Tony's pov

"Dneska už žádné hraní ano?" naposledy jsem se Stevovi podíval do očí. Přikývl a slabě se pousmál. V duchu jsem z toho byl zoufalý. Hrozně jsem se bál, že se něco pokazí.

Vešli jsme do jídelny, kde už vše bylo ozdobené do vánočních barev. Sedl jsem si ke stolu a stejně jako včera jsem měl Steva po své levici. Byli jsme tu první.

"Kdy si dáme dárky?" zubil jsem se na toho blonďatého anděla. Skousl si ret a přemýšlel.

"A-asi zítra ráno? Klidně až po tom, co si to rozbalíte s rodiči," řekl po chvíli. Povzdychl jsem si a chytil jsem ho za ruku.

"Vojáčku, my si dárky dávat nebudeme," nervózně jsem se podrbal na zátylku a pevně jsem svíral jeho dlaň. Vykulil na mě oči.

"Jak jako nebudete?" nechápal a já byl znovu smutný. Chtěl jsem zažít normální Vánoce s normálními lidmi. Bohužel jsem se narodil do špatné rodiny.

"Nebudeme. Už tak pět let si dárky nedáváme," vysvětlil jsem mu a snažil jsem se alespoň falešný úsměv udržet na rtech. Moc to nešlo, když se na mě díval snad tím nejsmutnějším výrazem, který uměl.

"Proč?" šeptl a pohladil mě po tváři. Zamračil jsem se.

"Prostě si je nedáváme. Poslední roky už jsem jim nestál za to, aby mi něco vymysleli. Dostal jsem vždycky jenom peníze. Snažil jsem se jim vždycky něco vyrobit. Koupit si můžou, co chtějí. Tak jsem vytvářel nové věci. Vždycky jsem ty dárky našel v koši. Ten poslední rok už to ani nerozbalili. Prostě to hned přede mnou vyhodili. Tak jsme si je přestali dávat," dovyprávěl jsem mu.

"Aww. Mě to tak mrzí. Vůbec jsem nevě-" začal a já si promnul oči.

 "Hlavně mě nelituj. To je to poslední, co potřebuji," odfrkl jsem a nevšímal jsem si jeho zmateného obličeje. Chtěl něco říct, ale přišli naši. Hned jsem jeho ruku pustil. Ne snad, že bych se za něj styděl. Jen jsem nechtěl otce srát víc, než byl.

"Jaká auta tvůj otec vlastní?" byla první věc, co řekl Howard, když si sedli ke stolu. S malým úsměvem se díval pouze na Steva. Podíval jsem se na něj a hlavou jsem mu pokynul. Usmál jsem se a nenápadně jsem mu položil dlaň na stehno.

"Dvě ferarri a jednoho mustanga," šeptl Steve do talíře a já vykulil oči. Pusu jsem otevřel a hned jsem cítil slzy v očích. Ruku jsem mu ze stehna okamžitě sundal a odvrátil jsem od něj pohled.

"Tak to je úžasné. Už se moc těším, až je poznáme," rozplývala se matka. Vraždil jsem ji pohledem.

"Otče? Čistě teoreticky... Kdyby byl Steve z chudé rodiny, tak ho po mém boku akceptovat nebudeš?" zeptal jsem se chladným hlasem a byl jsem opravdu zvědavý, co mi na to poví. Zamračil se.

"Já ho po tvém boku neakceptuji ani teď," sykl a to mě dost překvapilo. Ucítil jsem cuknutí vedle sebe. Přesto jsem se na Steva nepodíval. Nedokázal jsem to. 

"Steve, to není nic proti tobě. Jsi úžasný mladý muž. Rozhodně to v životě dotáhneš mnohem dál, než tady... Tenhle," vyplivl z úst, "ale nejde to. Je vám snad oběma jasné, že tenhle vztah tímto pobytem končí, že?" Vzteky jsem se začal klepat.

"Tak to tedy v žá-" začal jsem, ale pevný hlas mého přítele, mě přerušil.

"Samozřejmě. Nechtěl bych vám být na obtíž," odpověděl Steve a hlas se mu vůbec netřásl. Teď už jsem po něm pohled střelil. Potřeboval jsem mu vidět na očích, že to nemyslí vážně.

"Tak je to správně. Máš na lepší. Navíc tě určitě jen oblbl že? Ty máš rád přece děvčata," domlouval mu můj otec a moje hlava se začala točit. Tohle se nemohlo dít.

"Máte pravdu, pane Starku," šeptl skoro neslyšně. Díval jsem se Stevovi přímo do obličeje a nevěřil jsem svým uším. On se však tvářil pořád tak kamenně vážně. Ani na mě nemrkl. Ani mi pozvednutým koutkem nedal znamení, že to nemyslí vážně. Měl jsem poslední možnost. 

Rozklepanou ruku jsem mu položil na stehno. Hned mi ruku odstrčil. Celou tu akci oba rodiče moc dobře viděli. Zvedl jsem se a bez jediného slova jsem vypadl z místnosti.

"Anthony! Okamžitě se sem vrať!" slyšel jsem ještě křik otce. Ale neotočil jsem se. Byl jsem až moc zlomený. Měl jsem ve tváři až moc slz. 

Doběhl jsem do pokoje a začal jsem si balit těch pár věcí, které jsem si s sebou vzal. Uslyšel jsem, jak se dveře otevřely. Naštval jsem se na Jarvise, že sem pustil někoho dalšího.

"Co si jako myslíš, že děláš?" promluvil vyděšený hlas mého přít... Steva.

"Beru si věci? To dělám," chladně jsem mu odpověděl. Nenápadně jsem si utřel slzy. Nechtěl jsem, aby viděl, jak moc zničený jsem kvůli němu byl.

"A-a proč?" znovu se zeptal a udělal ke mně krok. Okamžitě jsem ucouvl.

"Proč? Protože kurva odcházím! Klidně si tu zůstaň. Už teď jsi pro ně lepší syn, než jsem já kdy byl," procedil jsem skrz zuby a měl opravdu nervy.

"Co prosím? Nedělej žádný pitomosti. Okamžitě si vybal a pojď zpátky," snažil se mě zastavit.

"Já se tam nevrátím. Už nikdy se tam nevrátím. Myslíš, že mě pořád baví poslouchat, jak hrozně příšerný jsem?!" křičel jsem na něj a rychle jsem si setřel nové slzy. Steve zaraženě stál a sledoval mě.

"Ale vž-vždyť jsi říkal, že ti to ne-nevadí," šeptl vystrašeně. Normálně bych si nafackoval za to, že na něj křičím. Teď to ale nešlo. Potřeboval jsem to ze sebe dostat ven.

"Jsi normální? Kterému člověku by se asi líbilo, kdyby ho ponižovala vlastní rodina? Tobě to je vlastně jedno. Ty jsi dokonalý Rogers s mustangem v garáži," sarkasticky jsem mu zatleskal. 

"Ale To-" znovu začal mluvit.

"Ne! Nic neříkej. Buď zticha. Nechci tě slyšet. Už nikdy nechci slyšet ten tvůj zkurvený hlas!" křičel jsem jako smyslu zbavený.