‘‘Mio?‘‘

‘‘Mio.‘‘

‘‘Co?‘‘ trhla sebou Mia, když si konečně uvědomila, že na ni někdo mluví.

‘‘Vítej zpátky v našem světě.‘‘ zasmála se její matka. ‘‘A teď, mohla bys mi podat tu mouku?‘‘ ukázala na pytlík mouky ležící na kuchyňské lince.

‘‘Jo, jasně.‘‘ přikývla Mia stále trochu bez duše a natáhla se po něm. Dnešní den vůbec nevnímala okolí. Bylo to skoro nemožné.

‘‘Co, že jsi tak zamyšlená?‘‘

‘‘Nic. Jen jsem asi na chvíli vypla.‘‘ mávla nad tím rukou Mia a pokračovala v míchání těsta.

‘‘Tak na chvíli vypla.‘‘ zopakovala její máma pobaveně s výraznou dávkou humoru v hlase.

Mia se na ní pohotově ušklíbla a hodlala to dál nerozebírat. V té samé chvíli bouchly vchodové dveře a o chvíli později nakráčela do kuchyně babička Helen.

‘‘Tak miláčkové. Právě jsem vám nakoupila dárky k Vánocům.‘‘ zazubila se.

‘‘Opravdu?‘‘ Miiny oči se rozsvítily a okamžitě se k babičce plná zvědavosti nahrnula.

‘‘Ale kuš. Od čeho se jim říkají vánoční dárky? Abys je otevřela den před Vánoci? Nebuď hloupá.‘‘ napomenula ji babička Helen, ale její komisní tón se výrazně míchal s pobaveným.

‘‘Dobře. Vzdávám se. Až pozítří.‘‘ zvedla nad hlavu ruce Mia a vrátila se zpět k míchání těsta.

‘‘Říkal někdo dárky?‘‘ vykoukla ze schodů Miina mladší sestra Dorrit a pomalu se došourala do kuchyně.

‘‘Když jí volám, aby pomohla s pečením sušenek, tak neslyší. Když ale někdo zmíní slovo dárky, je tu jak na koni.‘‘ protočila oči Mia a začala si oplachovat ruce od těsta.

‘‘Dorrit je chytrá a slyší jen to, co slyšet chce.‘‘ usmála se babička Helen a ovinula si Dorrit kolem ramen.

‘‘Slyšíš Mio? Jsem chytrá.‘‘ zaculila se Dorrit a zpod fialově namalované pusy jí zazářily bílé zuby.

‘‘Pusť tu nějakou hudbu. Z toho ticha jsem celá nesvá.‘‘ prohlásila babička Helen, aby rozptýlila neshody obou svých vnuček. ‘‘Ale ne žádný heavy metal, pořádnou klasiku, jak se patří.‘‘

‘‘Nebo indie.‘‘ zavolala za ní máma.

‘‘Vy jste tak nudný.‘‘ protočila očima Dorrit a vytáhla zpod zaprášené poličky desku s klasickou hudbou.

-

Beethoven doléhal z obýváku až do Miina pokoje. Seděla u okna, nohy měla přikryté dekou a v ruce žmoulala kus přikrývky. Dívala se, jak poletující sníh padá na střechy okolních domů a přemýšlela o svém otci. O muži, který pro ni tolik znamenal. O muži, který jí svým odchodem tolik ovlivnil.

-

‘‘Ale tati. Proč musíš jezdit teď? Za chvíli je večeře.‘‘ nechápala malá dívka a tahala neustále svého otce za svetr, aby tím zabránila jeho odchodu.

 ‘‘Miláčku, už jsem ti to přeci vysvětloval. Mí pracovníci mě potřebují. Nemůžu je nechat ve štychu.‘‘ skrčil se k ní a omluvně se na ni usmál.

 ‘‘Ale venku je špatné počasí. Hlásí to ve všech televizích.‘‘ zamračila se dívka s kučeravými vlasy a stále naléhala, aby její otec zůstal doma.

 ‘‘No právě. Hustě sněží a dřevo v mé firmě rychle vlhne. Jeden velký kmen se vychýlil a shodil ty ostatní. Proto musím jet pomoci.‘‘ vysvětlil a zastrčil malé dívce neposedný pramen za ucho.

 ‘‘Ale tví lidé jsou šikovní. Zvládnou to i bez tebe.‘‘ přesvědčovala ho.

 ‘‘Kdyby ano, dávno už bych s vámi seděl u večeře a vůbec bych si s tím nelámal hlavu.‘‘ usmál se. ‘‘Za pár hodin jsem zpátky. Přijdu ti dát pusu na dobrou noc.‘‘

 ‘‘Slibuješ?‘‘ podívala se mu dívenka do očí a pevně ho chytla za ruku.

 ‘‘Slibuju.‘‘ mrkl na ni a stoupl si. Jeho žena mu oblékla kabát a dala mu lehký polibek na rty.

‘‘Opatruj se.‘‘ usmála se na něj a v náručí tiskla svoji druhou dceru.

 ‘‘Budu.‘‘ přitakal a s těmito slovy zmizel ve dveřích.

 Navždy.

-

 Slza se skutálela po Miině tváři dříve, než si to stihla vůbec uvědomit. Vzpomínka na den, kdy svého otce viděla naposledy, v ní vyvolala ten největší pocit ztráty, jaký kdy mohla pocítit. Byl pro ni ten nejdůležitější člověk na světě. A ona ho ztratila.

‘‘Zítra to bude devět let.‘‘ zašeptala Mia. ‘‘Devět let, co jsi odešel.‘‘ podívala se z okna, jako by tím mluvila přímo k němu a přitlačila si kolena k hrudi. ‘‘A mě to přitom přijde jako včera.‘‘ zabořila si hlavu do dlaní a nechala se unášet svými tichými vzlyky.