Steve's pov

Snažil jsem se nevzrušit. A že to bylo fakt těžké. Sledovat jak se Tonyho svaly napínají... Jak je jeho dokonalé tělo orosené potem. Jak má zorničky rozšířené nadšením. Pootevřená ústa a rychlý dech. To jeho dokonalé pozadí, když se na zem sehnul pro nějakou věc. Sotva jsem se držel. 

"Vojáčku? Ty mě zase očumuješ?" vytrhl mě z přemýšlení andělský hlas. Uculil jsem se a podíval jsem se do oříškových očí.

"Ehm... Ne?" zalhal jsem. Zasmál se a položil na stůl věcičku, se kterou něco dělal. Došel hned ke mně a já automaticky roztáhl nohy. Tony se díky tomu natiskl na hranu stolu a objal mě za krkem. Obtočil jsem své nohy kolem jeho boků a ještě více jsem si ho k sobě přitiskl. Položil jsem ruce na ty jeho nádherné boky.

"Ne jo? Vždyť už půl hodiny jenom sedíš a nemluvíš," smál se a opřel své čelo o mé. Pořád jsem se topil v jeho očích a slabě jsem se usmál. Samozřejmě jsem znovu zčervenal.

"Já za nemůžu za to, že jsi bůh a očaroval jsi mě," odpověděl jsem a srdce mi povyskočilo, když měl v očích jiskřičky radosti.

"Ty jsi brepta," ozval se místností jeho zvonivý smích. Posmutněl jsem, když mě pustil a znovu se vrátil do práce. Čekal jsem... Něco víc...

"A-a co děláš?" zeptal jsem se, když jsem se probral z dalšího transu. Zvedl hlavu a měl úsměv od ucha k uchu. Asi ho těšilo, že se o to zajímám. Nevypadalo to, že by jeho rodiče sdíleli jeho lásku k technice.

"Zkouším jeden experiment. Nazval jsem to 'Obloukový reaktor.' Dělám na tom už hrozně dlouho a vypadá to, že na to konečně začínám přicházet," řekl hrdě a já nasadil nechápavý výraz. 

"Ehm... A co ten kreaktor dělá?" ptal jsem se dál. Přišlo mi znovu blbé, jak strašně hloupý oproti jemu jsem. 

"Reaktor, Vojáčku," smál se a já zahanbeně sklonil hlavu. Ani název si si nedokážu zapamatovat. Lekl jsem se, když mi dva prsty bradu nadzvedly. Ač nerad jsem se podíval na hnědovláskovu tvář.

"Bože, ty jsi teď tak hrozně roztomilý, že se moje gayské já chce roztéct," znovu se rozesmál a já na rtech také vykouzlil malý úsměv. Opatrně jsem položil dlaně na jeho boky a trošku jsem se uklidnil.

"Nevím, jak přesně to vysvětlit. Můžeš to použít třeba jako generátor. Dokáže to samo běžet. Když tohle maličké," ukázal na tu malou věcičku, se kterou pořád něco dělal, "uděláš ve větším měřítku, tak by to mělo být schopno dát energii třeba... Třeba jeden mrakodrap by z toho dokázal žít." Celou dobu zněl hrozně hrdě. Otevřel jsem pusu v šoku.

"Tohle dokáže nabíjet mrakodrap?!" vydechl jsem v úžasu. Tony se ještě více usmál, pokud to vůbec šlo.

"No technicky vzato jo. Jen jsem pořád nepřišel na to, jak vyřešit poslední problém. Ale jsem blízko. Mohla by to být doslova revoluce snad ve všech oborech. Ať už v technice, nebo na ekonomice. Neškodí to životnímu prostředí ani lidem. Pokud bych to udělal opravdu veliké, tak by to mohlo popohánět celá města," pokračoval ve vysvětlování a já nebyl schopný slova. Jen tak jsem seděl s otevřenou pusou a snažil jsem se chytit dech. 

"Zavři pusu, vletí ti tam moucha," řekl hnědovlásek po chvíli ticha. Byl trošku rozhozený. Asi si mé ticho vyložil špatně. Trošku se odtáhl, ale já ho nohama ještě více sevřel a odmítal jsem ho pustit.

"To. Si. Děláš. Srandu!" vydechl jsem. Opravdu jsem věděl, že je génuis. Ale vyřešit problém celé Země už je něco jiného.

"Nedělám," nervózně se zasmál a podrbal se na zátylku. Přitáhl jsem si ho do objetí a pořád jsem to nechápal.

"Můj kluk dostane Nobelovku za mír. Tak to mě někdo štípněte," šeptal jsem si spíš pro sebe. Asi jsem tím Tonyho rozesmál, jelikož se začal třást.

"Nedostanu Nobelovku," řekl, jakmile se přestal smát. Pořád jsem ho objímal a opřel jsem si hlavu o jeho rameno. Zavřel jsem oči a jen jsem vdechoval jeho vůni a užíval jsem si, jak mě slabě hladil po zádech.

"Dostaneš. Proč bys proboha neměl dostat Nobelovku? Zachráníš planetu před znečištěním. Jsem na tebe hrozně hrdý," huhlal jsem mu do ramene. To ho znovu rozesmálo. Jen tak se smál a já jsme se ho držel jako klíště. Měl jsem strach, že až ho pustím, odejde. Najde si k sobě někoho chytřejšího, než jsem já. Někoho hezčího a někoho bohatšího.

"Beztak to nedodělám. Po škole už na takové hlouposti nebudu mít čas," povzdechl si. Zamračil jsem se a z objetí jsem se odtáhl tak, abych se mu mohl dívat do očí. Nervózně polkl.

"Hlouposti? Vždyť to miluješ! Je to pro tebe důležité a baví tě to. Neměl bys toho jen tak nechat. Máš talent. A myslím to vážně! Vždyť jsi stvořil něco, co je obrovský převrat ve světe techniky!" říkal jsem mu kapitánským hlasem a u toho jsem se mu stále díval do očí.

"Ještě jsem to nevyt-"

"Ale vytvoříš. Protože jsi ten nejúžasnější člověk, co znám. Lásko, slib mi, že se toho jen tak nevzdáš," slabě jsem se pousmál. Jednu ruku jsem položil na jeho tvář. Přivřel oči a na tvář se natiskl.

"Tak dobře. Slibuji, že se na to jen tak nevykašlu," povzdychl si poraženecky. Usmíval jsem se od ucha k uchu a dal jsem mu pusu na nos. Jen se zakřenil.

"Tak vidíš, že to jde. Teď už to táhni dodělat. Jsme tady zavřený celý den a brzy bude večeře," jemně jsem ho od sebe odstrčil. Otevřel pusu a zmateně se na mě díval.

"Jak jako večeře? A co oběd?!" zvýšil hlas a já se prostě musel smát.

"Jsme tu už několik hodin," vysvětlil jsem mu. Pořád vykolejeně došel k malému reaktoru a znovu se v něm začal šťourat. 

"Nemáš hlad?" zeptal se mě ještě. Zakroutil jsem hlavou a culil jsem se.

"Vždyť jsem oběd měl," šeptl jsem a on s nadzvednutým obočím zvedl hlavu.

"A co?" 

"Tebe."

A/N

ŠŤASTNÝ VALENTÝN! A pro ty, kdo ten svátek taky absolutně nechápou a neuznávají, tak vám alespoň na odreagování přináším další kapitolu ♥

Milujte se a množte se ♥

Marvel_corn ♥