*Písnička pro tuhle kapitolu: Ryan Keen - Know about me (samozřejmě nepovinné, hehe)*

‚‚Jsi si tím jistá?'' zeptal se mladík a sevřel poutko své tašky ještě pevněji. 

Dívka nejprve mlčela a nečinně pozorovala letištní tabuli s očekávanými přílety a odlety. Je si svým rozhodnutím jistá? Nedělá právě teď obrovskou chybu? Pomalu přesměrovala svůj pohled k mladíkovi, jenž vedle ní již trochu nervózně přešlapoval. 

‚‚V životě si nemůžeš být ničím jistý,'' odpověděla monotónně, lehce se zašklebila a vrátila se pohledem zpět k letištní tabuli. V oddělení cílových destinací spatřila svítivě tučným písmem město Cork. ‚‚Ale musíš to alespoň zkusit.'' 

‚‚Kdo to tu vedle mě stojí? To není Mia,'' zasmál se Jack a pokusil se situaci aspoň trochu odlehčit. 

‚‚Ale je,'' povzdechla si dívka. ‚‚Jenom se nejspíš trochu zbláznila,'' mrkla na něj pobaveně, avšak uvnitř sebe cítila, že od toho zbláznění skutečně nemá daleko. Odlétá s klukem, kterého nezná tak dobře, aby mu mohla ve všem bezmezně věřit, do úplně jiného státu. A aby toho nebylo málo, její matka o tom nemá nejmenší tušení. Tento pokus o výlet by se dal klidně nahlásit na policii jako útěk. 

‚‚Jak to vzala Eleanor?'' optal se Jack, jako by jí právě četl myšlenky, přičemž při vyslovení toho jména těžce polkl. 

‚‚Neví o tom,'' zavrtěla hlavou dívka a s Jackem to lehce trhlo. ‚‚Ví to jen babička a má sestra. Babička mi pomohla zařídit většinu věcí, ale sestru jsem s žádostí o dočasnou mlčenlivost musela podplatit,'' protočila očima. ‚‚Skutečně, kdo jsi?'' zasmál se mladík. ‚‚Dobře. Je pro mě čest, že můžu bejt spolupachatelem tvýho prvního průšvihu. To zkrátka zahřeje u srdce,'' poškádlil ji. 

‚‚Jsem v tom namočená hlavně kvůli tobě, ty spolupachateli,'' bránila se úsměvem dívka a šťouchla Jacka do ramene. 

‚‚Já vim,'' pokýval. ‚‚Pojď, půjdeme se odbavit. Potom mi můžeš klidně celý ty dvě hodiny nadávat do bezohlednýho ignoranta a dávat mi za vinu tvoje rebelství,'' zasmál se, zavrtěl hlavou a rozpohyboval své nohy směrem ke frontě na odbavení.

- 

‚‚Jacku?'' zachraptěla Mia a křečovitě sevřela pás svého sedadla. 

Mladík odvrátil pohled od mladé letušky, jejž právě ukazovala jednotlivé úkony v případě nouzové situace a podíval se na Miu. Viděl toto malé divadlo již tolikrát, že si neodpustil malé zívnutí. 

‚‚Hm?''

‚‚Já se bojím,'' přiznala potupně dívka a sklopila pohled ke svým ošoupaným tomskám. 

Jack na tváři vykouzlil pobavený, přec chápavý výraz a pořádně si Miu prohlédl, byla celá pobledlá. 

‚‚Čeho?''optal se, přesto že mu to bylo nad slunce jasné. 

‚‚Co když spadneme?'' šeptla dívka. ‚‚Myslím tím...co když třeba vlétne do motoru pták? Nebo se něco porouchá?'' vytřeštila oči. ‚‚Viděla jsem to už ve spoustě dokumentů, viděla jsem to ve zprávách, četla o tom ty nejstrašlivější články...'' 

‚‚Mio,'' usmál se na ni. ‚‚Tohle se nestává každej den. Nemáš se čeho bát.'' 

‚‚Poslouchal jsi mě teď vůbec?'' zamračila se nedůvěřivě dívka. 

‚‚Řeknu ti tajemství,'' podíval se na ni lehce tajemně. Poté se k ní naklonil tak, že se rty skoro dotýkal její tváře, což Mie nevítaně způsobilo husí kůži a zrychlený puls. ‚‚Ten pilot neletí proto, aby spadl,'' zašeptal a zakřenil se. 

Mia trochu pookřála. Ne že by to bylo nějaké převratné oznámení nebo že by to byl ten nejlepší argument na světě vůči té hromadě katastrof, která by se cestou mohla přihodit. Ale v jeho slovech něco bylo. Něco, co znělo jistotou a odhodlaností, něco co dívce najednou dosti ulevilo. 

‚‚Fajn, pokusím se tomu aspoň pro teď uvěřit,'' zašklebila se a nešťastně zpozorovala, že se letadlo již dostavilo na runway. ‚‚Ale až nám oznámí, že přistáváme volným pádem, tak ti připomínám, že jsem ti to říkala.''

