‚‚Tak,'' odkašlal si náležitě Jack s pohledem přišpendleným k silnici před ním. Úšklebek, jenž se mu na tváři rýsoval, skrýval mírné pobavení, ba i nadšení z nového dobrodružství. ‚‚Říkal jsem si, že by bylo fajn, kdybys poznala pár mých přátel.''

V Mie to hrklo. Přestože už o Jackovi věděla spoustu věcí, nikdy se nezamyslela nad tím, že i někdo jako on, král arogantních postojů a nepříliš vlídného vystupování, má své vlastní přátele. Za tuto zcela opomenutou informaci si vlepila imaginární pohlavek.

‚‚Přátel?'' vyřkla zcela bez rozmyšlení a možná až přespříliš překvapeně.

‚‚Přítel neboli kamarád. Člověk, se kterým uchováváš velmi kladný a často veselý vztah. Slovo o dvou slabikách a šesti písmenech. Rod mužský životný...''

‚‚Vím, co to slovo znamená,'' přerušila ho horlivě. ‚‚To nic, jen jsem se tvými kamarády nikdy moc nezabývala.'' 

‚‚Myslela sis, že žiju osamělej život v ústraní, bez veškerý sociální komunikace družení?'' uchechtl se, avšak bylo na něm znát, že se ho to lehce dotklo.

‚‚To ne, jen...'' zamyslela se dívka. ‚‚Nikdy jsi o svých přátelích nemluvil.''

‚‚Nepřišla na to řeč,'' pokrčil rameny mladík a nepatrně zvýšil rychlost. ‚‚Hlavně jsou to strašný kreténi, chtěl jsem tě před nima chránit,'' zasmál se, aby zahnal to divné napětí.

‚‚No, teď budu mít tu šanci se sama přesvědčit,'' dodala a poté už zůstala raději potichu, aby z ní něco opětně nějak nekontrolovatelně nevypadlo.

-

Po ne příliš dlouhé jízdě autem, krátké zastávce na benzinové pumpě a pár dalších prohozených slovech, dorazila dvojice na malé parkoviště před krásným cihlovým bytovým domem. Přestože bytovky nikdy nebyli dívčiným šálkem kávy, tyhle už od pohledu budily velmi sympatický dojem a do okolí i perfektně zapadaly. Když Jack zazvonil, upoutala dívku jména, jež na jmenovce zvonku stála. Pyšně nesla jména ‚‚Sterling, Downing''.

‚‚Ty jsi tu bydlel?''  vykulila oči nevěřícně.

Mladík si jmenovku opětovně prohlédl, usmál se a poté přikývl na souhlas. Neuvěřitelné, kolik se toho o něm člověk dozvěděl v průběhu jediných dvou dnů.

-

‚‚Jack Sterling,'' pronesl nadšeně cizinec, jež se vynořil zpoza vchodových dveří. ‚‚Rád tě zas vidim chlape,'' prohlásil a věnoval mladíkovi takové to typické chlapské objetí, kdy se dva pánské objekty lehce stisknou a pořádně se poplácají po zádech.

‚‚To víš, nemohl jsem tě tu nechat dlouho bez dozoru,'' zasmál se Jack a přesunul svoji pozornost k Mie. ‚‚Mio, tohle je Ben. Kamarád, kterýho jsem naneštěstí vyfásl už v dětství,'' představil ho ironicky a neznámý mladík ho káravě šťouchl do ramene. ‚‚Bene...to je ona.''

Mia se snažila ignorovat způsob, jakým ji mladík představil, potlačila všechnu svoji touhu ho políbit a přesunula svoji pozornost k onomu cizinci.

‚‚Ráda tě poznávám,'' natáhla k němu ruku.

‚‚To já tě rád poznávám!'' rozzářil se mladík a s dívkou si nadšeně potřásl. ‚‚Jack mi toho o tobě moc neřekl, člověk z něj všechno tahá, jak z chlupatý deky,'' protočil se smíchem očima a pozval mladý pár přes práh svého bytu.

