ho totiž miluju. To mi stačí..."

S těžkým vydechnutím mobil složil na stůl v hotelovém pokoji a vjel si rukou do vlasů. Musel mluvit co nejtiššeji, aby svého spícího milence nevzbudil. Nebylo to zrovna radostné ráno, ani rozhovor.

Včera se domluvili na tom, že Gaara skončí v tom pochybném podniku a najde si něco normálního. Klidně i pitomá večerka... On sám zvažoval o práci, a i když do něj rudovlásek hučel, aby nedělal žádný kraviny a zůstal ve škole, dneškem to haslo. Byl odhodlaný mu pomoci. Netuší kdy své rodiče znovu spatří. Asi až si uvědomí svou velikou chybu, doplazí se za nimi se zataženým ocasem a s prosíkem o finanční podporu.

Možná tu byla další možnost... Madaru znal... Když byl ještě malej, a pořád dolízal za Sasukem, aby byl jeho kamarád, často ho tam potkával a jeho dětská rozvernost mu dala přezdívku, kterou k smrti nenávidí a to: Máďa. Div blonďák přežil dětství v Uchihovic blízkosti...

"Ty se jako chceš vykašlat na všechno?" Nadskočil leknutím. Poplašeně natočil modré studánky k posteli. Gaara na ní seděl a probodával jej tyrkysovým ostřím.

"Ehm... eee- Jako... já řekl, že pomůžu," zašeptal opatrně a skrčil se, jakoby čekal na výprask.

"Naruto, to nemusíš... To, že mě miluješ, neznamená, že musíš nýst mý problémy na svých bedrech."

"Právě to je její součástí! Nemusím, ale já chci... "

"Proč to děláš? Kašleš takhle na svoji rodinu jen kvůli mně?" Zatvářil se zničeně. Tohle nechtěl. Nemohl se vykašlat na rodinu. Kdyby on nějakou měl, obrátí se na ni.

Naruto si povzdechl, zvedl se od stolu a vrátil k němu na postel. Přidržel si obě jeho tváře blízko svého obličeje. "Já sám chci. Hele... Madaru znám... Je to možná hajzl, ale vím na koho dá." Zaleskne se mu ďábelsky v očích. Už kontaktoval jednoho jistého bývalého a pověděl mu svůj plán. Nadšeně souhlasil, že svého příbuzného podusí...

Sabaku se uchechtl: "Seš hezky lstivá liška." Překryl jeho ruce, v modrých vodách příjemně proplouval, zanechávaly mu klid na duši.

"To jsem..." Potvrdil mu slova s rošťáckým úsměvem a líbl ho něžně na rty.

"Co máš v plánu?"

"Takže... vzpomínáš si na Sasukeho?" Rudovlásek chvíli přemýšlel, nakonec pokýval hlavou. Na někoho, s kým se zvládl tak dobře bavit? To rozhodně nezapomene. Naruto tedy pokračoval: "Má... staršího bratra Itachiho no a... no-a... nevím, jak to... říct, dattebayo..."

"Jsou to milenci?"

Uzumaki zrudl. Pomalu se ta barva podobala Gaarovým červeným vlasům. "J-j-jak... to... c-cooo..." Zprudka se nadechl.

"Jsem si to domyslel," pokrčil rameny a ušklíbl se. Takže... tady koluje incest, jo? Pořád lepší, než aby to byl bratr a sestra... ačkoliv tohle je svým způsobem taky stále nemístné. Rozhodně to Sasuke vůbec neuměl skrýt, když o svém bratrovi mluvil a on má na tyhle věci čich.

"Tak a-a-a Madara... Na to přišel... Není z toho nadšený. Přece jen jsou Uchihové velký zvířata... Trošku ho s těma dvěma podusím. Jim je jedno... k-když to vyjde najevo, jenže pro Máďu to bude strašný poprask. Přišel by o klienty, tudíž..." Sjel rukama z jeho tváří přes ramena dolů, zastavil až na bocích, "mám eso v rukávu."

"Ty seš ale zasraný vyděrač Uzumaki..." zasmál se tiše. On pro něj udělá něco takového? Podívá se na vedlejší postel, Shinki stále spal, tak toho využil. Vrhl se na blonďáka, povalil pod sebe a přivlastnil jeho rty.

Zahoupal s boky, ať cítí co drží a opravdu něžně vjel jazykem do otevřené, horké štěrbiny. Oba na chvíli uvízli ve vášnivém polibku. Užívali si to a vychutnávali. Nechtěli se odpojit, no bohužel je musel přerušit červenovlásek. Jeho syn se probouzel a Naruto jej začínal dokonce svlékat! Tohle se nepatřilo teda...

Pohladil jeho zlaté vlasy, přimhouřil oči, musel si užít tenhle chvilkový klid. Věnoval mu pár mazlivých polibků.

"Zbožňuju tě."

"Už to není jen práce, že, ttebayo?"

"Nikdy víc..."

°•°•°

Počet slov celé povídky podle Wattpadu (vynechávám tučné písmo): 84 073~ 💕
(+ 6353 bonusová jednadvacátá kapitola)