Tony's pov

Otevřel jsem oči. Byla tma, ale i tak jsem poznal dvě sedící osoby v rohu. Zvedl jsem hlavu a snažil jsem se trošku rozkoukat. Jedna osoba se okamžitě zvedla a doběhla ke mně. Ženská ruka mě zatlačila zpět do peřin.

"Ma-mami?" šeptl jsem překvapeně. Nečekal jsem, že tu bude. Že se o mě bude bát.

"Jsem tady. Odpočívej," šeptala klidným hlasem. Nebo se o to alespoň snažila. Poznal jsem hned, že před chvilkou brečela.

"Zd-zdál se mi-mi sen, že se St-Steve vrátil," smutnil jsem a snažil jsem se zahnat slzy. I když jsem se probudil v nemocnici, pořád to nebylo horší než to, že je mé srdce prázdné.

Pohla se i druhá osoba a během několika vteřin mi někdo pevně chytil ruku.

"Tak já vás tady nechám. Půjdu oznámit doktorům, že ses probudil," pohladila mě po tváři a odešla z pokoje. Jen jsem sledoval strop a přemýšlel jsem.

Po chvíli jsem začal chytat křeče do prstů. Úplně jsem zapomněl, že nejsem v pokoji sám. Pootočil jsem hlavu a hned jsem se zoufale zasmál.

"Mně už hrabe," šeptl jsem a fascinovaně jsem pohladil blonďatou hlavu. Pramínky vlasů jsem si nechal protékat mezi prsty. Steve jen brečel a pevně si na rtech držel moji ruku.

"Prosím, neprobouzej mě," okouzleně jsem pronesl a vyprostil jsem z jeho sevření ruku, kterou jsem mu následně položil na tvář. Slabě se pousmál a zavřel oči. Kvůli tomu mu unikly další slzy. Ještě více se na moji dlaň natiskl.

"To-tony," šeptl unaveným hlasem Steve a oči znovu otevřel. Spodní ret měl od pláče napuchlý a třásl se.

"Steve, já se nechci probudit. Nechci o te-tebe přijít," málem jsem začal brečet i já. Tak hrozně moc to bolelo.

"Ale vždyť nespíš," nervózně se uculil. Palcem jsem ho pohladil po napuchlém rtu a přemýšlel jsem.

"Musím. Tohle je jako krásný sen. Znovu tě vidět," stále jsem trval na svém.

"Hlupáčku, já jsem tady. Opravdu," teď už se usmál opravdově. Já jsem ale ještě více zesmutněl.

"Tak to už jsem o tebe přišel," šeptl jsem skoro neslyšně. Věděl jsem, že to stejně slyšel. Ruku jsem stáhl zpět ke svému tělu.

"Ty jsi na chvíli umřel a jediné, co tě trápí, je to, že spolu nechodíme?" zasmál se Steve, ale slzy stále opouštěly jeho oči. Ztuhl jsem, jakmile jsem si jeho slova uvědomil.

"Jak jako, že jsem na chvíli umřel?" vyděsil jsem se. Srdce mi začalo bít dvakrát rychleji a dech se mi zadrhával.

"Nedýchal jsi," šeptl a vzlyk blonďáček. Natáhl jsem k němu druhou ruku a trošku jsem se lekl, jelikož jsem měl na ukazováčku připnutý nějaký zvláštní kolík. Také jsem měl v paži hadičku, která byla připojena na kapačky.

"Teď už ale dýchám," zachraptěl jsem unaveným hlasem. Chytil jsem ho za rameno a pokusil jsem se posadit. Mým tělem projela neuvěřitelná bolest, takže jsem znovu s bolestným výkřikem spadl na lůžko.

"Tony!" lekl se Steve a starostlivě si mě prohlížel.

"Klid, neumírám. Tak lehce se mě nezbavíš. Takovou radost ti neudělám," zašklebil jsem se, ale stále jsem měl bolestí stáhnutý obličej.

"To jsem rád," zasmál se blonďák a hřbetem ruky si stíral slzy. Bolelo mě vidět ho brečet.

"Nebul. To si schovej na pohřeb," pořád jsem se šklebil. Dostal jsem malý pohlavek do hlavy. Začal jsem se tomu hrozně smát. Brzy jsem ale přestal, jelikož to hrozně moc bolelo a začal jsem kašlat. Během záchvatu kašle, mě Steve hladil ve vlasech a znovu chytil moji ruku do své.

"Co-co se mi stalo?" zeptal jsem se, když jsem konečně popadl dech. Jeho tvář ztvrdla a oči ztmavly. Takhle jsem ho viděl jen jednou. A to šel zmlátit Thora. Docela mě děsil.

"Ten zmrd Howard tě-" zasekl se, aby mohl vydechnout všechen vzduch, který v sobě kvůli vzteku držel, "-zmlátil tě."

"Slovník!" snažil jsem se odlehčit situaci, ale moc se mi to nepovedl, protože po mě Steve hodil naštvaný pohled.

"Tebe to netrápí?" šokovaně si prohlížel můj zmlácený obličej. Musel jsem vypadat hrozně...

"Nebylo to poprvé," pokrčil jsem rameny a snažil jsem být nad věcí. Samozřejmě mě to trápilo, ale slabý jsem před ním být nechtěl. Znovu už ne.

"Co to povídáš?" přestal klečet a vyskočil na nohy. Takhle jsem Steva nikdy neviděl zuřit. Opravdu jsem se ho bál.

"Nechci o tom mluvit," zahuhlal jsem a sklopil jsem pohled.

"Já ho zničím!" klepal se vzteky a rázným krokem mířil ke dveřím. Hrozně jsem se bál. Toho, že si ublíží. Ale i toho, jak děsivě mi jeho vztek připomínal otcovi pěsti.

"Nechoď!" pípl jsem vystrašeně. Docela jsem se divil, že to slyšel. Zastavil se a podíval se na mě.

"Prosím," dodal jsem ještě. To už si povzdechl a uvolnil prsty, které pevně svíral v pěst. Pořád byl napnutý, ale i tak se ke mně znovu začal přibližovat. Klekl si vedle postele, stejně jako předtím. I když už byl docela klidný, stále jsem z něj měl respekt. Sledoval jsem strop a přemýšlel jsem.

"Tony?" promluvil po několika chvílích Steve. Hrozně jsem se lekl a tím jsem se probral z přemýšlení. Byl jsem tak zahloubaný, že jsem si ani nevšiml, kdy jsme si propletli prsty a pevně se drželi za ruce.

"Jsi v pořádku?" zeptal se starostlivým hlasem. Stále jsem pohledem hypnotizoval naše spojené dlaně. Přišlo mi to tak známé a zároveň tak hrozně moc cizí.

"Nikam nechoď," odpověděl jsem na něco úplně jiného, než se ptal. Podíval jsem se do jeho očí a trošku mě zarazilo, jak moc zarudlé je měl. Předtím jsem si toho nevšiml.

"Nikam nejdu," usmál se a já jsem se musel usmát také. Atmosféra v místnosti byla velmi příjemná. Jen jsme se drželi za ruce a navzájem jsme si dívali do očí. A to až do doby, než někdo zaklepal na dveře. Steve se chtěl zvednout, ale já mu ruku ještě více stiskl. Nechtěl jsem ho pustit. Bál jsem se, že za dveřmi bude otec.