‚‚Ty letíš poprvé?'' podíval se na ni mladík prozíravě a trochu nevěřícně. Mia nejistě přikývla a cítila se trochu trapně. Pro Jacka jsou lety skoro denní chleba a ona za celých svých šestnáct let neseděla v letadle. 

‚‚No páni. Nejen, že se můžu účastnit tvýho prvního rebelství, ale i tvýho prvního letu. Tenhle den začíný bejt čim dál tim lepši,'' zasmál se a pohodlně se zapřel do sedadla. 

‚‚Připoutejte se prosím,'' pronesla k Jackovi komisně letuška, jež právě procházela kolem. 

Mladík jen protočil očima a přetáhl si přes sebe těsný pás. Mia, přesto že byla právě vyděšená k smrti a nejistá, zdali se dožije druhého dne, nemohla jen tak ignorovat práci jeho svalů, když si onen pás zapínal. Bylo to úžasné představení. 

‚‚Aby ti nevypadly oči z důlků,'' utrousil Jack jízlivou poznámku a hromovitě se zasmál. Dívka ihned zčervenala a uvědomila si, že jeho tělo pohledem přímo hltala. 

A najednou se letadlo prudce rozjelo vpřed. 

Jako kdyby do něj zezadu cosi prudce narazilo, jako kdyby za ním někdo odpálil granát. Řítil se vpřed jako raketa, zahajující odlet do vesmíru. Vyjížděl vstříc oblakům, vyjížděl vstříc nekonečnému nebi. 

‚‚Ještě ti řeknu jednu věc. Svoji soukromou oblibu,'' mrkl na dívku Jack, ale ona ho přes neuvěřitelnou rychlost onoho velikánu jen stěží vnímala. ‚‚Jakmile se letadlo odlepí od země, nadzvedni nohy.'' 

‚‚Proč bych to dělala?'' podívala se na něj nechápavě dívka a přerývaně se nadechla. 

‚‚Jen tak,'' pokrčil rameny Jack a lehce se zakřenil. 

Mia byla jako na trní. Vnímala všudypřítomný hluk motorů. Vnímala rychlost, kterou se letadlo hnalo kupředu a jediné co se jí v tu chvíli honilo hlavou, byly obavy. 

‚‚Taková rychlost se přeci nedá v životě ubrzdit, vždyť musí ve vzduchu udělat červí díru!'' řekla si v duchu. 

Myšlenky jí hýřily v hlavě jako zmatené, jako kdyby měli poplach či hasičské cvičení. Dívka svírala svůj pás tak pevně, až jí zbělaly klouby na rukou a přestože letadlo jelo po runwayi skutečně jen chvilku, zdála se jí ta chvilka mučivá a nekonečná.

 A pak, když to čekala úplně nejméně, najednou vzlétlo. 

‚‚Zvedni nohy, zvedni nohy,'' podíval se na ni Jack poplašně.

 A ona se navzdory všem svým obavám rozhodla nohy skutečně zvednout. Byla to ta největší maličkost v historii maličkostí, ale ona cítila, že si tím v sobě vůči Jackovi vybudovala malý kousek důvěry. Přesto, že šlo jen o nadzvednutí nohou v tom jedinečném zlomku sekundy. 

‚‚Jsou jako z olova,'' poznamenala a celá se rozzářila. Nohy jen horko těžko držela nad zemí. 

‚‚Já vim,'' zasmál se Jack. ‚‚Neni to super?'' 

S Miiným přikývnutím se nohy najednou zas odlehčily a vše bylo opět při starém. Oh, až na tu neuvěřitelnou výšku, kterou letadlo s chutí a zcela bez zábran nabíralo. 

‚‚Podívej se s okna,'' poručil jí Jack. 

Dívka se prudce otočila a naklonila se k tomu malému otvoru. To, co viděla, bylo zkrátka šílené. 

‚‚Páni,'' hlesla. 

‚‚Líbí?'' pronesl skoro až pyšně Jack. 

‚‚Jestli se mi to líbí?'' zopakovala dotčeně Mia. ‚‚Kdybys přede mě postavil dvacet opic, které by z hlavy vypočítaly lineární rovnici o třech neznámých, nebylo by to ani zdaleka tak úžasné jako tohle,'' sotva popadala dech. ‚‚Tak neuvěřitelný.'' 

Jack si Miu se spokojeným výrazem prohlížel a nemohl se nabažit její radosti. Byla pro něj zcela nedocenitelná.

 ‚‚Celý svět se pod námi zmenšuje, jako když oddaluješ lupu,'' řekla fascinovaně dívka a konečně se otočila zpět na mladíka, sedícího vedle ní. ‚‚Co?'' zamračila se, když si všimla jeho příliš spokojeného výrazu, ale za jejím úšklebkem se skrýval upřímný úsměv. 

‚‚Nic,'' zasmál se Jack, stále neschopen spustit z ní oči. ‚‚Fascinuje mě tvoje fascinace.'' 

‚‚Letím poprvé, vzpomínáš?'' 

