A najednou byl všeho nespočet.

Nespočet bolestivých pocitů, úzkostí, nespočet znovu otevřených vzpomínek, nespočet slz, proplakaných nocí a těžkých rán. Nespočet prázdných, nicotných pohledů. Nespočet telefonátů, zazvonění zvonku domovních dveří, nespočet zamítnutí a nevyslyšených slov.

Všeho byl nespočet, všeho bylo příliš.

Mia se držela. Přežívala. V tu chvíli se to dalo považovat za nadlidský výkon, překonanou metu, splněný cíl. Avšak každý člověk ví, že přežívat nestačí. Že přežívání vlastně žádný život není a že přežívání si žádný cíl, vyjma jisté smrti, neklade.

„Ahoj Mio, prosím, zavolej mi."

„Ahoj Mio, zvedni mi to prosím, musím s tebou mluvit."

„Ahoj Mio, zvonil jsem u vašich dveří, ale nikdo mi neotevřel, jste ve městě?"

„Mio, to jsem zase já, neignoruj mě. Prosím."

„Ahoj Mio...já..."

„Musím ti něco říct, musím tě zase vidět. Dej mi alespoň malou šanci."

„Můj otec se šel dneska přiznat, chci s tebou mluvit, prosím."

„Mio..."

„Mluvil jsem s tvojí matkou, řekla mi, že skoro nevycházíš z pokoje."

„Prosím Mio, chci vědět, jestli jsi v pořádku."

„Ahoj, to jsem zase já. Vim, že mi to nezvedneš, já jen...miluju tě. Vždycky to tak bude, i když se rozhodneš, že mě už třeba nikdy nechceš vidět."

Nespočet vzkazů.

Nespočet neobdržených odpovědí.

A nic už nebylo jako dřív.

Dívka strávila uplynulé dva dny ve svém pokoji. Nejedla, nemluvila. Bolest, jako by ji svírala prostřednictvím stěn jejího pokoje. Jako by ji ty stěny neustále přesvědčovaly o tom, že prostor, jenž obklopují, ji chrání, že když ho neopustí, už se nic hrozného nestane. Přesvědčovaly ji o tom, že ji drží v bezpečí a izolaci od všeho, co by jí mohlo ublížit. Avšak přestože dívka okusila tak nezměrně bolestivou zradu, nezměrně bolestivý klam, tak ten pocit, jež ji celu tu dobu svíral, nebyl bolestivý. Nebyl všudypřítomný a stále se připomínající, nebyl nesnesitelný či trýznivý.

Byl otupělý.

-

„Říkala jsem...já to sakra-doháje říkala, že je to parchant!" prohlásila Marlene po dlouhém, předlouhém mlčení. Přecházela po pokoji sem a tam, až si nevrle odklepala popel z cigarety do květináče, jež byl momentálně hrobem uschlé, neidentifikovatelné, dříve pravděpodobně oslňující pokojové rostliny. Mia by něco takového za normálních okolností nikdy nedovolila, vlastně by přítomnost cigarety ve svém pokoji nikdy nepovolila, ale tentokrát jí to bylo úplně jedno. Stejně jako to, že na sobě celý víkend nosí jeden a ten samý svetr.

„Zpacifikujem ho," rozhodla Maggie. „Jeho tělo nikdy nenajdou."

Raul mlčel, byl celý pobledlý, vůči momentální situaci nenacházel slova. Zdálo se, že se mu všechno začíná spojovat dohromady, stejně jako všem v tomto pokoji.

„Jak to nese máma?" zamračila se Miina nejbližší přítelkyně.

„Statečněji, než já," odpověděla dívka sklesle. „První noc brečela, nedalo se to přeslechnout," odmlčela se a sklopila pohled. „Přesto ale tvrdí, že to není jeho chyba. Že mu prý nemůže zazlívat něco, co se stalo tak dávno."

„Houbeles," mávla nad tím rukou Marlene, stále nervózně přešlapující po pokoji. „Tohle byla cílená manipulace," prohlásila jasně a zřetelně.

