‚‚Babi!‘‘ vyjekla nadšeně Mia a vrhla se své babičce kolem krku jako dravá šelma.

‚‚No, no. Děláš jako bys mě celý rok neviděla,‘‘ poplácala ji po zádech její babička a snažila se nasadit komisní tón, jako vždycky.

‚‚Však skoro,‘‘ odpověděla na to Miina matka a zkroušeně se doploužila do kuchyně.

‚‚Kde ses zas toulala?‘‘ ignorovala babička narážky své dcery a soustředila se na Miu.

Při vzpomínce, odkud se právě vrátila, si vzpomněla na Jacka a vybavil se jí celý jejich rozhovor.

‚‚V knihovně,‘‘ pokrčila nevinně rameny a ignorovala fakt, že jí začínají červenat tváře.

‚‚Jako vždyckym‘‘ poplácala ji babička po tváři a přešla se svojí vnučkou do kuchyně.

Babička Helen byla nepochopeným a přesto milovaným členem rodiny. Snažila se nepouštět si své blízké moc k tělu, protože tvrdila, že fyzický kontakt je slabost, který za poslední století nahrazuje skutečnou lásku. Tuto její teorii nikdo moc nechápal, ale přesto jí v tom respektovali. Největší pochopení našla babička u Mii. Proto se měly tak rády, ale jak říkala babička Helen, vzájemně se nepouštěly k tělu.

‚‚Tak co? Zas už vám leze donáška krkem?‘‘ uchechtla se Helen.

‚‚Čína třikrát týdně sice není nejideálnější, ale nestěžuju si,‘‘ odpověděla za ní Mia a posadila se na barovou židli vedle své babičky.

‚‚Fajn, takže kdy začneme s koláčky?‘‘ podívala se na Miu.

‚‚Ty jsi ta nejchápavější babička, kterou znám,‘‘ obejmula ji.

‚‚Prokrista, neříkej mi babička. Připomíná mi to scvrklou křehuli vysedávající nad šitím a křížovkami. Nic, co by mi bylo podobné. A neobjímej mě pořád,‘‘ ošila se, ale přesto neztrácela svůj obvyklý úsměv.

‚‚Dobře. Už žádný fyzický kontakt, který hatí skutečnou lásku,‘‘ přikývla Mia a přesto, že se snažila vypadat vážně, nemohla se nezasmát.

Babička Helen jí odpověděla pouze fingovaným káravým pohledem a pak už se soustředila jen na svou dceru.

‚‚Čau babi,‘‘ vešla do kuchyně Dorrit a lehce zamávala na náznak přivítání. Nad tímto Mia jen nechápavě ohrnula nos. Jak může být Dorrit tak nevnímavá a necitlivá, že když po tak dlouhé době vidí babičku, zmůže se jen na mávnutí ruky? Se zavrtěním hlavou se rozeběhla se do svého pokoje.

Jakmile za ní zapadly dveře pokoje, dolehlo na ni vše, co se za dnešek událo. Jack. Knihovna. Jeho pohledy. Jeho slova. Nikdo teď nebyl v její blízkosti, nikdo jí teď nemohl rozptýlit. Zůstala v sevření svých myšlenek. Myšlenek o Jackovi.

Musím s tím něco udělat. Musím to říct aspoň Maggie, řekla si pro sebe Mia. A přesto, že věděla, že její babička právě přijela a Maggie s ní nemluví, nezbývalo jí nic jiného než tento fakt ignorovat a vydat se za svojí nejbližší kamarádkou.

-

‚‚Mio?‘‘ zamrkala nechápavě Maggie, když spatřila Miu u vchodových dveří svého domu.

‚‚Nezlob se, že jsem sem tak vtrhla, ale musím ti toho tolik říct,‘‘ vychrlila a bez pozvání vešla do dveří.

‚‚No, tak do toho.‘‘ protočila očima Maggie a přešla do obýváku.

‚‚Omlouvám se. Chtěla jsi mi jen pomoct a já ti poděkovala tak, že jsem tě ignorovala.‘‘

Maggie si povzdechla a chvíli se na svou kamarádku jen nepřítomně dívala.

‚‚Dobře,‘‘ řekla po chvíli. ‘‘Vlastně jsi měla pravdu, neměla jsem za tím nevrlým klukem vůbec chodit.‘‘ 

‚‚Maggie to je jedno, já ho znovu potkala,‘‘ Miiny koutky se roztáhly do obrovského úsměvu a v očích se jí objevily jiskřičky.

‚‚A?‘‘ nechápala.

‚‚Ne v kavárně jako pokaždé, ale v knihovně. Promluvil na mě. Za ty měsíce,‘‘ spráskla rukama Mia.

‚‚Páni, měli byste zpomalit. Tímhle tempem se za rok dostanete k první puse,‘‘ odpověděla nezaujatě Maggie.

‚‚Vím, že pro tebe to není takové jako pro mě. Nesnášíš lásku, nevěříš v ní a chodíš si klukama jen tak. Ale víš, tohle je něco magického. Cítím to,‘‘ přesvědčovala ji Mia.

‚‚Tak fajn.‘‘ založila ruce Maggie. ‘‘Ať je po tvém, Jack je nejspíš tvoje osudová láska a ty jsi na to teď kápla.‘‘

‚‚Přesně,‘‘ přikývla Mia. ‚‚Teda ne. Chci říct, není to osudová láska, jen mám pocit, že jsem ho nepotkala pro nic za nic. Možná ze mě mluví entuziasmus, protože na mě ještě před pár hodinami promluvil, ale možná taky ne. Cítím se tak divně,‘‘ posadila se sklesle na šedivý gauč a ruce položila přes obličej.

‚‚Mio,‘‘ zasmála se Maggie a přisedla si k ní. ‚‚To je v pohodě, jsi jen zakoukaná. To se stává běžně, není to konec světa.‘‘

‚‚Ale pro mě je.‘‘

‚‚Proč?‘‘ nechápala.

‚‚Protože Maggie…já to s kluky neumím. Nejsem odvážná, nemám nejmenší ponětí, jak to s nimi chodí a…‘‘

‚‚Jednou to stejně budeš muset zjistit,‘‘ protořila očima už asi po sté Maggie.

‚‚Mám v plánu zůstat do konce života sama, vzít si Marthu, protože dělá to nejlepší kafe a předstírat, že neexistuju. Doteď to fungovalo,‘‘ povzdechla si Mia a frustrovaně se zapřela do sedačky.

‚‚Někdy je změna dobrá,‘‘ mrkla na ni Maggie.

‚‚A někdy tě taky úplně zničí.‘‘ opáčila její kamarádka.

‚‚Víš snad, co jsme si slíbily ne? Vždycky při sobě budeme stát ať se děje, co se děje. Ať už ta pohroma bude uťáplej kluk z kavárny nebo potetovanej kluk z klubu, vždycky budeme spolu,‘‘ usmála se motivačně Maggie. Mia se jí podívala do očí a lehce se usmála.

‚‚Vždycky víš co říct. Jak to jenom děláš?‘‘ opřela si hlavu o její rameno a hluboce si povzdechla.

‚‚Jsem prostě úžasná.‘‘ zasmála se a opřela si svou hlavu o tu Miinu.

A takhle zůstaly. V tichosti si užívaly přátelství té druhé a věděly, že tahle chvíle je kouzelná a není třeba ji kazit dalšími slovy. Náklonnost přátelství totiž nepotřebuje slova.

A cit, který Mia cítila k mladíkovi z kavárny, také nepotřeboval slova.