Steve's pov

Jakmile má pěst přistála na Starkově tváři, paní Starková vypískla.

"CO JSTE MU UDĚLAL!" křičel jsem panu Starkovi do obličeje. Kopl mě do břicha. Obličej se mi zkřivil bolestí, ale adrenalin mě popoháněl dál. Chytil jsem ho za košili a natlačil jsem ho na zeď. Díval jsem se mu do rozšířených zorniček a byl jsem hrdý, když jsem v nich našel trochu strachu.

"To, co si zasloužil. A pusť mě, nebo toho budeš litovat," procedil skrz zuby. Tím si zapříčinil jen to, že jsem ho na zeď ještě více natlačil. Pro jednou jsem byl rád, že pravidelně cvičím a mám větší sílu než on.

"Za tohle shnijete v pekle!" křičel jsem mu do obličeje. Natáhl jsem se, že mu dám další ránu, když se z dálky ozval křik paní Starkové.

"Panebože! Tony!" křikla. Odstrčil jsem od sebe pana Starka tak, že ztratil rovnováhu a spadl na zem. Běžel jsem za hlasem. Hrozně jsem se bál toho, co uvidím. Hrozně jsem se bál, že Tonyho oči budou prázdné. Že se jeho srdce zastavilo.

Vběhl jsem do místnosti. Všude kolem mě musely být drahé věci a různé sběratelské kousky. Normálně by se určitě lidé zastavili a tiše by vše obdivovali. Ale já jsem měl oči jen na postavě, která ležela v kaluži krve. Rozběhl jsem se k němu. K mému Tonymu. Spadl jsem na kolena a naplno jsem se rozbrečel. 

Rozmazaně jsem viděl, jak se mu pomaličku zvedá hrudník. Chytil jsem ho za ruku a pevně jsem ji svíral. Byla studená. Teď mi byla tisíckrát větší zima, než tam venku na lavičce. Tohle byl teprve horor.

"Tony! Tony," šeptl jsem zničeně. Sledoval jsem, jak se mu tvořila obří modřina přes oko. Tváře už zabarvené do fialova měl. Rty měl opuchlé a natržené. 

Rychle jsem ho přetočil na boj a ujistil jsem se, že se nedusí krví. Slyšel jsem, jak paní Starková volá pomoc. Byl jsem jí vděčný. Já jsem nebyl schopný ničeho. Jen jsem ho držel za ruku a sledoval jeho zmlácené tělo.

Podíval jsem se na jeho hrudník a svět mi zčernal. Všechno přestalo dávat smysl. Co bylo předtím správné, teď bylo špatně. Tam kde byl ráj, bylo teď peklo. Místo nahoře bylo dole. Nic nebylo důležité. Necítil jsem nic. Vůbec nic. Smutek, zlost... Nic. Prostě nic. Nebyl jsem ničeho schopný. Můj život ztratil smysl. Můj život skončil.

Nedýchal. 

Omámeně jsem Tonyho otočil zpět na záda a už jsem i ignoroval vzlyky, které mě dusily. Teď jsem měl jediný úkol. Zachránit ho.

Začal jsem mu dělat masáž srdce. To jediné teď bylo důležité. Sám jsem zapomněl dýchat, mrkat... 

"Tony! Ne! Vrať se! Prosím! Ne-nechávej mě tady! Prosím! Už-už nikdy neodejdu! Miluji tě tak hrozně moc, že to tu bez tebe nedokážu!" mluvil jsem k němu a měl jsem záchvat pláče. Přesto jsem mu dával první pomoc přesně tak, jak nás to učili. Nikdy jsem se necítil tak bezmocný, jako dnes.

"Omlouvám se! Tak hrozně moc se omlouvám za všechno, co jsem udělal a řekl. Promiň! Jsi ta nejúžasnější osoba, co existuje! Neodcházej! Ještě ne..." pořád jsem brečel. A on se pořád neprobouzel. Ztratil jsem všechny naděje.

"Prosím, odpusť mi," šeptl jsem a s masáží jsem přestal. Zhroutil jsem se na jeho hruď a brečel jsem. Naposledy jsem se naštval na celý svět, že mi ho vzal. Bouchl jsem Tonyho do hrudi co největší silou.

Nadechl se. Alespoň se mi to zdálo. Nevěřil jsem tomu. To byl jen nějaký výplod mé fantazie. On už odešel. A mě tady nechal. 

"Už-už tu Julii chápu," šeptl jsem z posledních sil. Chtěl jsem se také zabít. Konečně jsem tu husu Kapuletovou pochopil. Nedokážu bez Tonyho žít. Nejde to.

"To-to ti tak-tak moc bu-bude chy-chybět moje pr-prdel?" šeptl skoro neslyšně člověk, který už opravdu dýchal. Rychle jsem se Tonymu přestal válet po hrudi a posadil jsem se. Sledoval jsem hrudník, který se už pravidelně nadzvedával a v očích jsem měl další slzy. Slzy radosti, úlevy...

"Nemluv. Prosím nemluv, dýchej a neopouštěj mě," šeptal jsem tak unaveným hlasem, že jsem se sám divil, že vůbec dokážu vydat nějaký zvuk.

"Ne-neměl jsem to v-v plánu," zachraptěl Tony. Zhluboka jsem se nadechl a podíval jsem se na jeho zmlácený obličej. Zpod víček mě sledoval pár hnědých očí. Díval jsem se na něj a jen jsem brečel. Chytil jsem ho za ruku a ač jsem nechtěl, stejně jsem se mu na hruď zhroutil. Potřeboval jsem slyšet jeho srdce. Potřeboval jsem cítit teplo jeho těla.

Nevnímal jsem nic okolo. Jediné, co bylo důležité, bylo to, že dýchal. Dýchal a žil. A i kdyby mě teď od sebe odehnal, stejně bude žít. A jeho život je důležitější než moje zlomené srdce.

Uslyšel jsem hlasy a ucítil jsem, jak mě silné paže odtahují od Tonyho. Začal jsem se vzpouzet. Nechtěl jsem ho pustit. Bál jsem se, že by se jeho srdce mohlo znovu zastavit.

"Pane, uklidněte se. Jsme tu, abychom mu pomohli," dolehl ke mně mužský hlas. Přestal jsem se prát a podíval jsem se kolem sebe. V místnosti byla paní Starková, která už přes sebe měla přehozenou deku a nějaká slečna ji uklidňovala. Další muž se ženou klečeli u Tonyho a nejspíše kontrolovali jeho stav.

Paže mě pustily. Podíval jsem se na muže, který si mě starostlivě prohlížel. 

"Jsem doktor Stephen Strange. Můžete mi prosím říct, co se tu stalo? Paní toho není schopná," díval se mi do očí. Spolkl jsem slzy. Už není potřeba brečet. Žije.

"Js-jsem Steve Ro-Rogers. To-tohle je... byl můj přítel An-anthony Stark. Stala se tu rvačka. Při-přiběhl jsem poz-pozdě. Jinak bych ho-ho ochránil," snažil jsem se mu vysvětlit. Hlas se mi ale až moc třásl. 

"O tom nepochybuji. Teď ho vezmeme do nemocnice," informoval mě pan Strange o budoucím postupu.

"On-on nedýchal. Za-zastavilo se mu srdce. Mu-musel jsem mu ud-udělat re-resuscitaci," řekl jsem ještě. Přišlo mi to jako důležitá informace.

"Děkuji. Budeme dělat vše, co je v našich silách," ujistil mě doktor.