‚‚Šach mat!‘‘ prohlásila vítězoslavně babička Helen a zapřela se do židle s potutelnou radostí.

‚‚Hmmph,‘‘ zahučela Mia a svěsila hlavu ještě více než předtím.

‚‚Porazila jsem tě na plné čáře,‘‘ zasmála se Miina babička a vůbec se nesnažila skrýt své nadšení. Další plus babičky Helen. Je soutěživá, ať už je její protivník cizinec nebo člen rodiny.

‚‚Asi jo,‘‘ povzdechla si Mia, ale prohra v šachách jí ve skutečnosti ani trochu nezajímala.

‚‚Je ti něco?‘‘ nakrčila babička zvídavě obočí a naklonila se ke své vnučce blíž.

‚‚Ne. Proč by bylo?‘‘ zeptala se nezaujatě Mia a doufala, že ve lhaní není tak špatná, jako v šachách.

‚‚No, normálně už bys rozvíjela tu svoji teorii o tom, že každý je vítěz ať už prohraje partii v šachách nebo ve fotbale.‘‘

‚‚Ale ve fotbale se nehraje partie,‘‘ odvětila Mia a lehce se pousmála.

‚‚Je mi jedno co se v něm hraje. Tobě něco je. Víš, že to poznám,‘‘ rýpla ji loktem babička a poťukala si na vrásku, která se jí dělala mezi obočím. To bylo přesně místo, kde se dělala Mie, když jí něco bylo.

‚‚Nejspíš jsem jen unavená. To víš, ty neustálé chumelenice, ponurá obloha…‘‘

‚‚Souvisí to s tvým otcem, nemám pravdu?‘‘ přerušila ji babička.

Mia se jí neochotně podívala do očí, ale nezmohla se na odpověď. Tohle téma nerada řešila. Nikdy a s nikým.

‚‚Ahoj všichni,‘‘ bouchly dveře a chodbou se rozezněl hlas Miiny mámy.

‚‚Ahoj,‘‘ pozdravila babička Helen a nahrnula se ke své dceři.

Mie se v tu ránu lehce ulevilo. Představa, že musí své babičce líčit, jak sklíčeně se právě cítí, se jí vůbec nejevilo příjemně. Mia byla člověk, který v sobě pocity dusil. Nerada s někým mluvila o svých náladách a už vůbec se nikomu nedůvěryhodnému nesvěřovala. Vždy se cítila ještě zranitelněji.

Aby vyklouzla ze svých myšlenek, rozhodla se přistoupit na Maggiin návrh a jet do nejbližšího obchodního centra nakoupit vánoční dárky. Vánoce už byly za dveřmi a Mia měla stále jenom dva. Jeden pro Maggie a druhý pro svou sestru.

-

‚‚Takže, jak proběhlo rande s tvým knihomolem?‘‘ zeptala se Maggie a usrkla si z brčka, které bylo skoro po okraj ponořené do sladké Coca Coly.

‚‚Jaké rande?‘‘ nechápala Mia.

‚‚No s Jackem. Domluvili jste si ho ne? Neříkej mi, že po sobě pořád jenom slastně pokukujete,‘‘ uchechtla se.

‚‚To ne,‘‘ přiznala Mia. ‚‚Ale žádné rande nebylo a asi už nikdy nebude. Příšerně jsem se před ním ztrapnila. Teď si musí myslet, že jsem úplně máklá.‘‘

‚‚Nikdy to neni s klukem tak hrozný, aby to nemohlo bejt ještě horší,‘‘ šťouchla ji povzbudivě Maggie a pokukovala po obchodech.

‚‚Věř mi, s tímhle je konec. Už se jím nenechám rozptylovat,‘‘ prohlásila Mia, ale v hloubi duše věděla, že tenhle slib bude těžké dodržet.

‚‚Jak myslíš. Já říkám, že z toho ještě něco bude,‘‘ pokrčila Maggie nevině rameny. ‚‚Tim pádem mi musíš slíbit, že až spolu budete chodit, nebudete mě nikdy tahat s sebou. Křena nikomu dělat nebudu,‘‘ zachmuřila se a zase si usrkla své coly.

‚‚Bez obav. Ani jedno z toho se nikdy nestane,‘‘ rozesmála se Mia a vešla s Maggie do dalšího obchodu.

-

Večer nemohla usnout. Pokaždé, když zavřela oči, měla před sebou Jackův obraz. Hlavou se jí přemítaly jejich rozhovory, i když byly krátké a za nic nestály. Nemohla se smířit s tím, že by do něj byla zamilovaná, neznala ho, ani trochu. Přesto se jí honilo hlavou, jak se asi tvářil, když dnes vešel do kavárny a Mii místo bylo prázdné. Přemýšlela nad tím, jestli byl překvapený a jestli ho to mrzelo. Nejvíce se přikláněla k tomu, že je mu to ukradené, že to s největší pravděpodobností ani nezaregistroval. A ta myšlenka Miu neskutečně bolela.

-

‚‚Tati, nech toho!‘‘ zaječela malá dívka a na tváři se jí rýsoval úsměv od ucha k uchu. V tom jí přistála další dávka mouky na nose.

 ‚‚Tatí,‘‘ smála se.

 ‚‚No co je? Nemůžeš péct cukroví bez toho, aby ses neumazala. To je proti logice.‘‘

 ‚‚Ale není. I při pečení můžu být pěkně čistá,‘‘ namítala.

 ‚‚Můžeš?‘‘ nadzvedl její otec obočí a v obličeji si mu pohrával šibalský výraz.

 Malá dívka na otázku sebejistě přikývla.

 ‚‚No tak to se ještě uvidí,‘‘ rozesmál se, vzal do ruky pytlík s moukou a začal ho sypat na svou dceru jako sníh. Kuchyň byla za chvíli pokryta bílými oblaky mouky, ale těm dvěma to bylo jedno. Byly Vánoce, o Vánocích se můžou dělat i ty nejvíce zvrácené věci.

 Tak to Miin otec vždycky tvrdil.

-

 Prudce se posadila. Párkrát zamrkala a promnula si obličej, aby se pořádně probrala.

‚‚Byl to jen sen Mio. Uklidni se,‘‘ nařídila si. Zhluboka oddechovala a snažila se utišit zběsilý tlukot svého srdce. Bylo to víc než obtížné.

Nebylo to poprvé, co se jí o jejím otci zdálo. V období Vánoc to bylo vždy nejhorší. Sny jí doprovázely každou noc a vzpomínky se jí každým dnem honily hlavou jako zběsilé. Mia se toho nemohla zbavit, ač se sebevíc snažila.

(Zdravím všechny :) Chtěla bych se omluvit za moje nepravidelné přidávání, snažím se, aby kapitoly byly čtivé a aby každá z nich byla prostě perfektní a to mi zabírá spoustu času. Taky chcii moc poděkovat všem, co tenhle příběh čtou. Je to trochu něco jiného než můj předešlý příběh, což jste si asi všimli, takže doufám, že vás to nezklamalo:) Mám vás ráda xoxo)