Tony's pov

"Tak jo. To zvládneš. Už jsi se tak rozhodl. Tak to dáš," říkal jsem si potichu. Zvedl jsem ruku ke dveřím a konečně jsem zaklepal. Chvilku bylo ticho a já už jsem pomalu začal doufat, že tam není.

"Ahoj medvídku!" křikla Pepper, jakmile otevřela dveře. Stála tam jen v poloprůhledné košilce a kalhotkách. Kývl jsem na ní a prošel jsem kolem ní dovnitř. Nepotřebuji, aby o tom věděl celý campus. I když se to beztak rozkřikne. 

Skočila na mě a ani jsem se nenadál a strkala svůj jazyk do mé pusy. Vůbec to nebylo, jako dřív. Nelíbilo se mi to. Nebyly to Stevovy měkoučké polštářky. Po vteřině jsem se vzpamatoval a okamžitě jsem jí odstrčil. Ublíženě si mě prohlížela.

"Pep... Promiň. Ale já..." začal jsem, i když jsem nevěděl, jak jí to celé říct.

"Omluva se přijímá," usmála se a znovu se ke mě začala přibližovat. Tentokrát jsem ji stihl zastavit v čas.

"Vyslechni mě. Prosím," řekl jsem vážným hlasem. Vykulila oči a přikývla. Šla si sednout na gauč, na kterém jsme si to více než jednou rozdali. Sedl jsem si vedle ní a opatrně jsem vzal její ruku do té své.

"Prostě jde o to, že už dál nemůžu," snažil jsem se najít vhodná slova. Zatím mi to teda vůbec nešlo.

"Co se děje? Snad..." zasekla se, "nezamiloval jsi se do mě, že ne?!" Otevřela pusu a rychle si jí zakryla dlaní.

"Ne, Pep. Nezamiloval," smutně jsem se pousmál.

"Tak co mě tak šokuješ, medvídku?" viditelně si oddechla.

"Já... My dva už nemůžeme. Já... chci to ukončit," šeptl jsem. Pevněji stiskla mojí ruku a neutrálně se na mě dívala.

"Už-už jsem pro tebe moc opotřebovaná?" zeptala se smutně a oči se jí začaly zalívat slzami. Rychle jsem ji pohladil po tváři.

"Ne. To vůbec. Jsi úžasná a všechno. Ale..." nevěděl jsem, jak pokračovat. Tohle mi nikdy nešlo. Ani to není rozchod. Jen jsme spolu spali.

"Už se ti nelíbím?" šeptla a já jsem chvilku mlčel. Začala brečet a já jsem ji rychle objal. Vzlykala mi do ramene a já jsem se snažil přijít na způsob, jak z toho vybruslit. Asi budu muset s pravdou ven.

"Líbíš. Ale... Nevzrušuješ mě. Pep. Mě už žádná z vás nevzrušuje," šeptl jsem jí do ucha a hladil jsem ji po zádech. Odtáhla se ode mě a začala si utírat slzy.

"Ty... Ty jsi..." snažila se poskládat slova do věty.

"Jsem Pep. Jsem na kluky. Vždycky jsem byl, ale dusil jsem to v sobě. Kvůli otci. Ale neříkej to prosím nikomu. Já... Přiznal jsem se ti, protože tě mám fakt rád. Opravdu a nedokážu ti lhát. Jsi úžasná a všechno. Ale jsi na špatné straně mostu," smutně jsem se pousmál. Znovu chytla mojí ruku do té své.

"Já... Já to chápu. Nic s-s tím stejně ne-neuděláme," také se pousmála. 

"A... Líbí se ti teď někdo?" zeptala se a pořád se smutně usmívala. Slzy v očích měla pořád, ale nebrečela.

"Vlastně mám přítele," usmál jsem se. Jsem opravdu hrdý na to, že tak Steva můžu nazývat. Je to můj přítel.

Pepper mě objala a já jsem ji vděčně objal zpět.

"Já ti to přeju. Tak hrozně moc jsem za tebe šťastná. Zasloužíš si to. Za všechno, co se ti v životě stalo. Věř mi, že tu pro tebe budu. Vždycky," šeptla mi do ucha a já už jsem slzy neudržel. Začal jsem jí brečet na rameno. Škrabala mě ve vlasech. Tak, jak to mám rád.

"Děkuji. Kurva moc ti děkuji," řekl jsem mezi vzlyky. Opravdu mě dojala. Po chvilce se odtáhla a setřela pryč všechny slzy, které mi tekly po tvářích.

"No tak, medvídku! Opravdu jsem tě nechtěla rozbrečet. Slíbili jsme si, že na konci nebudeme brečet," usmívala se a já jsem byl tak hrozně šťastný. Možná že ještě mám šanci na nějaký hezký život. Možná nakonec nejsem odpad společnosti.

"A jaký je?" zeptala se zvědavě a stále mě držela za ruku. Okamžitě jsem se usmál, jakmile jsem si v hlavě představil Steva.

