Steve's pov

Po chvilce se uklidnil, ale stále mě objímal. Nevěděl jsem, co mám dělat. Nechtěl jsem se ho na to ptát, protože nemám právo strkat nos do cizích věcí.

"Táta to ví," zahuhlal mi do ramene. Srdce mi vynechalo jeden úder.

"Co ví?" raději jsem se zeptal.

"Táta ví, že jsme spolu byli v kině. Ten týpek od kasy ho zná a volal mu, že je jeho syn teplej," šeptl a znovu začal brečet. Hladil jsem ho po nahých zádech. Očividně to je velký problém.

"To bude dobrý," šeptl jsem mu do ucha. Jen se uchechtl.

"To nebude dobrý. To kurva nebude dobrý! Nevím, co jsem si myslel. Prostě spolu být nemůžeme. Je to celé špatně. Já jsem špatný! Snažil jsem se to v sobě udržet, ale nejde to. S tebou to nejde. Ale musím. Já-já nemůžu být teplej," brečel mi do ramene. Bolelo mě každé jeho slovo. Nevěděl jsem, co mu na to mám říct. Mrzelo mě, že to takhle cítí. 

"Tony... S tebou není nic špatně. To není něco, co si můžeš vybrat. Už jsi se tak narodil. Neovlivníš to. A držet to v sobě je to nejhorší, co můžeš udělat. Svojí orientaci nezměníš. Ani kdyby ses na hlavu postavil. Věř mi, zkoušel jsem to," pousmál jsem se při vzpomínce na dobu, kdy jsem si začal uvědomovat, že jsem jiný.

"Ty to nechápeš. Můj táta... On to nedovolí. Jedině přes jeho mrtvolu budu moct být tím, kým chci být," vzlykl a já jsem se od něj oddálil. Akorát tak, abych mu viděl do obličeje. Oči měl úplně zarudlé. Opatrně jsem chytil jeho tváře a on se smutně pousmál. 

"Tak teď mě teda sakra dobře poslouchej," řekl jsem a sledoval jsem jeho krásné hnědé oči, "jsi takový, jaký jsi. A pokud to tvůj otec neakceptuje, tak to není dobrý otec. Nikdo. Slyšíš? Nikdo! Ti nemůže říkat, kým máš být a co máš dělat. Pokud tě má rád, což určitě má, tak to musí chápat. Nemůžeš před ním utíkat. Nemůžeš před tím utíkat. Mám tě rád. Mám tě rád možná až moc. Takže chci, abys byl šťastný. Nechci tě vidět, jak jsi kvůli svému rodiči smutný. Protože pak bych se musel zvednout a musel bych si s ním jít promluvit. A to dost vážně." Celou dobu jsem se mu díval do očí. Znovu začal brečet. Vytřeštil jsem oči. Nechtěl jsem ho rozbrečet.

Natiskl se na mé rty a strčil do mě tak, až jsem spadl na záda. Chutnal slaně od slz, ale to mě teď zrovna nezajímalo. Do polibku dal všechnu svojí frustraci a všechen svůj vztek. Po chvíli se odtrhl a díval se mi přímo do očí.

"Děkuji. Za všechno. A myslím to vážně, Steve. Ještě nikdo mi neřekl něco tak hezkého," usmál se na mě a já jsem mu dal ještě letmou pusu na rty. Zvedl se a nabídl mi ruku, abych se také zvedl. Pomohl mi na nohy a hned mě drtil v objetí. Nevědomky jsem zívl a on se znovu odtáhl.

"Pojď. Musíš jít spát," smutně se usmál a už mě tahal k mé posteli. Jemně do mě strčil a já jsem se rozplácl na peřině. Chtěl se rozejít pryč, ale já jsem ho zachytil. V očích měl znovu slzy. 

"Tony? Nejdu spát, dokud nebudeš v pohodě," řekl jsem vážně a on mi dal pusu na čelo.

"Jsem v pohodě. Neboj. Jen-jen si musím utřídit myšlenky v hlavě. Potřebuji být chvilku sám," falešně se usmál. Povzdychl jsem si a pustil jsem ho. Vděčně se pousmál a rozešel se k předsíni. Po cestě sebral svoje triko ze země a nandal si ho.

"Do hodiny jsem zpět," řekl ještě a zmizel z bytu. Lehl jsem si na záda a sledoval jsem strop. Cítil jsem se najednou tak hrozně prázdný. Tony je smutný a já mu ani nemůžu pomoct. Co jsem to za přítele? Tedy... Pokud jsem jeho přítel.

Snažil jsem se neusnout. Potřebuji si být jistý, že se v pořádku vrátí. Spánek byl ale silnější a nakonec jsem propadl do říše snů.

***

Probudily mě tiché vzlyky. Okamžitě jsem si sedl. Venku pořád byla tma. Zvuky šly od Tonyho postele. Po tmě jsem došel ke zdroji vzlyků a moje oči si mezitím zvykly na tmu. Všiml jsem si jeho tmavého a třesoucího se těla. 

"Tony? Lásko?" oslovil jsem ho. Nereagoval. Začal si něco mumlat a mě došlo, že se mu nejspíše zdá sen. Sedl jsem si na kraj postele a opatrně jsem s ním zatřásl.

"Tony! Je to jen sen. Probuď se," snažil jsem se ho probrat. Asi to zafungovalo, jelikož sebou cukl. Stále se klepal a stále brečel.

"S-Steve?" zeptal se ubrečeným a unaveným hlasem.

"Jsem tady. No tak, byl to jen sen," usmál jsem se na něj, i když mi bylo jasné, že mě nevidí. Sedl si a hned mě objal. Objal jsem ho zpět. Pohladil jsem ho po tričku a on se ke mně ještě více přitiskl.

"On to ví. Ví to celá škola. On-on tě chce zabít," brečel mi do trička. Celý jsem ztuhl. Pak mi došlo, že to určitě není realita.

"To se ti jen zdálo. Škola to neví. Nikdo to neví. Tvůj otec si něco myslí, ale nemá to potvrzené. Neboj se. Jsem tu s tebou," uklidňoval jsem ho. 

"Já-já jsem viděl, jak-jak bere zbraň a jde-jde tě zbít. Ne-nemohl jsem nic dělat," šeptl. Políbil jsem ho do vlasů.

"Jsem tady. Neboj. Tvůj táta nikoho nejde zabít," usmál jsem se na něj a setřel jsem mu slzy. Pousmál se a už se přestal třást. 

"Steve? Budeš tady prosím spát se mnou?" zeptal se a já jsem mu dal další pusu do vlasů.

"To je jasné, ty trdlo," zasmál jsem se. Playboy se šoupl a udělal mi tím místo. Lehl jsem si vedle něho. Objal jsem ho a on se ke mně schoulil. Hlavu měl opřenou o můj hrudník a pevně se mě držel. Asi se bál, že odejdu a jeho táta mi ublíží. Hrál jsem si s jeho vlasy, dokud jsem neuslyšel jeho pravidelné oddechování. Také jsem zavřel oči a s úsměvem na rtech jsem usnul.

A/N

Nakonec jsem se hecla a napsala jsem vám vánoční speciál. Najdete ho v knize: 'Not Your Type.' Kdo ještě nečetl, tak to určitě napravte ♥ 

Šťastné a veselé svátky vám přeji z celého mého srdce ♥ Děkuji, že mě stále podporujete ♥ Nemám teď moc čas odpovídat na komentáře, tak snad mi to odpustíte ♥