„Tatí!" ozval se malým obývacím pokojem jemný dívčí hlásek, doprovázený hlasitým a upřímným smíchem. „Ááá," ječela poplašně, když bylo její drobné tělíčko vyzvednuto skoro až ke stropu.

„Vážení cestující, připravte se na přistání!" zahlásil muž svým silným hlubokým hlasem a v tu ránu začal z dívkou v náruči prudce klesat. Místnost se otřásala dětským smíchem, štěstí z ní přímo vyzařovalo.

„Kdy budu moct dolu-ů?" písklo děvče a zakoktalo se v tu ránu, kdy přistálo nohama zase pevně na zemi.

„Vy dva jste hrozní uličníci," okomentovala to dívčina matka, jakmile vešla do místnosti s malým košem plným prádla. Byla krásná. Krásnější než obrázek. Dlouhé francouzské copy podtrhovaly její jemné rysy a květinová tunika, jež nosila ze všeho nejraději, jí nádherně zvýrazňovala oči.

„Po kom to ta holka asi má," prohodil s předstíranou zvědavostí dívčin otec a věnoval své manželce polibek na tvář.

„Myslím si, že z každé strany dostala do vínku něco jiného a náramně neotřelého," špitla žena a opřela se o mužovo čelo tím svým.

Malá kučeravá dívka hleděla s obdivem na své rodiče a v tu chvíli jí běhalo hlavou pouze to, jak moc šťastná právě teď je. Už v tuto chvíli věděla, že takhle vypadá opravdová láska, přestože se jednalo o malá každodenní gesta.

„Tak a teď ze sebe shoďte to pyžamo, slečno. Je jedenáct hodin," zavelela dívčina matka a opět se začala věnovat svým domácím povinnostem.

Dívka se lehce zakabonila a prohlásila, že potřebuje ještě jednou nutně vzlétnout, aby na to převlékání nabrala trochu té nebeské síly. A tak ji muž bez veškerých okolků čapl do své náruče, vyzvedl ji do vzduchu, načež dívka znovu vypískla, a nakonec s ní vyběhl schody do dětského pokoje. Celým domem se ozýval smích. Radost byla skoro hmatatelná.

-

Teď byl ten zcela samý dům tichý, němý a jediné, na co by se tu dalo téměř sáhnout, byl všudypřítomný zármutek a žal. Mia se však přes to všechno, co se v posledních dnech a týdnech událo, začala pomalu přenášet. Najednou se přenesla tak daleko, že jí ještě nedávný pobyt v Irsku připadal nesmírně vzdálený. Stejně jako dívka, jež se v jednom kuse smála, objevovala nová místa a seznamovala se s novými lidmi. Vytrácela se, mizela. Jako by z ní zbyl jen stín, pronásledujíce Miu na každém kroku.

Jednoho slunečného odpoledne, kdy se dívka vracela domů ze školy a doma opětně procházela kolem pootevřených dveří matčina nedobytného pokoje, se však něco stalo trochu jinak. Ta malá, pro jiné možná i dost nepodstatná změna, jí chtěla ukázat, že je tady stále nějaká naděje tu usměvavou a relativně bezstarostnou dívku navrátit zpět.

„Mio?" zaslechla dívka z matčiny ložnice. Nejprve si myslela, že se jí to jen zdálo, a tak se zastavila se u dveří a naklonila se k nim trochu blíž. Z místnosti se ze starého gramofonu linul hlas Sandry Phillipsové, matčiny oblíbené zpěvačky.

„Ano mami?" zavolala nazpět. Dosud stála rozpačitě před dveřmi. Od otcovy smrti měla totiž jak ona, tak i její sestra zákaz vstupu do jejího pokoje. Nemělo to žádný specifický důvod. Eleanor si prostě jen nepřála, aby do ní kdokoliv chodil a trávil v ní čas. Ta místnost byla prý jen plná smutku.

„Pojď dovnitř sluníčko," pobídla ji matka. Nejprve si Mia myslela, že se jí to snad jen zdálo. Tolikrát si přála do matčina pokoje vstoupit, třeba jen nakouknout nebo si popovídat, leč v něm nikdy nebyla vítána. Škvírou mezi dveřmi nejistě nakoukla dovnitř a spatřila svou matku, sedíce na posteli hned vedle obrovské hromady krabic. Lehce zatlačila do dveří, jež se následně se zavrzáním otevřely.