"Má ty nejkrásnější oči na světě. Modré jako samo nebe. Hlas má tak sametový, že z něj mám husinu po celém těle. A je hrozně hodný. Nikdy jsem nepotkal tak hodného a čistého člověka, jako je on. Je prostě dokonalý," usmíval jsem se a zavřel jsem oči. Lépe jsem si ho vybavil. Jeho rty, které k těm mým tak dobře pasovaly. Jeho blonďaté vlasy, které mě ráno šimraly na tváři. Jeho dech, který mi vytvářel husí kůži na krku.

"Tak se mi zdá, že se tady někdo zabouchl," zasmála se a já jsem se na ni hravě zamračil.

"Nesměj se mi. Já... Já nevím, jestli ho miluji. Neznám to. Neznám lásku. O rodičovskou se postaral otec, sourozence nemám a při sexu se nedá mluvit o lásce. Nic proti," omluvně jsem se usmál. Ona se však nezlobila. Chápala to. Byla tak hrozně chápavá.

"Oh... Medvídku. On ti lásku ukáže. Uvidíš," pohladila mě po tváři.

***

"Jsem doma!" křikl jsem a klíče jsem pověsil na věšák. Odpovědi se mi nedostalo. Trošku zmatený jsem došel do obývákoložnice. Debilně jsem se uculil, když jsem našel Steva ležet na mé posteli. Spokojeně spal a vypadal jako právě narozené miminko.

Rozběhl jsem se k němu a skočil jsem na postel. Naklonil jsem se k němu a dal jsem mu pusu na rty. Otevřel oči a zmateně mě sledoval.

"No dobré ráno, princezno," dal jsem mu další dětskou pusu. Zívl si a usmál se. Obmotal své ruce kolem mého krku a rozespale mě pozoroval.

"Nejsem princezna," řekl ospalým hlasem.

"Ale jsi. Jsi šípková Růženka. Pořád jen spíš a spíš," zavrněl jsem a pořád jsem hypnotizoval jeho úžasné oči.

"A ty jsi zase kuřák. Táhne to z tebe až sem," nakrčil nos a své ruce stáhl k sobě. Zasmál jsem se a lehl jsem si vedle něho. Jednou rukou jsem ho objal.

"Tak se mi nediv. Šel jsem za Pep to ukončit," trošku jsem se zamračil. 

"A jak to dopadlo?" zeptal se a jeho dobrá nálada byla hned pryč.

"Řekl jsem jí o nás. A je za nás hrozně šťastná. Přeje nám to a chápe to," usmíval jsem se.

"Já to Lokimu taky řekl, tak jsme si rovni," pokrčil rameny a já jsem vykulil oči.

"Cože?!"

A/N
Přeji vám všem co nejúžasnější rok 2019. Určitě se budou dít dobré věci i ty špatné. Důležité je nesložit se z toho. Ať už byl rok 2018 jakýkoliv. Nejlepší je vzpomínat na to dobré. Na všechno hezké nové, co se nám stalo.

Teď budou kecy, tak klidně můžete jít dál. Každopádně můj rok 2018 začal úžasně. S přáteli, s rodinou a se vším, co mám ráda. S kamarádkou jsme si řekly, že tenhle rok bude plný změn. A abych pravdu řekla, opravdu to tak bylo. Dobrých i špatných. Nejlepší kamarádka mi odjela bydlet na Island. Vidíme se 3x ročně a je to tedy pořádná změna. Chybí mi hrozně moc, ale je tam šťastná. Tak jsem šťastná i já. Bratr mi odjel pryč na 4 měsíce a můžu vám říct, že to bylo těžké. Do té doby jsme nikdy nebyli od sebe na delší dobu. Musela jsem se během roku vzdát spousty věcí. Nejen věcí, ale i osobností. I když to bylo těžké, musela jsem některé milované nechat odejít z mého života. Bylo to to největší rozhodnutí, které jsem kdy musela udělat. A jsem ráda za to, jak jsem to udělala. V tu dobu jsem to nevěděla, ale jsem za to fakt ráda. Je nám všem takhle líp a navždy je budu mít v srdci. I když už je třeba ani nikdy neuvidím. Jsem jim vděčná. Za to, co mě naučili a za to, že jsem díky tomu poznala nové věci. V okruhu přátel jsem si nechala jen ty pravé a nikdy jsem nebyla šťastnější. Říct těm falešným sbohem bylo obtížné. V rodině to také moc lehké nebylo. Opustili mě někteří milovaní a i teď je to pořád hrozně těžké. Nová škola, nové problémy. Však to znáte. Našla jsem si přátele po celém světě a zapojila se do mezinárodního projektu. To je splnění mého snu.

No a poslední část. Wattpad. Na jaře jsem si dala pauzu. Protože to prostě dál nešlo. V září se ale stal zlom. Začala jsem psát sem a nechápu to. Z 'nic nedělám' jsem se ze dne na den přehoupla do 'musím psát furt.' Děkuji vám všem za všechno, co pro mě děláte. Ať už jen čtete, nebo mi zanecháte hvězdičky. No a také za ty nejkrásnější komentáře, které mi skoro vždy vženou slzy do očí. Děkuji všem, co přišli do mého života. I těm, co odešli. Protože každý den je zkušenost. A zkušenosti jsou moudrost lidstva.

Můžete se také pochlubit, jaký byl váš rok. Ráda se o vás něco dozvím ❤️