Steve's pov

Možná jsem zapomněl zmínit, že je pátek. Loki dneska nikam nemohl, takže jsem neměl co dělat. Ležel jsem na své posteli a snažil jsem se číst knihu. Moc mi to nešlo, jelikož se mé myšlenky nakonec vždy stočily k doučování. Stark se tam choval až moc v pohodě. Vůbec bych neřekl, že je to ten blbec ze školy.

Mobil mi začal zvonit a já jsem se podíval, kdo mi volá. Telefon jsem pustil a naštěstí spadl jen na můj polštář. Roztřesenou rukou jsem ho zvedl. Křičel jsem na sebe, že dělám blbost. Měl bych to prostě típnout a mít klid. Ale to bych nebyl já...

"Steve?" začal Bucky opatrně.

"Ano?" zeptal jsem se ho chladným hlasem. Rozhodně nestojím o jeho blbé výmluvy.

"Ty jsi naštvaný?" vyzvídal Bucky a já jsem ho chtěl zabít.

"Ne, jsem hrozně šťastný. Už se těším, až půjdu na křtiny toho malého," ironicky jsem pronesl. Můj nejlepší kamarád to nejspíše nepochopil.

"To jsem hrozně rád. Už jsem se lekl, že to mezi námi bude divné," uchechtl se a já jsem si ruku položil na čelo.

"JE to mezi NÁMI divné! Ty jsi fakt blbec. Zavoláš mi po dvou měsících a čekáš co? Že ti odpustím a bude to jako dřív? Hádej co. Nebude! Ještě něco jsi mi chtěl říct?" už jsem si přál ukončit tyhle muka. Jeho hlas mi ubližoval a já jsem si to nechtěl připustit. Pořád toho blba miluji.

"Asi že se omlouvám?" zkusil to. 

"Hmm... Díky," falešně jsem se usmál, i když to nemohl vidět. Hovor jsem ukončil dřív, než mi mohl říct další blbost, kterou nemyslel upřímně.

Mobil mi však začal znovu zvonit. Ani jsem se nepodíval, kdo mi to vlastně volá. Hovor jsem naštvaně vzal.

"Děláš si srandu? Prostě jdi otravovat někoho jiného!" křikl jsem na něj. Fakt jsem byl naštvaný.

"Ehm... Pardon. Dovolal jsem se Stevovi?" zeptal se mě cizí hlas a já jsem ztuhl. Na vteřinu jsem si odendal mobil od ucha a k mému zděšení jsem zjistil, že mi volalo cizí číslo.

"Ehm... Ano? Kdo volá?" byl jsem hrozně zmatený. Nebyl jsem zvyklý, že by mi někdo volal. A kde ten člověk vůbec vzal moje číslo?

"Jsem Bruce Banner. Tony se slušně opil a spadl na zem. Bouchl se do hlavy a řekl mi, ať Vám zavolám. Že pro něj přijedete," vysvětlil mi a já jsem si povzdychl. Klasika Stark. Tedy, tohle se mi stalo poprvé. Ještě nikdy jsem ho nikam nemusel jezdit vyzvedávat. Většinou se vracel v sobotu ráno, nebo byl tady v bytě s nějakým úlovkem.

"Kam mám přijet?" zeptal jsem se a vyskočil jsem na nohy. Došel jsem ke věšáku na klíče a u toho jsem pozorně poslouchal, kde se Tony nachází.

"Děkuji. Za chvíli tam budu," rozloučil jsem se s cizincem a hovor jsem ukončil. Zkoumal jsem svazek klíčů a sváděl jsem vnitřní boj.

Samozřejmě si můžeš vzít jeho klíče! Jedeš přeci pro něj. Jak jinak se tam máš dostat?

Ne! V žádném případě si nemůžeš půjčit jeho auto bez dovolení! Co kdybys ho naboural?! 

