Tony's pov

"Ty provokatére jeden. Ty doma budeš mít vojnu!" zavrčel jsem, jakmile jsem zastavil před nemocnicí. Steve se jen andělsky uculil a svojí ruku sundal z mého stehna. Uslyšel jsem bouchnutí dveří a zůstal jsem sám.

Teď jsem byl opravdu rád, že mám dlouhou mikinu a schová můj již nastartovaný klín. Jinak by se mohlo stát nemálo trapasů.

Také jsem vylezl a hned jsem si všiml Stevova úšklebku. Zamračil jsem se na něj a rozešel jsem se k nemocnici. Za pár vteřin mě zastavily ruce na bocích. Usmál jsem se a čekal jsem, co má na srdci.

"To máš za tu žárlivost. To bylo naposledy, co jsi zbytečně vyváděl. Kdybych s někým flirtoval, tak to určitě poznáš," šeptl mi Steve do ucha kapitánským a dominantním hlasem, že jsem měl chuť spadnout na kolena a být jen jeho.

"Raději pojď, ty Kapitáne Ameriko," zasmál jsem se a blonďáček taky. Ruce z mých boků mizely a hned na to stál jejich majitel vedle mě. 

Rozešli jsme se do budovy. Jakmile jsme byli uvnitř, vydali jsme se na chirurgii. Posadili jsme se na lavičku a čekali jsme. Ještě s námi v čekárně byla stará paní s malou holčičkou. 

Opřel jsem si hlavu o stěnu a zavřel jsem oči. Byl jsem dost unavený. Fyzicky i psychicky. Ovšem ne nadlouho. Lavička mi nepříjemně vibrovala do zadnice. Proto jsem otevřel oči a úplně jsem se vylekal. 

Steve se celý klepal a byl bílý jako sníh. V očích měl děs a slzy. Objímal jednou rukou sám sebe, ale zřejmě mu to moc nepomáhalo.

"Ježiši, Vojáčku!" šeptl jsem vystrašeně a hned jsem jeho křehké tělo opatrně objal. Dával jsem si pozor na jeho ruku, kvůli které tady jsme. Políbil jsem ho do vlasů a alespoň na chviličku jeho třas zeslábl.

"Klid. Neboj se. Nic se ti tu dít nebude. Jenom ti to zašijí a půjdeme domů," šeptal jsem mu do ucha. Dost jsem se o něj bál. 

"Proč jsi mi nic neřekl?" hladil jsem ho po zádech. Už se neklepal a já byl neuvěřitelně rád. Dost mě děsilo, že se bojí. On se nemůže bát. Od toho jsem tady já.

"Promiň," šeptl a odtáhl se ode mě. Pořád jsem ho držel za rameno a díval jsem se mu přímo do očí. Neumí lhát. Oči ho vždycky prozradí.

"Jsi v pořádku?" zeptal jsem se ho a stále jsem se díval do té nekonečné modré. 

"Jo," falešně se usmál. Povzdychl jsem si. Vím moc dobře, že mi lže. Ale i přesto jsem kývl hlavou a pustil jsem ho. 

Steve si znovu normálně sedl a zády se opřel o stěnu. Posunul jsem se a seděl jsem těsně vedle něho. Chytil jsem jeho rozklepanou ruku a pevně ji stiskl. Pousmál se a to mi rozehřálo srdce. Nakonec si hlavu opřel o moje rameno a oči zavřel. Ještě jsem ho pohladil po tváři a pak jsem ho nechal odpočívat. 

Podíval jsem se před sebe, kde seděla stará paní nejspíše se svojí tak pěti roční vnučkou. Babička holčičce něco hodně vážně šeptala a holčička si celá smutná zakryla dlaněmi oči. Najednou jsem se přestal usmívat a něco nepříjemného mě začalo tlačit na hrudi. Ta stará paní právě zakázala svojí vnučce, aby se na nás dívala? Protože podle ní se asi nemůžeme milovat. 

Byl jsem z toho najednou dost přešlý, ale nechtěl jsem negativní emoce přenášet na Steva, který se sotva držel. Ruku mi úplně drtil a znovu se trošku klepal. Hlupáček mi nikdy neřekl, že se bojí nemocnic. 

Jakmile si však babička začala číst noviny, holčička rozevřela prsty na dlaních tak, aby se na nás mohla dívat. Usmála se na mě a já jsem jí úsměv oplatil. Na tvářích měla malé roztomilé ďolíčky. Mrkla na mě a pak k sobě prsty znovu přitiskla, jelikož se její babička otáčela. A já se pořád usmíval. Třeba nová generace lidí bude vědět, že je úplně jedno, jaké pohlaví milujete, dokud opravdu milujete.

"Další!" otevřela dveře sestřička a vypustila holčičku úplně stejnou, jako byla ta první. Ruku měla v sádře, ale i tak s úsměvem běžela za svým dvojčetem. Dál už jsem se nad jejich roztomilostí nemohl rozplývat, protože jsem tady měl vlastní, která potřebuje ošetřit. 

"Pojď, už jdeme," šeptl jsem Stevovi do ucha a on celý vyděšený vstal. Jeho ruku jsem pustil a podržel jsem mu dveře, aby mohl vejít. Nevěděl jsem, jestli můžu dovnitř. Ale blonďáčkovo prosebný a zoufalý pohled mě přesvědčil. 

"Tak copak vás sem přivádí?" usmál se doktor, jakmile jsme vešli. Podíval jsem se na Steva, jestli bude mluvit. Když se ke slovům nějak nehrnul, odpověděl jsem za něj.

"Přítel se porval a roztrhl si loket. Snažil jsem se to ošetřit, ale zdálo se mi to na šití. Tak jsme raději přijeli," vysvětlil jsem. Doktor kývl hlavou a pokynul vyklepanému Stevovi, aby si sedl na lehátko. A on tak udělal. 

"Tak se na to podíváme. Můžete si prosím sundat mikinu?" řekl doktor a už si připravoval nějaké věcičky a očistění. Jakmile byla mikina dole, začal doktor dělat svojí práci. Na Stevovi bylo vidět, jak ho to bolí. Ale držel. Je to prostě moje šikulka.

"Je dobře, že jste přijeli. Opravdu to budu muset zašít," smutně zakýval hlavou doktor. V blonďáčkovi úplně hrklo. Zbělal ještě víc a hodil po mně vyděšený pohled. Povzbudivě jsem se usmál. 

Sestřička, která si taky všimla jeho stavu, do mě jemně strčila a já se k němu vydal. Pevně jsem ho chytil za ruku a hned jsem toho zalitoval. Steve mi začal neskutečnou silou drtit prsty. A to v sobě ani neměl jehlu.

"Tak můžeme?" zeptal se doktor. Podíval se na Steva, který mu nebyl schopný odpovědět. Podíval se proto na mě a já kývl hlavou na souhlas.