„Tak proto," odkašlal si Raul, jako by mu nadcházející slova nemohla jít přes ústa. „Proto se Jack tenkrát v baru tak vyptával na tvého otce."

Vlna uvědomění zasáhla Miu jako bumerang. Teď už to vážně všechno dávalo smysl. Všechno do sebe zapadalo jako puzzle. Ben, jenž jí varoval před tímto zjištěním. Jackovo divné chování, když mu představila svoji matku. Výstup v knihovně. Všechna ta tajemství, jež ho po celou tu dobu obklopovala a jejíž přítomnost byla celou tu dobu skoro hmatatelná. Dívka si najednou připadala, jako by odněkud seshora pozorovala celý svůj život, viděla všechny ty věci, jež přehlédla, pochopila, proč se něco stalo tak a ne jinak.

„Mio..." ozval se znovu její blízký přítel. „Jack byl hajzl, že ti nic neřekl. Fakt že jo."

Mia sounáležitě přikývla a přitáhla si deku k tělu. Vstřebat něco takového bylo těžké. Vlastně skoro nemožné.

„Vím, že je to šílený a že to asi nebudeš chtít slyšet.," pokračoval Raul. „Ale koukni se na to všechno z jeho pohledu," zamyslel se, přičemž si naprosto neočekávaně půjčil cigaretu od Marlene, jež svým pohledem zatvrzele propalovala rám postele, a vložil si tu ďáblovu ruličku do úst. „Nebyl si tím vším jistej a nechtěl tě ztratit. Musel hrozně trpět a daleko víc trpí teď."

Dívka se podivila. Skutečně se ho v nastalé situaci zastával? Skutečně hledal pro jeho zradu nějaké vysvětlení?

„A já snad netrpím?" otázala se zahořkle. Na tuto otázku se jí nedostalo odpovědi, přesně jak čekala.

„Tvoje bolest a Jackova bolest je rozdílná," řekla Maggie.

„To je pravda!" přitakala náležitě Marlene a zase si vzala cigaretu od Raula zpět. „Zatímco ty ležíš, brečíš a cejtíš neuvěřitelnou zradu a zklamání, jeho mučí pocit provinilosti. Má černý svědomí, snaží se to napravit, ale nemá k tomu jedinou sebemenší debilní šanci," při slově „debilní" se Raul nepříjemně ošil.

„Takže tebe bolest uchvacuje tak, že se nedokážeš pomalu ani pohnout a jeho tak, že by si nejradši vytrhal všechny vlasy na hlavě. Oba trpíte, oba jinak," dokončila to Maggie.

„Díky za analýzu," odfrkla si dívka.

„Poslyš, jenom ti chci říct, že bys ho měla vyslechnout," oznámil mladík. „Ten kluk je sice zpropadenej hajzl, ale myslim si, že je mezi vámi hodně věcí, který oba potřebujete slyšet."

Mia vydechla všechen vzduch, o kterém ani nevěděla, že ho zadržuje, s povzdechem se vrátila do své oblíbené polohy vleže, stočila se do klubíčka a zavrtěla hlavou.

Nespočet marných pokusů o nápravu.

(Tahle část nemohla být delší. Vážně, zkoušela jsem to, hih. Kapitola je psaná narychlo, teď se budu muset zase vrátit k literatuře a doufat, že to zítra nějak dám (taky si tuhle frázi říkáte tak často?). A zatímco vy už mě pravděpodobně proklínáte za mou nedochvilnost a pomalé přidávání, já přemýšlím nad tím, kdy se vrátí ty časy, kdy jsem byla schopná psát každý den. Shledávám to stále těžší a těžší. 
Děkuju moc za všechny předešlé odezvy a komentáře, za vaše votes a přečtení a zkrátka za to, že tu se mnou jste. Momentálně snad píšu jenom pro vás.
Mimochodem, nebyl někdo z vás na koncertu úžasných Kodaline? Já si to nenechala ujít a strašně jsem si to užila!
Mějte se krásně!)