Dobrou minutu jsem přemýšlel a nakonec jsem sebral jedny klíče. Nazul jsem si boty a vypadl jsem z budovy. Došel jsem na parkoviště a zmáčkl jsem tlačítko na odemykání. Dost jsem vykulil oči, když zablikala krásný mercedes. Opatrně jsem do auta nastoupil a musím se přiznat, že to bylo to nejluxusnější auto, jaké jsem kdy řídil.

***

Bezpečně jsem dojel až na adresu, kterou mi Bruce nadiktoval. Vystoupil jsem a rozešel jsem se k domu, ve kterém to očividně žilo. Nějaký muž seděl na schodech a když si mě všiml, vyskočil na nohy.

Přiběhl ke mně a upřímně se na mě usmál.

"Bruce Banner," podával mi ruku a já jsem si s ním potřásl.

"Steve Rogers. Tak kde je, ten hrdina?" zeptal jsem se ho a menší muž se ustaraně podíval na dům.

"Je uvnitř. Moc děkuji, že jsi tady. Můžeme si tykat ne?" zeptal se mě zdvořile a já jsem přikývl. Poslal mi další z jeho hřejivých úsměvů.

"Já jsem mu říkal, ať tolik nepije. Ale neposlouchal. Jako vždy. Akorát se tam uvnitř strhla nějaká rvačka a Tony se samozřejmě zapojil. No a pak spadl na zem a bouchl se do hlavy. Co ti na to mám říct," zakroutil hlavou a vedl mě po domě. Trošku zhnuseně jsem sledoval opilé lidi a nějakou až moc intimní líbačku jedné lehké dívky a opilého muže. Došli jsme až do nějaké místnosti, kde na gauči ležel Stark.

"Tony, vstávej," zakroutil s ním Bruce a hnědovlásek jen bolestně sykl. Jakmile mě spatřil, tak se usmál a s Bannerovo pomocí se zvedl. Podepřel jsem ho z jedné strany a společně jsme ho vyvedli ven.

"Neměl by jet do nemocnice?" zeptal jsem se trochu přiškrceným hlasem. Nechci, aby se mu něco stalo.

"Ne, ne. Za pár minut bude v pohodě. Asi si tam uvnitř švihl trochu něco jiného, než jen alkohol. Do nemocnice nejezdi. Měl by z toho problémy," radil mi a já jsem přikývl. Ještě mi ho pomohl připoutat a pak se se zamáváním rozloučil. Také jsem nasedl do auta a připoutal jsem se.

"To je moje kára?" zeptal se mě ožralý a zmatený Stark. Nastartoval jsem a vyjel jsem na silnici.

"Jo, to je tvoje kára," odpověděl jsem mu a i když jsem se snažil soustředit na silnici, stejně jsem pohledem klouzal na playboye vedle mě.

"Sluší ti to, když řídíš mojí káru," šeptl a hlavou se opíral o okýnko. Nic jsem mu neřekl a snažil jsem se nečervenat. 

Je jen opilý.

"Proč jsme v autě?" pokračoval v rozptylování a já jsem si povzdechl.

"Neměl bys mluvit. Jinak si celý auto pobliješ," radil jsem mu, ale on mě stejně neposlouchal.

"Proč jsme v autě?" znovu se otázal. 

"Protože jedeme domů," odpověděl jsem mu. Choval se úplně jako dítě.

"K tobě domů?" řekl provokativním hlasem a já jsem se znovu zčervenal.

"Bydlíme spolu. Takže jedeme ke mně domů i k tobě domů."

"Bydlíme spolu, ale nespíme spolu," zabručel a tím mi úplně vyrazil dech. Soustředil jsem se na cestu a snažil jsem se uklidnit můj zrychlený dech.

"Ty bys chtěl?" využil jsem toho, že si to snad zítra nebude pamatovat.

"Co?" 

"Spát se mnou."

"Kdo by nechtěl?" uchechtl se a hned na to usnul.