‚‚Tak v tom se shodneme,'' přitakala Mia a věnovala Jackovi náležitý pohled.

‚‚Věděl jsem, že si vy dva budete rozumět,'' zašvitořil Jack s důkladným protočením očí.

Ben byl velice sympatický a atraktivní mladý muž. Špinavé blond vlasy, které by se daly snadno považovat i za nazrzlé, mu trčely do všech světových stran, čímž vytvářely přitažlivý a ležérní rozcuch. Tváře mu pokrývalo jemné strniště, a co Miu zaujalo nejvíce, byly jeho tmavě zelené oči, pro které by člověk dokázal snadno propadnout.  

‚‚Takže, jak dlouho už jste tady?'' nadhodil Ben a zmizel v kuchyni. Jeho byt byl malý a skromný, přesto se v něm Mia cítila velice příjemně. Tento člověk měl vkus nejen v oblékání, ale i co domácího vybavení týče. Na stěně v obývacím pokoji viselo staré, nově zrenovované kolo, po konferenčním stolku se válelo spoustu skvělých knih a vrcholem celého interiéru byla obrovská knihovna.

‚‚Moc dlouho ne. Přijeli jsme předevčírem,'' odpověděl Jack a stejně jako dívka si okolí důkladně mapoval. Zřejmě sledoval všechny změny, které se tu po jeho odchodu uskutečnily.

‚‚Máš to tu vážně pěkný,'' uznala Mia, pohledem bloudíce po všemožných detailech.

‚‚Děkuju!'' podíval se na ni Ben, jakmile vyšel z kuchyně s dřevěném tácem, na němž nesl tři horké čaje. ‚‚Jacka můj intelektuální nepořádek vždycky rozčiloval.''

‚‚Říká někdo, kdo ani po tak dlouhý době neni schopnej vyměnit jmenovku u zvonku,'' bránil se se smíchem Jack a jeho přítel nad tím jen protočil očima.

‚‚Překvapilo mě, že jste spolu bydleli,'' přiznala dívka.

‚‚Jo, to bylo když jsem ještě studoval,'' odfrkl si Jack a posadil se do hlubokého gauče.

‚‚S-studoval?'' zopakovala dotčeně.

‚‚Mio, nechci ti nic říkat, ale dneska máš děsnou tendenci všechno po mně opakovat,'' zasmál se hlasitě a natáhl se po svém čaji.

‚‚Nic si z toho nedělej, opakoval jsem po něm všechno, už když nám bylo pět,'' pronesl k dívce Ben a posadil se do křesla, čímž donutil k sezení i ji, jelikož sama nechtěla stát jako solný sloup.

‚‚Ale já tím myslím...neřekl jsi, že jsi byl na vysoké,'' zamračila se a opětně nechápala, jak to, že se nad takovou zásadní věcí nikdy dřív nezamyslela. Vždyť Jackovi táhlo na dvacet. Bylo snad nad slunce jasné, že se nemohl po ukončení střední školy jen tak někde poflakovat.

‚‚Nedodělal jsem jí,'' pokrčil rameny, jako kdyby to bylo jedno a absolutně nic to neznamenalo, díky čemuž se o něm Mia dozvěděla další věc, a to, že je jeho postoj ke škole, na rozdíl od toho jejího, nediskutovatelně záporný.

‚‚Haha, ani se nesnažil jí dodělat,'' přispěl k tomu Ben s uchechtnutím. ‚‚Přísahám, nikdy jsem Jacka neviděl s učebnicí v ruce. A to jsem s ním sdílel devadesát procent svého drahocennýho času.''

‚‚Nechtěl jsem jen sedět na zadku, poslouchat teorii o psaní a topit se v učebnicích. Znělo to jako ztráta času,'' hájil se Jack.

‚‚To je tvůj pohled na věc,'' odpověděl mu na to jeho nejbližší přítel a to samé si v duchu říkala i Mia, ač se to neodvážila pronést nahlas.

