Steve's pov

Ráno jsem se vzbudil jako první. Otevřel jsem oči a okamžitě jsem v nich měl slzy. Hned jsem si vzpomněl, s jak blbou náladou jsem šel spát. Přemohl jsem se a otočil jsem se na druhý bok. Byl jsem celý polámaný. Spát celou noc v jedné poloze nebylo zrovna nejpříjemnější. 

Tony pořád spal, ale byl ke mně otočený čelem. Vypadal trochu klidněji, ale přesto se mračil. Měl jsem hrozné nutkání tu jeho nádhernou tvář pohladit. Ale bál jsem se. Až moc jsem se bál, že už mé doteky nechce. Že o ně nestojí. 

Netrvalo dlouho a oči otevřel. Pořádně si zívl. Tak, jak to má ve zvyku. Tomu jsem se musel maličko usmát. Následně se protáhl a prohrábl si vlasy. Pak už jen ležel a díval se mi do očí. Nekonečně dlouho jsme se topili v tom druhém. Snažil jsem se v té dokonalé hnědé najít důvod jeho chování. Snažil jsem se najít odpověď na něco, co jsem nechápal.

"Lásko? Už mi řekneš, co se včera stalo?" přerušil jsem ticho. Odtrhl ode mě pohled a lehl si na záda. Sledoval strop a s odpovědí si dával dlouho na čas.

"Řekl jsem ti, že se nic nestalo. Nemůžeš to prostě neřešit?" procedil skrz zuby. Okamžitě jsem se naštval.

"Rád bych to neřešil. Jenže musím. Chováš se ke mně fakt hnusně a já chci vědět proč," prskl jsem i já. Hrozně mě mrzelo, že se hádáme. Rozhodně bychom se o Vánocích neměli hádat. Zvlášť, když je dnes 24.

"Hmm," odpověděl jen a já jsem začínal vidět rudě.

"Anthon-"

"Jo tak Anthony? Víš co? Naser si třeba a pak se jdi k mému tatíčkovi vybrečet na rameno," křikl a zvedl se. Překročil mě a začal si z kufru tahat oblečení. Šokovaně jsem ho sledoval.

"To nemyslíš vážně?!" urazil jsem se, ale taky jsem vstal. Sebral jsem ze země oblečení a chtěl jsem si ho obléknout. Pak jsem si uvědomil, že jsem to vlastně nosil včera a určitě to není moc etické. Nasupeně jsem došel ke kufru a začal jsem si z něho brát čisté věci.

"Vidíš? I teď jim lezeš do prdele," sykl Tony a přes hlavu si nandaval černou mikinu. Pěstí jsem bouchl do kufru. Hnědovlásek se trochu lekl a já taky. Ale potřeboval jsem svůj vztek nějak dostat ven. Jinak by hrozilo, že bouchnu.

"Co to meleš? Nikomu nikam nelezu. A nemluv sprostě!" narval jsem na sebe tričko a oblékal jsem si i kalhoty.

"Mamka má kosmetickou firmu. Můj táta je vysloužilý voják. Jsem kapitán a mám perfektní známky!" začal mě imitovat a já jsem otevřel pusu. 

"To jsem říkal, abych se jim zalíbil," bránil jsem se. Přes jeho obličej přejel vítězný úsměv.

"Ha! Vidíš? Teď jsi se přiznal! Lezeš jim do prdele. Jsi tam až po kotníky!" provrtával mě naštvaným pohledem. Konečně se mi podařilo nasadit kalhoty. Postavil jsem se a díval jsem se mu do očí.

"A co je špatného na tom, že se chci líbit tvým rodičům?" založil jsem si ruce na hrudi.

"Co je na tom špatného? Možná to, že sebe děláš něco, co kurva nejsi!" znovu procedil skrz zuby. Zhluboka jsem dýchal a snažil jsem se uklidnit mé naštvané já. Nic jsem neříkal a zabodl jsem pohled do země. 

Lekl jsem se, když jsem ucítil teplé dlaně na ramenech. Pohled jsem stejně nezvedl.

"Vojáčku? Ty se za sebe stydíš?" šeptl smutně a teď už jsem slzy neudržel. Rychle jsem si je začal stírat. Nechtěl jsem před ním brečet. Nechtěl jsem mu znovu ukazovat svoji slabost.

"Jen se na po-podívej kolem se-sebe. Koukni se na-na všechen ten lu-luxus. S tím se-se nemůžu rov-rovnat. Nemáme tolik pe-peněz..." šeptl jsem a tělo se mi začalo otřásat pod náporem vzlyků. Tak moc mi bylo líto, že nejsem ze stejné vrstvy, jako on. Byl jsem dost překvapený, když mě Tony objal.

"Mně je úplně jedno, kolik peněz má tvoje rodina. Vždyť jste všichni tak úžasní. Co já bych dal za tvoje rodiče, kteří tě mají rádi. Co bych dal za to, abych před nimi neustále nemusel hrát divadlo. Co bych dal za to, aby mě přijali - takového, jaký jsem," šeptal mi do ucha a také se začal trošku třást. Po minutě už vzlyk neudržel. Pevně mě k sobě drtil a já jeho. Oba jsme brečeli. Každý z jiného důvodu.

"Jenže tady jde o to, že pro tebe nejsem dost dobrý," řekl jsem, jakmile jsme se oba uklidnili. Tony se odtáhl tak, aby se mi mohl dívat do očí. Jemně mě držel za boky a já jeho. Sklopil jsem pohled k zemi.

"Tak za to tě mám normálně chuť zmlátit! Co to meleš? Nikdo není dokonalejší než ty! To já nejsem pro tebe dostatečně dost dobrý," vyvrátil mé tvrzení pevným hlasem a já jsem se maličko pousmál. Přesto mě nepřesvědčil. Přesto jsem věděl, že si jen lže. 

"Takže všechno dobrý?" zeptal jsem se po chvíli ticha. 

"Asi jo. Jenom už buď dneska prosím sám sebou a ne něčím, co nejsi," odpověděl mi po další odmlce. Ještě více jsem se pousmál, ale uvnitř jsem cítil, že mu to nemůžu slíbit. Pan Stark má na mě až moc velký vliv. Nevím, proč jsem se tak choval. Jenom toho postaršího muže vidím a mám chuť slíbit mu cokoliv. Jen proto, aby mě měl rád. Abych byl alespoň po téhle stránce dobrý partner pro jeho syna.

"Slibuji," zalhal jsem a zvedl jsem pohled. Tony už se usmíval a já se také usmál. Bohužel falešně. Kdyby jen věděl, jak hrozně mi bylo uvnitř. Kdyby jen věděl, jak hrozný strach jsem z celého dneška měl. Kdybych mu to řekl, možná bychom jeli domů a všechno by bylo dobré. Jenže já byl potichu...