„Jsi si jistá?" zkřivila prozíravě obočí.

„Samozřejmě," věnovala jí žena upřímný, leč unavený úsměv. Dívka vešla stále ještě velmi nejistě do pokoje, hodila svůj batoh vedle dveří a posadila se k matce na postel. Teď už mohla i vidět, co se v těch škatulích skrývá.

Bylo to nepřeberné množství fotografií, zachycených v nejrůznějších momentech života celé jejich rodiny. Eleanor měla hned několik vybraných fotek rozprostřených kolem sebe a pozorovala dívku s potutelným úsměvem. Věděla, že má Mia spoustu otázek, a tak raději promluvila jako první.

„Víš, bála jsem se ty fotky ještě někdy vytáhnout na světlo," začala. „Několikrát jsem se o to pokoušela, ale...bylo to-to prostě příliš bolestivé."

Mia se podívala své matce do očí a chápavě přikývla.

„Včera večer jsem se tomu ale postavila a došlo mi, že nechávat vzpomínky zavřené v krabici ničemu nepomůže."

To byla skutečně ta nejmoudřejší věc, jež od ní mohla dívka za posledních pár let slyšet.

„Jsem na tebe moc pyšná, mami," špitla a přitáhla si koleno k hrudi.

„Za co?" uchechtla se žena. „Že jsem k tomu našla odvahu až po devíti letech? Je to ostuda."

„Lepší pozdě, než nikdy," mrkla na ni Mia a po dlouhé době stočila koutky do mírného úsměvu.

„To máš asi pravdu," usoudila Eleanor. Poté ale zase zvážněla a zhluboka se nadechla. „Našla jsem tu skutečně krásné kousky," oznámila a sáhla po malé hromádce po své pravici.

„Tahle je třeba focená, když ti byl měsíc," podala dívce fotografii, na niž ležela žena a muž, jenž měl svou ruku omotanou kolem malého miminka.

„To jsem já?" nevěřila Mia a hlas se jí v polovině skoro zlomil dojetím. Snad nikdy dřív žádnou takovou fotku neviděla.

„Byla jsi tak maličká!" prohlásila žena s přikývnutím a stejně jako dívka si fotografii prohlížela s neskrytým úžasem. „Svého otce jsi milovala už jako nemluvně. Byl středem celého tvého vesmíru," řekla a do tváří se jí nahrnuly slzy. „Tohle je moje další favoritka," vytáhla další fotografii, na níž stojí Miin otec v obleku, držíce svou malou neposednou dcerku za ruce. „Ta je focená těsně před svatbou."

Dívka si fotku prohlížela a nemohla ze svého otce spustit oči. Byl na první pohled tak duchaplný a elegantní.

„Nikdy jsem se tě vlastně nezeptala...," odmlčela se Mia. „Proč jste se brali až tak...pozdě?"

Eleanor si svoji dceru pečlivě prohlédla a skoro neznatelně si povzdechla.

„Víš..." odmlčela se a sklopila pohled zpět ke starým fotografiím. „Ani jeden z nás neuznával normy nastavené ve společnosti. Nechtěli jsme se hned brát. Věděli jsme, že ten pocit svobody je nezaměnitelný a že to, že kdokoliv z nás může kdykoliv odejít tomu dodávalo zvláštní pocit...já nevím, zábavné nejistoty?" začala a trochu se pousmála, leč dívka se zklamáním shledávala, že ji to stojí značné úsilí. „Pociťovat, že riskuješ pokaždé, kdy se tomu druhému podíváš do očí a uvědomíš si, že jsi do toho člověka úplný blázen i bez nějakých papírů, které by naoko slibovaly, že ten druhý zůstane," vysvětlila. „Chápeš, co tím chci říct?"

„Myslím, že jo," přitakala dívka. „Ale nechceš mi říct, že jste chtěli mít oba nějaký „zadní vrátka", že ne?" zamračila se.