‚‚Nemůžu uvěřit svým uším,'' tak urputně vrtěla hlavou, až ji z toho začalo bolet za krkem.

‚‚A stejně vydal knížku, parchant jeden zhejčkanej,'' dodal Ben.

‚‚Co ti na to mám říct? Nesmíš trávit celý dny na přednáškách a učit se o psaní. Musíš prostě jít a psát,'' rozhodil rukama Jack a potichu se zasmál.

‚‚A co ty, Mio? Slyšel jsem, že ještě chodíš na střední,'' nadhodil Ben, aby nemusel poslouchat skryté urážky mířené na vysokou školu, jež navštěvoval.

‚‚Ano,'' přikývla.

‚‚A co dál? Čim bys chtěla být?''

‚‚Já nevím,'' zalhala, spojila ruce v klíně a zabodla oči do země.

‚‚Jacku, tvoje přítelkyně vůbec neumí lhát,'' uchechtl se Ben a dívka se začervenala. Chvíli bylo ticho, než se odvážila opět promluvit.

‚‚No...asi bych se chtěla taky věnovat psaní,'' přiznala. ‚‚Ale nemám na to, v porovnání s Jackem jsem jedna velká kulatá nula.''

‚‚Tak teď taky kecáš,'' prohlásil Ben. ‚‚Každej, kdo se chce psaním živit, psát umí. Teda na devadesát pět procent. Takže ty jsi buď v psaní dobrá, nebo patříš mezi těch pět procent, což jsou lidi, kteří mají IQ pod osmdesát.''

Dívka se hlasitě zasmála a upila ze svého hrníčku. Černý čaj byl překvapivě silný a byla v něm znatelná špetka rumu. 

Typičtí Irové, pomyslela si Mia s neviditelným úšklebkem.

‚‚Každý se na to dívá jinak,'' pokrčila rameny a doufala, že už se od tématu „Čím budu, až vyrostu" konečně odkloní.

‚‚No podívejme se na to, tři budoucí spisovatelé v jedný místnosti,'' rozhodil rukama Jackův přítel. ‚‚Zdá se, že konkurence se stále rozrůstá.''

‚‚Z mé strany si rozhodně nemusíš dělat starosti,'' zasmála se dívka.

‚‚Ale,'' pokáral ji za nedostatečnou sebedůvěru Ben.

‚‚Technicky vzato, já už spisovatel jsem,'' připomenul s úšklebkem Jack, za což mu z gauče přistál malý polštář na obličeji.

-

Po dopoledním rozjímání byl čas oběda, a tak si ona svatá trojice zaběhla na do bistra nedaleko Benova bytu. Poté nový přítel trval na malém výletu, jenž by Miu trochu zasvětil do irské historie. Díky tomu nedlouho nato všichni tři postávali uprostřed dech-beroucí katedrály St. Fin Barre's.

‚‚Úžasné,'' zhodnotila Mia po několika minutách obdivování architektury, jež ji ze všech stran obklopovala.

‚‚Docela se povedla,'' přitakal Jack.

‚‚Docela dost,'' zasmála se a poté se otočila k Benovi. ‚‚Ty jsi věřící?'' optala se.

‚‚Ano,'' přikývnul. ‚‚Moje rodina si na víře hodně zakládá.''

‚‚Oh.''

Dívčina ztráta slov a její kompletně zaražený výraz ho rozesmál.

‚‚Neboj se, nesoudím lidi za to, v co věří nebo nevěří,'' ujistil ji. ‚‚Takoví jsou jenom moji rodiče.''

‚‚Má pravdu,'' vložil se do toho Jack. ‚‚Jeho rodiče jsou fakt cáklí. Benovu první holku, Jess, jmenovala se tak?'' otočil se ke svému příteli a ten přikývl. ‚‚Jess přímo nesnášeli. Zjistili totiž, že je buddhistka.''

