Steve's pov

"Anthony!" křikl jsem na něj, když se vůbec nevěnoval našemu projektu. 

"Noo?" zvedl hlavu a přestal si prohlížel moje prsty u nohou. Uculil se a já na chvilku málem zapomněl, proč se na něj zlobím.

"Okamžitě začni pracovat! Nebudu to tu dělat sám," mračil jsem se a pevně jsem v ruce držel tužku. Tony mě jednou rukou objal a hlavu si zapřel tak, aby alespoň chvilku mohl sledovat prázdný bílý papír. 

"Proč to musíme dělat? Není to náhodou úplně zbytečný?" povzdechl si a zády se opíral o zeď u naší postele. Spražil jsem ho pohledem, protože mi řeči podobného typu říkal už měsíc.

"Není to zbytečný! Neprojdeme, pokud to neuděláme. To nechceš dostat diplom?" nechápal jsem. Proto na tuhle školu šel, ne? Aby ji dokončil...

"Tak ty stejně jedeš někam do prdele, kde to nepotřebuješ. A já... Já v nejhorším můžu pracovat u otce," pokrčil rameny. Odložil jsem papír i tužku a chytil jsem ho za bradu. Nadzvedl jsem mu hlavu, takže se mi díval do očí.

"U otce nikdy pracovat nebudeš," zasyčel jsem a skousl jsem si jazyk, abych nesmutnil kvůli té první větě.

"Můžu. Nebudeš tu, abys mi v tom zabránil," zamumlal si pro sebe, ale já ho samozřejmě slyšel. V očích jsem měl slzy, ale znovu jsem se to rozhodl ignorovat. Už tak to bylo těžké. Jenže on mi to neustále musel ztěžovat.

"Teď tu ale jsem. Takže to doděláš, i kdybys tu měl sedět do rána," řekl jsem po chvíli napjatého ticha. Tony si povzdechl a uraženě ohrnul ret. Věděl jsem, že mám vyhráno.

"Tak pojď, musíme to dodělat," znovu jsem ho popohnal, když se pořád k ničemu neměl. Trošku jsem se lekl, když mi položil teplou dlaň na stehno. 

"Ale já bych chtěl dodělat tebe," šeptl mi do ucha a mně z toho okamžitě naskočila husí kůže.

"To počká. Tohle ne," ukázal jsem na prázdný papír.

"Vůbec s tebou není zábava," zabručel a odtáhl se ode mě. Bylo mi jasné, že je na mě totálně naštvaný.

***

"Rogersi, Starku!" vyzval nás Phil Coulson. Byl čas předvést náš projekt. Oba dva jsme se zvedli a došli jsme před tabuli. Všichni se na nás dívali. Někteří nenávistivě, někteří s lehkým úsměvem na rtech a jiný si nejraději přáli, aby vyučování konečně skončilo a oni by mohli vyběhnout z této školy ven.

"Tak, co jste si pro nás připravili?" usmál se na nás profesor a sedl si na katedru. Posílal nám povzbudivé pohledy. Sklopil jsem pohled. Mrzelo mě, že ho zklameme.

"Nic," odpověděl za mě Tony a já měl chuť dát mu pěstí. 

"Jak jako nic?" zamračil se Phil. Povzdychl jsem si.

"Nic jsme si nepřipravili," potvrdil jsem Tonyho slova. Ve třídě nastalo ticho. Byli jsme jediní, kdo si nepřipravil vůbec nic. A to někteří řekli jenom básničku.

"A smím se zeptat, proč jste si nic nepřipravili?" zeptal se opravdu podrážděný profesor. Všichni na něj koukali a nikdo nechápal, co se děje. On se nikdy nemračil. Už jsem si myslel, že je s námi konec. Co jsme mu měli říct? Že jsme na to zapomněli? Že jsem pak neměl čas, protože jsem trénoval na nábory do armády? Nebo proto, že když jsme se na to konečně vrhli, tak jsme si to nakonec rozdali?

"Protože jsme něco pořádali po čas celého roku. A nikdo z vás o tom nevěděl," dostal ze sebe můj přítel s egoistickým úsměvem. Teď se na něj dívaly všechny oči v místnosti. Včetně těch mých.

"Ehm... Přesně tak," dostal jsem ze sebe, když mi Tony nenápadně pokynul hlavou. Vůbec jsem nechápal, co se v té jeho hlavičce zase zrodilo. Pevně jsem doufal, že nás z toho vykecá.

"A na čem jste pracovali?" zajímal se profesor, který se přestal mračit. Přesto se neusmíval. 

"Šlo o to, aby lidé přestali brát homosexualitu jako něco, co je nemoc. Jak asi všichni víte, se Stevem jsme byli spolu na pokoji a následně jsme se stali partnery i v tomto projektu. Napadlo nás, že bychom mohli hrát pár a všem ukázat, že jsme úplně normální lidé. Stejně jako heterosexuálové. Sbírali jsme poznatky o tom, jak na nás reagovali lidé na začátku našeho falešného vztahu a jak nás berou teď. Jsem moc rád, že na homosexualitu více jak 53% lidí změnilo názor k lepšímu. Tímto vám všem chci poděkovat za to, že jste se našeho experimentu zúčastnili," dořekl Tony a všichni mu začali tleskat. Samozřejmě mu nikdo nevěřil ani slovo. Bylo na nás vidět, jak moc jsme se milovali.

"Děkuji. Bylo by to opravdu krásné, kdyby to byla pravda. Za originalitu vás oba nechám projít. Tak snad o mně budete jednou vyprávět dětem," povzdechl si Phil a já okamžitě objal Tonyho. Hned na to jsme oba objali našeho překvapeného profesora. Lépe jsme náš rok snad ani zakončit nemohli.

"Běžte si sednout," zasmál se Coulson a my tak hned udělali.

"Proč zrovna 53% lidí?" šeptl jsem Tonymu do ucha, jakmile jsme si sedali do lavice, která se stala naší.

"Proč ne," pokrčil rameny a potichu se zasmál. Usmál jsem se taky a úsměv mi nezmizel, ani když mě pevně chytil za ruku.

"Díky," šeptl jsem ještě. Byl jsem mu opravdu vděčný. Zachránil nám krk. Sice jsem ten diplom opravdu nepotřeboval, ale byl jsem rád, že školu dokončím. Když mi dalo tolik práce, abych se na ni dostal.

"Mrzí mě to, ale jistě víte, že je toto naše poslední hodina. Nechci to hrát na city, ale opravdu vás mám všechny rád. Budete mi opravdu chybět. Přeji vám všem štěstí, zdraví a lásku ve všem, co budete dělat. Všichni jste jedineční, takže se určitě ve světe neztratíte. Děkuji za veškerý čas, který jsme spolu strávili," začal hrát na city profesor. A nejedno oko zůstalo po jeho proslovu suché. Blížil se konec školy a s ním i nový začátek.

A/N

Nemůžu uvěřit, že toto byla poslední kapitola. Ještě nás čeká epilog. Chcete ho ještě dnes? 

Děkuji všem za veškerou podporu a za to, že jste se mnou zůstali až do konce ♥ Mám všechny moc ráda a každý den si vážím všeho, co pro mě děláte ♥

Marvel_corn ♥