„Ale to vůbec ne!" zavrtěla hlavou horlivě její matka. „Spíš jsme si nechtěli kazit ten pocit, který našemu vztahu dodával určitý adrenalin," objasnila to a pak se hlasitě zachichotala. „Je zvláštní se o tom takhle bavit," přiznala.

„Já jsem za to ráda," oznámila dívka. „Nikdy jsi o tátovi takhle nemluvila," vyřkla skoro až vyčítavě. „Ale i tak, nebyl pro vás dostatečný důvod se vzít, když jsi zjistila, že čekáš mě?" nadhodila další otázku dřív, než by se její matka začala obhajovat tím, že o jejím otci kvůli přílišné bolesti zkrátka mluvit nemohla.

„To je přesně to o těch společenských normách!" tleskla si Eleanor. „Když dospěješ do určitého věku, všichni od tebe očekávají, že se začneš chovat jinak. Rozumněji. Dřív to bylo tak, že když jsi někoho poznala, hned jsi ho měla dotlačit k oltáři a v nejlepším případě krátce nato otěhotnět. Bylo to šílený. V době, kdy jsme spolu s tátou pořád jenom randili, už měly mé bývalé spolužačky ze střední břicha jako balóny," rozvyprávěla si, přičemž při slově „randili" se Mia znechuceně zašklebila. Ta představa randění, pokud se jednalo o její rodiče, byla jednoduše nepochopitelně zvláštní. „Víš, tihle lidé, kterým se zdálo, že vědí o životě všechno nejlíp, už od začátku tvrdili, že nám to s Jamesem nevydrží. Že se k sobě nehodíme. Že jsme příliš rozdílní. Ale víš ty co? Všichni tihle chytrolíni, lapení v typickém modelu tehdejší společnosti, se hrozitánsky mýlili."

Na tohle dívka jen souhlasně přikývla. Se šťastnějším párem, než byli její rodiče, se za celý svůj život snad nikdy nesetkala.

„Když jsme zjistili, že jsi na cestě ty, začali jsme svatbu konečně zvažovat," svěřila se Eleanor s důvěrným pohledem v očích, aby Mia pochopila, že měli její rodiče opravdu v úmyslu se vzít. „Pak nás do toho, ale začali všichni tak tlačit a vyvíjeli na nás tak nepříjemný tlak, však víš, aby se všechno stihlo ještě předtím, než budu mít místo břicha taky takový balón," protočila pohoršeně očima. „Až jsme si řekli, že se na truc nevezmeme do té doby, než budeš moct projít uličkou jako družička. Takhle to bylo," zasmála se žena a bylo na ní nemálo znát, jak je doteď na toto rozhodnutí nemírně pyšná. „Navíc, pro mě těch pár let byla obrovská zkouška důvěry. Chápej, s tátou nás kromě tebe oficiálně nic nespojovalo. Mohl se kdykoli sebrat a odejít. Ale on zůstal a to pro mě tehdy znamenalo víc, než nějaký cár papíru a prsten s diamantem."

Dívka měla hlavou opřenou o své koleno a v obličeji se jí mísila nenasytná zvědavost, údiv, hrdost a radost smíchaná s bolestivým uvědoměním, že tu už její otec není, aby něco tak úsměvného vyprávěl společně s její matkou.

„Ale přesto tak nějak odešel..." špitla a sklopila pohled do země. Najednou nastalo tíživé ticho.

„Myslím na něj každý den," prohlásila Eleanor po chvíli a pohladila svoji dceru po vlasech. „Ani nevíš, kolik vzpomínek se mi za jediný den skoro promítne před očima."

„Tak proč jsi o něm doteď nemluvila?" vyčetla jí Mia a po tváři se jí neplánovaně skutálela slza.

„Nemohla jsem," odpověděla zkroušeně její matka. „Tolik let jsem prožívala ve vzteku. V rozhořčení, že mě opustil, že mě v tom nechal. Že nás v tom nechal. A ten vztek se vzhledem k okolnostem zdál být tak absurdní," neúspěšně zaháněla slzy. „Jak mít vztek na člověka, který i přes svůj odchod nikdy odejít nechtěl?"

„Ale takhle jsi mě v tom nechala i ty," vyřkla její dcera vyčítavě, skoro až zlostně. „Tenkrát mi to přišlo, jako by mě neopustil jen táta, ale i ty. A Dorrit? Pochybuju, že si vůbec vybavuje, jak táta vlastně vypadal."