‚‚Zakázali mi jí vídat, abych nad svojí vírou náhodou nezačal pochybovat a nepřešel na, jak říkají, ‚‚temnou stranu'','' pověděl Ben a při té vzpomínce se mu na obličeji vyrýsoval pobavený, avšak i lehce nasupený výraz.

‚‚Musím říct, že něco takového by mě v dnešní době ani ve snu nenapadlo,'' přiznala dívka a Ben jenom chápavě přikývl.

‚‚Pojďme, ať nás bůh náhodou nepotrestá za to, že propagujem buddhismus v křesťanským kostele,'' zasmál se Jack a pomalu zamířil k východu.

-

Během odpoledne navštívili ještě několik dalších památek a zajímavostí, jako třeba kostel Holy Trinity, neboli ‚‚Svatá Trojice'' nebo místní univerzitu, jejíž budovy se zdály být třeba i nad dvě stě let staré. Poté podnikli krátkou procházku Fitzgeraldovým parkem, nato se vrhli do víru a obecně známé, tím pádem i velmi hustě zalidněné ulice St. Patrick's a nakonec skončili na Grand Parade, což bylo místo plné malých, sympaticky vyhlížejících obchůdků a okolí, které doslova pulzovalo životem a obdivuhodnou energií.

‚‚Zmatek a houfy lidí se zdají být všude stejné,'' zhodnotila Mia a pozorovala lidi, povětšinou turisty, kteří se kolem ní ve spěchu míhali.

‚‚Žádnej rodilej Ir sem většinou nepáchne, pokud k tomu nemá extrémně výjimečnej důvod,'' oznámil Jack.

‚‚Oh, znamená to, že jsem extrémně výjimečný důvod?'' zaculila se dívka.

‚‚Přesně tak,'' usmál se a uprostřed davu ji políbil, čímž na chvíli oba dva zapomněli na svět kolem sebe.

‚‚Haló,'' ozval se Ben se smíchem. ‚‚Jsem pořád tady a pohled na vás mi do očí vypaluje díru. Musíme jít, máme naspěch.''

‚‚Jak to?'' otázala se Mia.

‚‚Chceme tě seznámit ještě s pár skvělýma lidma,'' usmál se Jack, avšak za jeho úsměvem se skrývalo něco šibalského a vskutku ďábelského.

‚‚Dobře. A kde, že máme tak naspěch?''

Jack s Benem se na sebe uličnicky podívali.

‚‚No přece v tý nejlepší hospodě v Irsku!'' odpověděl nadšeně Ben a začal si protloukat cestu zuřivým davem z místa pryč.

Doporučuju přečíst. I když je to ukrutně dlouhý. Fakt si to přečtěte. Ať mě nenávidíte o trochu míň. Hehe.

(Tentokrát, tentokrát historicky poprvé, tak dlouhá odmlka není způsobena mou prokrastinací, ani chronickou neschopností, ale mým ďábelským notebookem, který si  jednoho dne usmyslel, že se rozbije a tím pádem promění všechno, co jsem kdy napsala, pouze v bolestivou vzpomínku (velmi hlubokomyslně napsané, hih). Naštěstí, ale na tomto zázračném světě existují takoví machři, jako jsou vyškolení ajťáci, kteří naše vzpomínky při troše štěstí, dokáží zachránit. Tenhle proces bohužel chvíli trval a v kombinaci s mými povinnostmi, koníčky a přáteli se ještě o něco prodloužil.
Omlouvám se tedy jménem mým a jménem mého ďábelského notebooku (který už mimochodem opět funguje, jupíí) za tak dlouhé čekání, které nejspíš způsobilo, že jste zapomněli, co se v minulých kapitolách stalo nebo nestalo. Doufám ale, že mi to jednou odpustíte a že se vám tahle ve stresu a spěchu napsaná část aspoň trochu líbila.
Děkuju vám opětně za neuvěřitelnou podporu a ty nejhřejivější komentáře. Při jejich pročítání se vždy roztékám jako máslo na pánvičce, hihi.
Mějte se krásně!)