Tony's pov

"Dobrý?" zeptal se mě Steve už po padesáté. A já mu jako vždy odpověděl lží.

"Jo. Jsem v pohodě," falešně jsem se usmál a drtil jsem v prstech lem svého trička. Nechtěl jsem mu přidělávat další starosti. Už tak jsem ho dost vyděsil s tím snem. 

Naštěstí už jsme venku nemuseli dlouho čekat. Přijel taxík a my do něj nasedli. Taxikář nám dal do kufru zavazadla a mohli jsme vyrazit ke mně domů. Celou cestu panovalo ticho. Jediný zdroj zvuku bylo potichu puštěné rádio. 

Opřel jsem si hlavu o Stevovo rameno a sledoval jsem míhající se domy. Venku už byla tma, takže město zářilo všemožnými barvami. Já jsem ale všechno viděl černobíle. Každým ujetým metrem jsem se cítil hůře a hůře. 

Jediný důvod, proč jsem si neprohnal kulku hlavou, bylo to blonďaté štěstí vedle mě. Nic neříkal. Věděl, že si to v hlavě potřebuji srovnat sám. Stačilo mi, že tu pro mě byl. Jemně mě hladil po paži a povzbudivě se na mě usmíval.

Ulice jsem začínal poznávat a moje srdce kvůli tomu málem vyskočilo z hrudi. Taxi začalo zastavovat a já na pár vteřin zavřel oči. Doufal jsem, že všechno zmizí. Že se přemístím a budu ležet v posteli s nahým Stevem po boku. Bohužel se nic z toho nestalo.

Auto už zastavilo úplně. Zhnuseně jsem se podíval na vysoký plot, který chránil místo, které mi mělo být domovem. Vystoupil jsem a pomohl jsem i blonďáčkovi. Vzali jsme si kufry a taxík odjel. Asi už dostal zaplaceno předem. Ani jsem se nedivil, že nám se zavazadly nikdo nepřijel pomoct. Když přijedu, Howard většinu zaměstnanců pošle pryč, aby nikdo neviděl, jak se ke mně doma chová. 

"Lásko, můžeme jít? Nebo chceš ještě chvilku počkat?" probral mě z myšlenek ustaraný Steve. Znovu jsem se na něj falešně usmál.

"Ne, dobrý. Pojď," chytil jsem ho za ruku a zatáhl jsem ho ke vchodovým vratům. Naťukal jsem do nich kód a brána se otevřela. Steve otevřel pusu, když se nám naskytl pohled na obrovské panství s vilou. Hned šlo poznat, že tu bydlí bohatí lidé. Trávník byl jako vždy perfektně udržovaný i když teď na něm byla námraza. Trošku mě mrzelo, že není sníh. Přeci jen, jsou Vánoce.

Nic jsem neříkal a pořád jsem za sebou táhl šokovaného Steva. Prošli jsme kolem třech aut, které otec rád ukazoval a rád se v nich předváděl. Obešli jsme bazén, ve kterém teď nebyla žádná voda. Konečně jsme došli ke dveřím do vily. Zhluboka jsem se nadechl a vydechl. Zazvonil jsem na pozlacený zvonek a nasadil jsem svojí vážnou masku.

Netrvalo dlouho a dveře se otevřeli. Stála v nich mamka. Zářivě se usmála.

"Jsem tak ráda, že tě zase vidím," pořád se usmívala. Dost mě vykolejila a já nevěděl, co mám dělat. Už dlouho se na mě takhle hezky nepodívala. Taky jsem se s ním rok neviděl.

"Ehm... Dřív jsem neměl čas," zalhal jsem. Poznala to, ale nijak to neokomentovala. Ve skutečnosti jsem se jim vyhýbal co to šlo. Od minulých Vánoc, kdy mě otec zmlátil, jsem se doma neukázal. A to jsem k nim dřív jezdil jednou za čtrnáct dní. Matka však o důvodu našeho nestýkání nevěděla.

"Hrozně jsi mi chyběl," šeptla a v očích měla slzy. Rychle jsem se ohlídl, jestli někde není otec. Za tohle by asi dostala.

"Ty mě taky," odpověděl jsem jí. Mamka otočila hlavu a až teď si všimla Steva, který přešlapoval z nohy na nohu a snažil se tvářit, jakože tam vůbec není.

"A kdopak je tohle? Neřekl jsi nám, že si bereš kamaráda," prohlížela si ho od hlavy k patě. Pod jejím pohledem se chudák ošil. 

"Jsem Steve Rogers, madam," představil se Steve a slabě se pousmál. Vykulil jsem oči. Tohle jsem nečekal. Ale jsem rád, že ji takhle oslovil. Zatím budí dobrý dojem.

"Marie Starková," podala mu ruku a on ji ruku letmo políbil. Spokojeně jsem se usmíval. Úsměv mi zmizel z očí, jakmile se ve dveřích objevil otec. 

"Synu," pokynul mi hlavou. Díval jsem se mu přímo do očí. Věděl jsem, jak moc mu to vadilo. Chtěl, abych z něj měl respekt. Já z něho měl jen strach, který jsem se snažil přebít drzostí.

"Otče," řekl jsem chladně a hned jsem pocítil, jak atmosféra zhoustla. Howard si mě projel pohledem a zamračil se. Vadilo mu, že na sobě nemám oblek. Pak se podíval na Steva a odfrkl si.

"Anthony, můžeš si svého poslíčka poslat domů. Kufry ti už donesl," rozkázal mi snad co nejvíc snobsky to jde. Chudák blonďáček sklopil pohled k zemi a byl bílý jako stěna.

"Otče, tohle je Steve. Můj přítel," chytil jsem Steva za ruku a díval jsem se Howardovi přímo do očí. Jeho obličej se nijak nezměnil. Avšak v očích měl nehoráznou zlost. Trošku jsem se pod jeho pohledem přikrčil. Přesto jsem pevně držel dlaň člověka, který mi byl neskutečnou podporou. V nejhorším spolu utečeme.

"Vypadněte," sykl a zhrozeně se díval na naše spojené ruce. Trošku jsem ztuhl. Nečekal, že mě vyhodí takhle rychle.

"Ale notak. Jsou Vánoce," snažila se ho obměkčit mamka, která také moc nadšeně nevypadala. Ani jsem nečekal, že za mě budou mít radost. Jsem pro ně jen ostuda. Ale na to už jsem si zvykl. 

"Nedělejte to takhle na veřejnosti!" křikl Howard a zatáhl nás dovnitř. Než jsme se nadáli, zabouchl dveře a my jsme nyní stáli v obrovské chodbě. Steve se snažil tvářit. že ho všechen ten luxus nepřekvapuje. A docela mu to i šlo.

"Teď mi táhněte z očí," procedil otec skrz zuby a prohlížel si nás tím nejzhnusnějším pohledem, kterým to šlo.