Tony's pov

Stevovo ruku jsem přímo drtil. Dveře se otevřely a já křečovitě zavřel oči. Nechtěl jsem ho vidět. Nechtěl jsem vidět muže, který mě dostal do nemocnice.

"Doktoři říkali, že si má odpočinout. Ráno se uvidí co dál," rozlehl se místností matčin hlas. Oči jsem rychle otevřel a sledoval jsem, jak vešla dovnitř. Okamžitě jsem se uklidnil. Přesto jsem Steva nepouštěl. Hodil po mně tázavý pohled, ale jinak to neřešil. Mamka se podívala na naše ruce a opravdu slabě se pousmála. Ale pousmála se.

"Klidně tu s ním zůstaň. Vlastně budu i klidnější. Já budu spát v hotelu, který je hned za rohem. Ráno tady budu," informovala nás. Steve jí poděkoval a brzy jsme znovu byli sami.

Blonďáček si stoupl na nohy a podařilo se mu pustit mě. Smutně jsem sledoval moji osamocenou ruku.

"Co děláš?" zeptal jsem se, když se ode mě začal vzdalovat.

"Jdu si lehnout a ty taky," řekl pevným hlasem a mně došlo, že to bere jako jasnou věc. Povzdechl jsem si a chtěl jsem se otočit na rameno. Tělem mi projela nepříjemná bolest, takže jsem to raději vzdal. 

Steve si nejspíše lehl na lavičku, na které předtím seděl. Bylo mi ho líto. Takhle se nevyspí. Jenže jsem se až moc bál na to, abych ho poslal někam do hotelu. 

I když jsem se snažil, stejně jsem usnout nedokázal. Pokaždé, kdy jsem zavřel oči, viděl jsem otce. Bál jsem se úplně všeho. Dveří, tmy a dokonce i Steva, který už minimálně dvě hodiny spal. Moje nepříjemná poloha na zádech mi rozhodně nepomáhala. Na zádech se mi spalo hrozně špatně. 

Mohla uběhnout další půl hodina, než jsem uslyšel kroky. Rychle jsem zavřel oči a snažil jsem se vypadat, jako že spím. Třeba mě otec nezmlátí, když budu spát.

Jemné prsty se dotkly mé tváře. Přesto jsem oči neotevřel. A to ani ve chvíli, kdy jsem ucítil příjemnou vůni.

"Promiň. Tohle všechno je kvůli mně. Už jsem zavolal Lokimu. Bude čekat před pokojem, kdyby sem ten debil přišel. Promiň za to slovo, ale já ho jinak nazvat nemůžu. Musím jít někam pryč. Asi se vrátím domů. Ta vina je až moc velká a mě to až moc bolí. Nechci, aby ti někdo kvůli mně znovu ublížil," začal šeptat Steve a já jsem ztuhl. Jeho slova mě zasáhla velmi silně. 

Ucítil jsem rty na čele a také to, jak mi na kůži dopadla slza. Steve se začal odtahovat a já se musel opravdu rychle rozhodnout. Pokud teď odejde, tak už se nevrátí. To mi bylo více než jasné.

Zvedl jsem ruce a objal jsem ho kolem krku. Otevřel jsem oči a sledoval jsem jeho vyděšenou a od slz mokrou tvář. 

"Ty-ty nespíš?!" řekl šokovaně. Smutně jsem zakroutil hlavou. 

"Tak jsi to alespoň slyšel. Promiň. Musím jít," pokusil se o úsměv, ale moc mu to nešlo. Chtěl se odtáhnout, ale já ho stále držel za krkem. Odmítal jsem ho pustit.

"Nikam nechoď. Nechci, abys někam šel," díval jsem se přímo do oceánově modrých očí, které pořád a pořád pouštěly slanou vodu.

"Vždyť jsem ti ublížil," šeptl a své ruce položil na polštář vedle mé hlavy. Až teď mi došlo, že stál a celou dobu se nade mnou v nepříjemné poloze skláněl. Musel se podepřít, jinak by mě brzy zalehl.

"Dal jsi mi pěstí?" nadzvedl jsem jedno obočí. Chvilku přemýšlel, ale neměl nad čím.

"Ne," odpověděl poraženě po chvíli.

"Tak vidíš. Nedělej hlouposti a pojď spát," pousmál jsem se. Nechtěl jsem ho pouštět. Znovu už ne.

"Ale stalo se kvůli m-" chtěl znovu něčím odporovat. Zamračil jsem se a přerušil jsem ho.

"-otci. Kvůli otci. Ráno jsou Vánoce, měl by ses jít vyspat," povzdychl jsem si a pustil jsem ho. Ještě chvilku se mi díval do očí a podepíral se vedle mé hlavy. Nakonec se přeci jen zvedl a znovu si šel lehnout na lavičku.

"Steve?" šeptl jsem do tmy. Znovu mi nešlo usnout. Navíc jsem měl strach, že odejde hned, jak usnu. 

"Hmm?" ozvalo se z druhé strany místnosti.

"Můžeš jít sem?" poprosil jsem a v hlavě jsem si tisíckrát opakoval, že to je fakt špatný nápad. Blonďák se hned zvedl a během několika vteřin byl u mě.

"Pomůžeš mi přetočit se na bok? Prosím," hodil jsem na něj svoje psí oči a ohrnul jsem spodní ret. 

"Je to dobrý nápad? Nebude tě to bolet?" zeptal se s pochybami v hlase. 

"Prosím," neodpověděl jsem mu na otázky. Povzdechl si a opatrně mě chytil za rameno a za bok. Pomaličku mě začal otáčet a já si málem prokousl jazyk, jak moc to bolelo. Nakonec jsem přeci jen ležel na kraji postele na pravém boku. 

"A Steve?" oslovil jsem ho, když se chtěl znovu vrátit na lavičku. 

"Ano?" zeptal se a šlo na něm vidět, že už začíná být podrážděný, přesto mi byl ochotný pomoct.

"Lehneš si ke mně?" šeptl jsem a v místnosti poté nastalo ticho. Opravdu dlouhé a tíživé ticho. Cítil jsem se ještě víc nervózní, než kdybych ho žádal o ruku. Trvalo mu dlouho, než se pohnul. Celou dobu stál a s nic neříkajícím výrazem se mi díval do obličeje.

Nakonec si promnul oči a váhavě přišel až k posteli. Opatrně si na ni sedl a znovu se na mě podíval. Neusmíval jsem se. Ještě mi pořád neodpověděl.

"Proč?" zeptal se po dalších třech minutách, co se mi jen díval do očí. 

"Protože tě miluju a nechci, abys odešel," odpověděl jsem mu téměř okamžitě. Zorničky se mu rozšířily a dech se mu zadrhával. 

Stále nic neřekl, ale začal si sundavat boty. Poté opatrně nadzvedl přikrývku, pod kterou jsem byl schovaný, a lehl si. Znovu nás přikryl a až teď jsem se konečně usmál.

"Proč?" zeptal jsem se tentokrát já. Nečekal jsem, že to opravdu udělá. Myslel jsem si, že opravdu odejde.

"Protože tě taky miluju."