Tony's pov

Pevně jsem držel Stevovo ruku a vedl jsem ho do jídelny. Celou dobu byl myšlenkami jinde, ale já vlastně taky. Nemluvil jsem na něj, jen jsem ho držel a doufal jsem, že se dnes nic nepokazí. 

"Vojáčku? Hlavně klid, ano? Já jsem na to všechno zvyklý, takže mě jejich slova nebolí. Opravdu. Jen to přetrpíme a pak zase půjdeme," pohladil jsem ho po tváři a nalepil jsem své rty na ty jeho. Trošku sebou cukl a nepřítomně spolupracoval. Povzdychl jsem si a odtáhl jsem se od něj. 

Byl jsem z toho dost překvapený, ale raději jsem to nechal jít. Určitě má jen nervy z mých rodičů. A já se mu vůbec nedivím. Zatím se k němu chovají hnusně. Ostatně jako ke mně.

Vešli jsme do jídelny, kde už oba rodiče čekali. Otec jako vždy seděl v čele stolu a mamka seděla po pravici. Odsunul jsem Stevovi židli a on se na ni s hraným úsměvem posadil. Sedl jsem si hned vedle něho a nastalo trapné ticho.

"Co škola?" zeptal se otec, i když ho to vůbec nezajímalo. Přesto jsem mu musel odpovědět.

"Ještě stojí, takže dobrý," pokrčil jsem rameny. Rozhodně jsem neměl v plánu hrát nějakého jeho dokonalého synáčka, kterého nikdy neměl. Z toho jsem hodně rychle vyrostl.

"Jsi nejlepší ze třídy?" otázala se tentokrát mamka. Přemýšlel jsem. 

"Ve fyzice a robotice ano," odpověděl jsem jí upřímně. Otec se více zamračil.

"Zase ta tvoje fyzika a technika. Už by jsi měl hloupostí z dětství nechat. Mysli taky trochu na svoji budoucnost. Co třeba podnikání?" řekl ledově chladným hlasem a já už byl zase naštvaný. Copak si neuvědomuje, že já techniku miluji? Uvědomuje a je mu to absolutně jedno.

"Podnikání tam nemáme," protočil jsem očima a usmál jsem se na pracovnici, která nám přinesla polévku. Jakmile jsme všichni měli talíře před sebou, čekalo se, až otec začne jíst. Jakmile začal, mohli jsme jíst i my ostatní. Jaké klišé.

"Proč jsi vůbec na tak pitomé škole?" zeptala se pro změnu matka a osušila si pusu kapesníčkem, jakmile si dala první lžíci polévky.

"Protože to byla jediná věc, kterou jsem si ve svém životě mohl rozhodnout? Stejně budu pracovat ve firmě, tak je jedno, jakou mám školu," zakroutil jsem očima a také jsem se pustil do jídla. Pohledem jsem zkontroloval Steva. 

Seděl a pomaličku jedl. Ruce se mu trošku klepaly, ale jinak se zdál být v pořádku. Nenápadně jsem levou ruku dostal pod ubrus a pohladil jsem ho po stehně. Trošičku se pousmál, ale to bylo vše. Ruku jsem na jeho stehně nechal a pokračoval jsem s jídlem.

Polévku nám odnesli a hned na to jsme dostali nějaké jídlo, které vypadalo jako mořské plody s rýží. Nakrčil jsem obočí. Nesnáším mořské plody a oni to ví.

"A co ty? Gregu? Co ty studuješ?" zeptala se mamka s falešným úsměvem Steva. Zakroutil jsem očima a v duchu jsem se pokřižoval. Jestli nějaký Bůh existuje, tak by mě měl opravdu zachránit. Tohle dlouho nevydržím.

"Steve mami. Jmenuje se Steve," řekl jsem jí zoufale. Ona to jméno nezapomněla, jen jí nestálo za to, aby ho řekla správně. Omluvně se usmála a na chvilku jsem si opravdu myslel, že ji to mrzí. Ale ne, tuhle ženu nic nemrzí.

"Omlouvám se, Steve. Co studuješ?" opravila se a dala si do pusy krevetu či co. Zhnuseně jsem se zašklebil. 

"Ehm... To samé, co Tony. Je to ve skutečnosti dobrá škola. Jediná v zemi a je opravdu prestižní," odpověděl Steve a trošku se usmíval. Naopak já jsem nadzvedl jedno obočí. Trošku jsem nechápal, proč se musel chlubit tím, že je prestižní. 

"Anthony! Proč jsi nám nikdy neřekl, že je ta škola prestižní?" zeptal se mě otec. Vidličkou jsem se přehraboval v jídle a přemýšlel jsem nad odpovědí.

"Neměl jsem potřebu. Nešel jsem na tu školu, protože je prestižní. Šel jsem tam, protože mě baví. Navíc ji sponzoruješ, tak bys o ní něco vědět měl," řekl jsem lhostejným hlasem po chvíli ticha. Ticho pokračovalo dál a já mile rád zpozoroval, že už otec dojídá. To znamená, že ten hnus brzy odnesou.

"Anthony!" křikl otec a já na pár vteřin zavřel oči. To oslovení tak nesnáším. Ještě, když je to z jeho úst. 

"Ty jsi nic nesnědl? Jsi opravdu jen malý nevděčný spratek!" naštval se otec, když se podíval do mého plného talíře. Sklopil jsem pohled.

"Já asi nemůžu za to, že to prostě nejím. A ty to moc dobře víš," zamračil jsem se na něj. Hned jsem si všiml té jeho žilky na krku. Dost mu v ní cukalo. Vsadím se, že kdyby tady nebyla mamka se Stevem, tak už mě znovu zmlátí.

Začala se do mě hrnout panika. Pravá ruka se mi trošku rozklepala a začalo se mi těžce dýchat. Ke zděšení jsem si uvědomil, že mám slzy v očích. Rychle jsem začal mrkat a doufal jsem, že si toho otec nevšimne. Nevšiml. Jen se na mě naposledy hnusně podíval a poté nechal talíře odnést. 

Cukl jsem sebou, když mi Steve položil ruku na mojí dlaň, kterou jsem ho stále držel za stehno. Úplně jsem na ni zapomněl. Podíval jsem se na Steva a usmál jsem se, když jsem si všiml jeho smutného úsměvu. Dodal mi alespoň trochu odvahy.

"A co budeš dělat po škole?" začal další konverzaci otec, jakmile nám přinesli Tiramisu. Docela mě tím překvapil. Už jsem se bál, že Steva budou ignorovat celou dobu.

"Ehm... Půjdu do armády, pane," odpověděl a smutně se podíval do talíře. Více jsem mu zmáčkl stehno. Potřeboval jsem ho ujistit, že se otce nemá bát. Ne, jako já...

"No vidíš kluku! To je konečně slovo chlapa. Anthony? Proč taky nemůžeš být takhle odvážný a jít bojovat za svojí vlast?" zeptal se otec a on... On se USMÍVAL! Vykulil jsem oči a otevřel jsem pusu. Bylo mi jedno, kolik kodexů slušného chování právě porušuji. 

"Prosím? Jak to myslíš? Ty bys byl raději, kdybych šel do války?" dostal jsem ze sebe větu a pořád jsem nechápal. Podíval jsem se na matku, která se také tvářila mírně zmateně. 

"Alespoň bys nebyl na obtíž."