pohled Andyho

Ráno jsem se probudil s pořádnou bolestí hlavy a nateklými očimi. Když mě kluci ráno viděli muselo jim dojít, že jsem večer brečel a tak se mě zase snažili uklidnit ale vůbec jim to nešlo. Pořád mi opakovali, že za to nemůžu, že sám doktor říkal že s nervami to nemá nic společného. Ale i kdyby by to byla pravda, pořád si to budu vyčítat.

Udělal jsem si snídani a k tomu pořádný kafe. Po chvíli za mnou přišel Sonny.

,,Tak jak ti je ?"

,, co myslíš ? " a smutně jsem se uchechtnul.

,, Neboj to bude v pohodě"

,,Snad, odpoledne pojedu do nemocnice, odvezu Ryeovi nějaké ty věci. Tak jestli chcete jet semnou tak ve dvě vyjíždím." řekl jsem mu.

,, Jasně, vyřídím to klukům a taky se dej dohromady. Rye tě potřebuje plného energie a ne jako chodícího zombíka."

,, haha moc vtipné" dojedl jsem poslední sousto snídaně a odešel si dat ranní sprchu.

——————————————-

,,Dobrý den." pozdravila mě doktorka, která pravé vyšla z Ryova pokoje.

,, Dobrý den." pozdravil jsem a podal jsem ji ruku. Ta ji přijala a potřasla si semnou.

,, Vy budete pan Beaumont, že ano ??"

,, ano" odpověděl jsem ji.

,, a vy jste?" a podívala se na kluky.

,, To jsou kamarádi. Bydlí s námi takže můžou slyšet vše co mi chcete říct. Pokud jde o tohle."

,, Dobře tedy, tak pojďte se mnou do kanceláře."

——————————————————

,, Tak pane Beaumonte, čím bych začla. Už jsem zjistili co je vašemu manželovi."

,, Vážně, a co mu tedy je?" Začal jsem se ptát když ona se do řeči moc neměla. Cítil jsem jak mě někdo chytnul za ruku. Kouknul jsem se na toho dotyčného a zjistil jsem, že to byl Jack. Nedokážu si představit co bych bez kluků dělal. Poslední tři dny pro mě byli vším. Oporou a dokonce i mým osobním 'terapeutem'. Pomyslel jsem si, že jim za to vše musím později poděkovat . Potom jsem se na něj usmál a podíval se zpátky na doktorku.

,, Ano, Váš manžel protrpěl první projev hyperglikemie."

,, a co to znamená ?" začal jsem se celkem klepat. Nezní to vůbec dobře. Na to Jackův stisk zesílil a všiml jsem si, že i kluci trochu znervózneli. Aby ne, zní to hrozně.

,, Hyperglikemie vzniká z neléčené cukrovky. Proto pan Fowler upadl do bezvědomí. Každopádně nemusíte se ničeho bát. Zítra by jsme měli pana Fowlera budit a uvidíme jak na tom bude. Pokud bude všechno v pořádku mohl by pan Fowler pozítří domů. Samozřejmě mu nasadíme prášky na cukrovku a podle jeho zdravotního stavu po probuzení uvidíme jestli bychom mu nenasadili i inzulin ale toho bych se tolik nebála." řekla mi doktorka a mě spadl kámen ze srdce.

,, Dobře a děkuju "

,, není vůbec zač. A teď musím na vizity tak mne omluvte."

Rozloučili jsme se a my se ještě vydali podívat za Ryem.

Po cestě k Ryeovo pokoji jsem pořad slyšel věty typu 'vidíš já ti to říkal' a nebo 'a ty sis myslel ze za to můžeš ty'. Když jsme došli k Ryeovo pokoji, řekl jsem jim aby už konečně byli ticho a vešli dovnitř.

Naskytl se nám pohled na Rye připojeného na různých přístrojích a hadičkách. Stále to pro mě byl hrozný pohled a věřím, že klukům se to taky nelíbilo.

Přešli jsme vedle něho a já ho chytnul za ruku a držel ho po celou dobu co jsme si povídali. Povídali jsem si s nim nejmíň půl hodiny o všem možném. O tom co se stalo u nás doma když jsme byli na Maledivách. O tom jak si Sonny obrazil ruku, když dělali s klukama kraviny. O tom jak si musel Sonny koupit špunty do uší, protože byli v noci Brooklyn s Jackem až moc hluční. No zkrátka o všem a vlastně o ničem.

Když jsme se s ním loučili a byli na odchodu tak mi před tím než jsem ho pustil silně stisknul ruku.

Ahojda 🖤
Tak je tu další kapitola.
Sice je trošku slabší ale já doufám, že se vám líbí.
Vaše K. 🖤