Steve's pov

Je konec září a to znamená, že jsem na škole měsíc a půl. Šest týdnů chodím na školu svých snů. A musím se přiznat, začínám si tady zvykat. Nejvíce se bavím s Lokim. Je to hodně zvláštní člověk, ale nějakým podivným způsobem mě to k němu táhlo. Chudák má v sobě hrozně bolesti a já nevím, jak mu z depresí pomoct.

Stark se klasicky chová jako blbec. Skoro každý pátek musím přespávat u Lokiho, jelikož si domů vodí nové a nové známosti na jednu noc. Naštěstí už vynechávají mojí postel. Alespoň v to doufám. Ve škole pořád nikdo neví, že jsme spolu na pokoji. Ví to jen nějaký Bruce a Loki.

Ovšem jeden problém nastal. Začínám propadat z fyziky. Učitel mě na to upozornil a já jsem se snažil dohnat látku. Opravdu jsem se snažil, ale nějak se mi to nedařilo.

"Rogersi! Na slovíčko prosím," křikl na mě profesor Fitz, jakmile skočila dnešní hodina. Sebral jsem si všechny věci a se srdcem v krku jsem se odebral ke katedře. Mladý profesor si mě chvilku prohlížel. Po chvilce se podrbal na zátylku.

"Co s tebou. Opravdu by mě mrzelo, kdybys propadl," začal a já jsem zahanbeně sledoval špičky svých bot.

"Já se opravdu snažím, pane profesore," řekl jsem mu pološeptem. Nikdy jsem v podobné situaci nebyl.

"Já vím. Jenomže snažení nestačí," povzdychl si a na chvilku se odmlčel, "sehnal jsem ti doučování." Dodal nakonec a já otevřel pusu. Nevím, proč mě něco podobného nenapadlo. Asi jsem zvyklý řešit všechny své problémy sám.

"Opravdu?! Moc vám děkuji! To mi určitě pomůže," vydechl jsem nadšeně. Fitz se pousmál a podíval se na nějaký lísteček na katedře.

"V to doufám. Buď dnes v pět v této učebně," s tím se rozloučil a zmizel v kabinetu. Celý šťastný jsem si hodil batoh na záda a vyrazil jsem na chodbu, kde už na mě čekal Clint. Pořád se s ním bavím, ale už to není takové jako na začátku.

"Kde se flákáš?" zasmál se Clint a já jsem mu úsměv oplatil.

"Budu mít doučování," hrdě jsem mu oznámil. Clint jen protočil očima a pokračovali jsme dál ke skřínkám. Trochu mě to od něj zamrzelo. Nikdy nemá radost ze stejných věcí, jako já. To je možná důvod, proč nikdy nebudeme nerozluční přátelé.

"Víš co pořád nechápu?" zeptal se mě zničehonic a já jsem se na něj zmateně podíval.

"Co?"

"Jak jsi se ty mohl stát kapitánem fotbalového družstva a já jsem se tam ani nedostal," zakroutil hlavou. Výběry do teamu jsou další věc, kterou mi nepřál. Jestli mi záviděl? To nevím.

"Au... To bolelo," řekl jsem ublíženě, "možná bys tam byl, kdybys pořád nebyl na střelnici. Vždyť ty už tam skoro bydlíš."

"Někdy musím trénovat," pokrčil rameny a začal si odemykat svoji skřínku, stejně jako já tu moji.

"Jo, jenže ty už nemáš co trénovat. Strefíš každou střelu," vysvětlil jsem mu. Na to mi nic neřekl a jen se uličnicky pousmál.

"Tak tě uvidím po obědě?" zeptal jsem se ho, když jsem si vzal potřebné učebnice.

"Asi ne. Ještě musím jít něco udělat," zahuhlal a já jsem ho provrtal pohledem.

"Neříkej mi, že jdeš zase sledovat Natashu Romanoffovou!" zasyčel jsem na něj. Clint na to nic neřekl a zabouchl svou skřínku.

"No a co? Taky by sis měl nějakou najít," probodl mě pohledem. Na to jsem mu nic neřekl. Neví o mé orientaci. Řekl jsem to jen Lokimu a ten je s tím naštěstí v pohodě.

Vzal jsem si věci a odešel jsem na další hodinu. Angličtina. A to znamená jen jedno. Zase uvidím ten Starkovo otravný obličej. Po cestě jsem procházel kolem místa, kde mají 'Avengeři' skřínky.

"Hej Rogersi!" křikl Stark a já jsem se zastavil. Nadzvedl jsem obočí a čekal jsem, co z něho vypadne. Dost často jen tak ze srandy pokřikují na ostatní žáky a dělají si z nich srandu.

"Raději si zavázej tkaničku, jinak spadneš!" jízlivě se usmál. Podíval jsem se na nohy. Tkaničky jsem ani neměl. Zvedl jsem tázací pohled na řehtající se skupinku.

"Díky za poklonu! Asi víš, komu se máš klanět!" smál se Stark. Naštvaně jsem se otočil a rozešel jsem se pryč od skupinky. Za mými zády křikli ještě nějaké urážlivé komentáře, ale já jsem je dokonale ignoroval. Už jsem se to za dobu strávenou na této škole naučil.

Vešel jsem do třídy a sedl jsem si na místo, kam jsem si sedl první den. Je mi jedno, že to je nějaké Starkovo označkované místo. Dneska tady prostě sedím já. Sedne si jinam.

Se zvoněním se do místnosti přiřítil hnědovlásek. Probodl mě pohledem a kdyby jeho pohled uměl zabíjet, byl bych mrtvý.

Došel až přede mě a stále se tvářil absolutně naštvaně.

"Co je? Je tu ještě hodně místa," rozhodil jsem rukama. Ani na milisekundu svůj pohled neodvrátil.

"Sedni si jinam Rogersi," procedil skrz zaťaté zuby. Napadla mě nová taktika. Být absolutně klidný a tím ho vyvést z míry.

"Asi ne. Tady se mí líbí," falešně jsem se na něj usmál a více jsem se uvelebil. Spražil mě pohledem a ruka mu trošku začala cukat.

"Starku! Co tam děláš? Upaluj si sednout!" prořízl naší hádku hlas profesora. Tony si naštvaně sedl vedle mě. Vykulil jsem oči. Takhle jsem opravdu nečekal, že to dopadne. Spíš jsem myslel, že si buď sedne jinam, nebo ztropí scénu před celou třídou. Že by dospěl?

Ucítil jsem kopnutí do nohy. Na chviličku jsem zavřel oči, abych se uklidnil. Poté jsem se s vážným výrazem otočil na mého souseda.

"Co je?" zašeptal jsem. Nic neříkal, ale na tváři měl náznak úsměvu. Jo, tenhle člověk nikdy nedospěje.

"Dneska vám zadám práci na celý rok. Téma si můžete vymyslet, jaké chcete. Jen to musí mít co dělat s literaturou. Je mi jedno, jestli to bude divadlo, básnička, nebo nějaká studie. Pracujete po dvojicích. Tak, jak sedíte v lavici," začal hodinu Coulson. Znovu jsem si přehrál v hlavě všechno, co řekl. Střelil jsem pohled na hlásícího se playboye.

"Ano, Starku?" vyzval ho Phil, i když mu byla jasná otázka.

"Nemohl bych prosím..."

"Nemohl. Řekl jsem to jasně. Pracujete ve dvojicích a tyto dvojice nemůžete změnit," usmál se na celou třídu.

"Super," zašeptal si pro sebe ironicky génius.