Tony's pov

Ráno jsme spolu prohodili jen pár slov. Dojeli jsme ke Stevovi domů pro věci a vydali se na letiště. Odbavení i čekání na letadlo proběhlo také v tichosti. Vyhýbal jsem se jeho smutným pohledům. Byl jsem z něho zničený. Nemůže čekat, že po tom, co se zamiluje do jiného chlapa, mu skočím kolem krku a všechno bude krásné jako předtím. Nebude. Nevěřím mu.

"Klidně spi. Já tě pak vzbudím," řekl, jakmile jsme usedli do letadla. Byl jsem tak unavený, že jsem kývl hlavou. Připoutal jsem se a během pár vteřin jsem usnul. Alespoň na chvilku jsem byl volný od všech myšlenek. Od všeho, co mě trápilo.

Probudil jsem se, jakmile jsem se ucítil až moc lehce. Museli jsme vzlétnout. To jsem moc dlouho nespal. Otevřel jsem oči a zívl jsem. Podíval jsem se z okýnka. Poslední pohled na město, které rozhodně nemám rád. Povzdychl jsem si a otočil jsem hlavu na Steva. Trošku jsem se lekl. Úplně jsem zapomněl, že se bojí výšek.

"Vojáčku. Klid. Jsem tady," starostlivě jsem šeptl a rychle jsem se odpoutal. Objal jsem jeho klepající se tělíčko. Obmotal mi ruce kolem krku a černé tričko začal smáčet vlastními slzami.

"Proč jsi mě nevzbudil?" šeptl jsem a pohladil jsem ho po vlasech. Odtáhl se a hned vypadal lépe. I když byl hromádka neštěstí.

"Ne-nechtěl jsem tě o-otravovat. Na-navíc se se mnou neba-nebavíš," odpověděl mi a rukávem si setřel slzy. Znovu jsem se usadil do sedačky a díval jsem se z okénka. Přemýšlel jsem nad tím, co mi řekl.

"Neotravuješ mě. Rozumíš? Když tě bude něco trápit, tak se mi můžeš vždycky svěřit. Od toho přeci kamarádi jsou," pousmál jsem se a sledoval jsem jeho červené oči a opuchlé rty. Přes obličej mu proběhla bolestná grimasa. Kývl hlavou a rychle si setřel nové slzy. Bolelo mě vidět ho takhle. Ale on mi taky ublížil. A hodně. Raději jsem znovu zavřel oči a doufal jsem, že brzy budeme v New Yorku.

"Ale já nechci být jen kamarád," šeptl, když už si myslel, že spím. Ale já jsem nespal. Nešlo to.

***

"Vstávej. Dělej. Nebudu se tě dotýkat, protože si to nepřeješ. Ale vstávej. Jinak se tě fakt dotknu a věř mi, že bych to rád udělal," probudil mě Stevovo hlas. Chvilku jsem poslouchal, jak žvatlá. Po chvilce jsem otevřel a rozhlédl jsem se. Letadlo přistálo a ulička byla plná lidí spěchajících ven.

"Díky," poděkoval jsem za probuzení. Chvilku mě Steve sledoval a napětí mezi námi rapidně rostlo. Začali jsme se k sobě přibližovat a málem se naše rty dotkly. Na poslední chvíli jsem ucukl.

"Promiň. Nemůžu," šeptl jsem a prodral jsem se skrz něj ven. Nechal jsem ho zmateného v letadle. Srdce mi bilo jako splašené. Vůbec nechápu, co se to stalo. Potřebuji si od něj dát pauzu. Srovnat si to v hlavě. A i on si musí utřídit priority.

Sebral jsem svůj kufr a odchytil jsem taxíka. Během cesty na kolej jsem se snažil přijít na to, co dál. Nejlepší řešení je, abych se k němu choval cize. Ale to nedokážu. Na to ho mám moc rád. Asi budeme muset být jen kamarádi. Alespoň dočasně. 

Cesta uběhla rychleji, než jsem čekal. Zaplatil jsem taxikářovi a byl jsem oficiálně bez peněz. Ale on zítra fotřík něco pošle. Ani jsem se nedivil, že mě na díkuvzdání nepozvali. Nejraději by byli, abych s nimi vůbec nebyl příbuzný. Tak proč si mě dělali? Mohli mít jednoduší život a já bych neexistoval. Možná čekali, že budou mít dokonalého synáčka, ne mě.

Docoural jsem se až k našemu pokoji. Vlezl jsem dovnitř a do očí se mi nahrnuly slzy, jakmile jsem spatřil na posteli medvěda, kterého jsem dal Stevovi na odpuštění. Zakroutil jsem hlavou a rychle všechny vzpomínky vytěsnil z hlavy. Začal jsem si vybalovat a vůbec jsem se netěšil na jeho přítomnost. Vůbec nevím, jak se k němu mám chovat. Jsem teď jako schizofrenik.

"Ahoj," řekl jen, jakmile přišel. Potichu jsem mu odpověděl a nic dalšího jsem neříkal. Už prázdný kufr jsem hodil pod postel a šel jsem se do kuchyně najíst. Snažil jsem se něco uvařit, ale vůbec to nedopadlo. Místo těstovin jsem měl kaši přilepenou na dně hrnce.

"Počkej. Já ti s tím pomůžu," ozval se za mnou ten úžasný smích. Ustoupil jsem od hrnce a zničeně jsem si sedl na židli. Steve se v kuchyni pohyboval jako bůh. Hrozně ho vaření baví. Možná by se mohl živit tímhle. A nemusel by mi jezdit někam na válečné mise, kde mi ho zabijou.

"Tady to je," postavil přede mě talíř a sám si sedl na druhou stranu stolu. Vypadalo to dobře. Ochutnal jsem mojí kaši s nějakou omáčkou a otevřel jsem pusu.

"Tho je tak kuhva dobhý!" křikl jsem a Steve se znovu zasmál.

"Nemluv s plnou pusou. A hlídej si slovník," napomenul mě, ale stále měl na tváři úsměv. Zbytek večeře proběhl v tichosti. Napětí se mohlo krájet, ale už jsem si na to pomaličku začínal zvykat.

"Fakt to bylo dobrý. Vůbec nechápu, proč už dávno nemáš nějaký vařecí program v televizi," obdivně jsem kývl hlavou a odnesl jsem talíř do dřezu, kde jsem ho následně umyl. Byl jsem úplně plný. 

"Vařecí program?" zeptal se mě a zvedl jedno obočí.

"No," pokrčil jsem rameny. Časový posun na mě pomalu začínal doléhat. Potřebuji si jít lehnout.

"Vařecí? Takové slovo neexistuje," upozornil, ale stále se trochu usmíval. Došel jsem ke své posteli. S těžkým srdcem jsem vzal Stevovo polštář a dal jsem mu ho na jeho postel. Smutně mě pozoroval.

"Teď už existuje," uzavřel jsem naší konverzaci.