„Já vím," přitakala soucitně žena, nesouce na svých ramenou plnou tíhu nesnesitelné viny. „Udělala jsem chybu, Mio, a neskutečně se ti za to omlouvám. Prosím, už mi to konečně odpusť."

Dívka pevně sevřela čelisti a dobře si uvědomovala, že matce možná zazlívá až příliš. Celá ta léta si na ní často vybíjela svou zlost, bez jakéhokoliv důvodu. Celá ta léta ji měla za slabou chátrající ženu, příliš zlomenou na to, aby fungovala tak, jak pravá máma fungovat má. Ale teď, když měla tu čest okusit další ztrátu, a to své milované babičky, a uvědomit si, že není jedinou osobou, která se s tou bolestí musí nějak vypořádat, jí postupně docházelo, že být v řádném provozu za tak těžkých psychických podmínek je skoro nadlidský úkol.

„Já už jsem ti odpustila," řekla nakonec a sklopila pohled potupně do země. „Je tu ale ještě jeden člověk, se kterým to budeš mít daleko těžší."

„Je mi to jasné," kývla hlavou Eleanor. „Hned jak Dorrit dorazí domů, všechno jí povím."

Mia na svoji matku pouze pyšně přikývla a poté ji pevně objala. Ani si nevzpomínala, kdy tohle udělala naposledy. „Hrozně mi chybí," zašeptala k ní. „Táta i babička," zabořila hlavu do matčina ramene, upustila další slzu a přivoněla si k té nenahraditelné vůni jejího parfému.

„Mně taky. Nezměrně a nebetyčně," přiznala žena a po chvíli se neochotně zase pustily. „Víš, co mě hrozně mrzí?" otázala se s popotahováním a dívka jen nezasvěceně zavrtěla hlavou. „Nikdy jsem babičce neřekla, jak moc miluju její švestkový pudink," řekla a poté ze sebe vydala něco mezi pláčem a smíchem. Mia se celá uplakaná rovněž nemohla nezasmát.

„Myslím si, že to moc dobře věděla," ujistila svou matku a věnovala jí upřímný úsměv. Poté slezla z postele, popadla pohozený batoh, a když už za sebou chtěla pomalu zavřít dveře, zaslechla opětně matčin hlas.

„Mio?" zavolala Eleanor. Dívka se zvolna otočila a vyčkávala, co jí chce matka ještě sdělit.

„Neudělej stejnou chybu jako já," promluvila k ní vážně a naléhavě. „Řekni a vyslechni všechno, co si přeješ říct a slyšet. Jinak budeš mít v hlavě příliš mnoho nezodpovězených otázek, na které ti časem nebude mít kdo odpovědět."

Mia se s plným uvědoměním, na koho Eleanor touto větou narážela, soucitně a chápavě pousmála, otřela si rukávem slzy z tváří a mlčky vyšla ze dveří. Nebyla si totiž jistá, zda se bude někdy skutečně schopná poučit z matčiných chyb a vydat se tou lepší a jasnější cestou, na níž se ji matka právě snažila navést. Zatím totiž dokazovala jen to, že jablko nepadá daleko od stromu a že značná část její matky žije i v ní samé.

(Tadaa! Musím se přiznat, že dnes nejsem s částí až tolik spokojená, ale na druhou stranu jsem po dlouhé době pyšná na rychlost, kterou vznikla (všímáte si toho? hihi). A jak jste si mohli všimnout, doplnila jsem díl dvěma fotkami, které svým způsobem daly celé části samotný vznik. Možná se vám tahle kapitola zdála trochu zbytečná, ale věřte mi, že každá část tohohle příběhu časem zaujme své místo (teda, aspoň by měla) a do celé té skládačky s hlasitým cvaknutím zapadne. 
Moc vám děkuju za odezvy u minulé části a vaši nekonečnou podporu, kterou si snad ani nezasloužím. Do konce už nám toho moc nezbývá (fňuk, to zas budu nostalgická), takže zanedlouho učiním úmornému čekání na další části, kterému vás neustále sobecky vystavuju přítrž, hehe. 
Mějte se krásně a užívejte si každého dne!)