‚‚Já vím.'' 

‚‚Pak ti tedy nebude vadit, když tě budu ignorovat a nadále se věnovat pouze tomu dechberoucímu výhledu,'' prohlásila skoro až oprskle Mia a otočila se k Jackovi zády. Její nadšení ale velice rychle vystřídalo zklamání. Mezitím, co vedla s Jackem tuto nesmysluplnou a bezcílnou konverzaci, letadlo vystoupalo až nad mraky a znemožnilo tím výhled na rozjímající se krajinu pod nimi. ‚‚Výborně,''odfrkla si a s rukama v kříž se zapřela do sedadla. 

‚‚Můžeš obdivovat mě,'' zaculil se provokativně mladík. ‚‚Nebo ty nacucaný mraky. Vypadá to, že než přistaneme, svlaží to tady pár kapek deště.'' 

‚‚Oh proboha!'' vyjíkla Mia a zděšeně se na Jacka podívala. Nechápala jak je možné, že si těch černých přívrženců pekla (ironická myšlenka vzhledem k tomu, že se právě nacházela v samotném nebi), nevšimla hned. ‚‚Co když bude bouřka a do letadla uhodí blesk? Nebo co když...'' 

Jack se k ní naklonil, uchopil její horké tváře do dlaní a vtiskl jí na rty krátký, přec úžasný polibek. Nač plýtvat prázdnými slovy, když může svůj názor vyjádřit jednoduchým spojením rtů? 

Mia pomalu otevřela oči a potlačila ten příval všemožných pocitů a emocí. Cítila se paralyzovaně a zcela bezbranně. Tak dlouho už necítila mladíkovy rty, že skoro zapomněla, jak ji vždy dokáží ochromit. Zamrkala a vrátila se nohama zpět na zem, (což bylo jen obrazné přirovnání, vzhledem k faktu, že se právě nacházeli v deseti tisících metrech nad mořem).

‚‚Myslíš si, že mě tohle nějak uklidní? Nebo umlčí?'' pronesla sebejistým tónem a znovu si založila ruce křížem. Snažila se vypadat sebevědomě a nebezpečně. To se jí ale bohužel vůbec nepovedlo. 

Jack se ušklíbl a spojil opětovně jeho rty s těmi jejími na daleko delší dobu a daleko vášnivějším způsobem. Pro Miu bylo stále těžší a těžší jeho rtům odolat. 

‚‚Nemyslim, vim to,'' zašeptal Jack a odklonil se od ní. Mia si odfrkla a opětovně se podívala z okna na mraky, jež svým zbarvením hrozily  krutým až zničujícím deštěm. 

‚‚To na věci stejně nic nemění,'' povzdechla si. Jack se zamračil, což mu nebylo nic platné, když se na něj Mia nedívala a trochu si poposedl. 

‚‚Mio...'' 

‚‚Ne, nic mi neříkej,'' zastavila ho dívka. ‚‚Pořád jsem na tebe naštvaná, cítím to. Něco prostě není v pořádku.'' 

‚‚Musíš mi věřit,'' odpověděl tiše a chytl dívku za ruku, jež si následně přiložil ke rtům a vtiskl něžný polibek. ‚‚Nechtěl jsem ti ublížit. Nechtěl jsem, abys o mně musela pochybovat.'' 

Mia se na něj otočila a věnovala mu soucitný úsměv. Ten soucit tím však vyjadřovala spíše sama sobě. 

‚‚Já vím. Jen mi dej čas tomu uvěřit,'' pronesla tlumeně, pohladila bříška Jackových prstů, které byly ještě stále propletené s těmi jejími, a nadále se rozhodla bloudit pohledem i myšlenkami v oblacích, které je těsně svíraly ve své náruči.

-

Mraky, jež krásným dnem se zvolna kolébáte
nad pruhy políček, kde zraje obilí,
v tom jednotvárném azuru se, mraky, podobáte
plachtám, jež na moři se jasně třpytily.

Však vbrzku skloníte už tváře zachmuřené
před bouří, která vás po nebi bude hnát.
Mé srdce s vámi je, když vichřice je žene,
mé srdce, jež jak vás nemůže nikdo znát.

-Jean Moréas

(Zdravím! Dnešní část je pravděpodobně kratší, než ty předchozí, ale jak už většina z vás možná ví, nemám moc času na psaní. Léto si chce zkrátka každý užít, ať už výlety nebo sladkým nic-neděláním a já mám možná tak trochu kombinaci obojího. A musím také opomenout ta nesnesitelná horka, při kterých se nedá racionálně přemýšlet. Já se tedy už nemůžu dočkat zimy, hehe. Doufám, že se na mě nezlobíte za dlouhé odmlky a neodradí vás to od dalšího čtení. Snad se vám dnešní část líbila a jste stále zvědaví na ono očekávané Irsko a celkově vývoj děje, hehe. Blížíme se k hlavní zápletce (ani nevíte, jak moc se na to těším!) Mějte se krásně a užijte si tu druhou půlku prázdnin!)