‚‚Cože ti řekl?''

‚‚Bože, mami. Nenuť mě to opakovat,'' protočila očima dívka a otráveně se prohnula v zádech.

‚‚Já nechápu, jak můžeš nad takovým návrhem vůbec uvažovat...'' začala Miina matka.

‚‚Počkat, počkat,'' přerušila ji Mia. ‚‚Nezapomeň, že teď jsi v roli kamarádky, ne matky. Vyjádři objektivní názor, ne ten, který je až přespříliš ovlivněný mateřskou láskou.''

Žena se lehce zamyslela a pohodlněji se zapřela o barový stůl, na jehož druhé straně seděla její dcera, trpělivě očekávající její odpověď.

‚‚No, z objektivního hlediska si myslím, že ten mladík je blázen. I kdybych pominula fakt, že ti ublížil, stále je to od něj velmi bláhový návrh. Romantický, to vskutku, ale bláhový.''

‚‚A co bys dělala na mém místě?'' nadzdvihla obočí Mia.

‚‚Přemýšlela bych nad tím celé dny a noci,'' zasmála se pohotově její matka. ‚‚A pak...no, i když by to pro mne bylo obtížné, poslechla bych zdravý rozum. Avšak musím říct, že mě Jack překvapil. Ten kluk do tebe musí být skutečně zamilovaný a to se cení.''

‚‚To jo,'' uznala Mia a pak si hluboce povzdechla.

‚‚No, ale jako matka říkám: Ať tě ani nenapadne ten návrh skutečně zvažovat.''

‚‚Já ti neřekla, abys přepnula do módu matky,'' protočila očima otráveně Mia.

‚‚Smůla, teď je tu tvá starostlivá matka a její zaujatý názor. Samotnou tě do Irska rozhodně nepustím, navíc v tvém věku,'' zavrtěla hlavou.

‚‚Nebyla bych přeci samotná,'' namítla Mia a pak si uvědomila, že přemýšlí až příliš dopředu. Lehce si odkašlala. ‚‚Neříkám, že tam pojedu. Navíc, když už jsme tedy u toho, pozítří mám narozeniny.''

‚‚No nepovídej,'' zasmála se její matka a pak se lehce odklonila od stolu.

‚‚A sedmnáct mi přijde jako akceptovatelný věk pro mladistvé cestování,'' dořekla to hrdě Mia s vírou, že tento argument její matku přesvědčí.

‚‚To je hezké,'' zamyslela se nad tím předstíraně. ‚‚Ale říkám ne. Tečka.''

-

‚‚V žádném případě,'' ozvalo se trojhlasně a akustika malého pokoje tomu dodávala ještě větší rezolutnost.

‚‚Ne, ne, ne. Buď přeskočilo jemu, nebo tobě,'' prohlásila Marlene. Poté se opovrženě zvedla z gauče, aby se vzápětí posadila na postel hned naproti.

‚‚Promiň, Mio ale...'' podívala se na ni soucitně Maggie. ‚‚Sakra práce, to si z nás ten zmetek dělá dobrej den ne? To si jako myslí, že vytasí letenky a Mia mu blaženě padne do náruče? Někdo by mu měl osvětlit, jak to tady chodí,'' spustila rozčíleně. Poté sebou nemotorně švihla na svůj proseděný gauč hned vedle Raula, který v hlavě stále přemítal, jak negalantní bylo od Jacka postavit Miu do takové situace.

‚‚Přesto, že z toho doslova sálá romantika a já bych byl převelice rád, aby se mezi vámi všechno urovnalo, říkám ne. Promiň, Mio, ale tohle je zkrátka přímo korunní debilita,'' podíval se na ni s omluvnou tváří, přičemž Mia musela uznat, že slovo debilita pronesl navzdory situaci velice sofistikovaně. Poté se její kamarád více uvelebil v hlubokém gauči a pokoušel se zkoncentrovat svoji nenadálou zachmuřenost.

Dívka sklopila oči a udělala pár drobných krůčků po pokoji. Pokud aspoň někde čekala podporu, tak u svých přátel. Zklamání jí najednou zastínilo veškeré pozitivní myšlení.

‚‚Vim, že jsi čekala kladnější odpověď,'' přistoupila k ní Maggie a dívka měla na chvíli pocit, jako by jí snad četla myšlenky. ‚‚Ale uvědom si, co všechno ti stihl udělat za jeden jedinej blbej večer. Kvůli jednomu večeru jsi tak dlouhou dobu smutnila.''

‚‚Zas tak dlouhou ne,'' odsekla Mia a snažila se ignorovat fakt, že se tu Jacka prakticky zastává. Nu což, byla to pravda. Dokázala by smutnit i déle a nic tak hrozného se přeci jen nestalo.

‚‚Ten večer v tom ale nebyl sám,'' vznesl námitku Raul a při vzpomínce na onu noc se dosti zastyděl.

‚‚No a?'' podívala se na něj nechápavě Maggie, jako by ho snad chtěla pohledem upozornit, že v tuto chvíli obhajoba nevěrného Jacka opravdu není na místě.

‚‚Dost, to je jedno,'' přerušila to spekulování Mia. ‚‚Jen jsem...achjo,'' chytla se frustrovaně za vlasy a rozrušeně se posadila na postel. ‚‚Asi jsem chtěla slyšet, že mám jet, že když s ním pojedu, všechno bude v pořádku. Tak to je.''

‚‚Prosím tě. Jedna cesta do Irska to nevymaže,'' protočila očima Marlene. ‚‚Ta zrada není napsaná tužkou, Mio. Ale propiskou!'' podotkla důrazně.

‚‚V tomto případě bych uvažovala i o tuši,'' zamyslela se Maggie.

‚‚Asi jsem jen doufala...'' začala dívka se svou obhajobou, ale poté se jí zachvěl hlas tak, jako kdyby ho někdo ukradl a nechtěl jí ho za žádnou cenu vrátit. Slzy se začaly nevítaně nahrnovat do očí a hruď se nepříjemně sevřela. ‚‚Nechci, aby byl konec,'' řekla, poté se rozvzlykala, padla Maggie do náruče a dala svému rozrušení volný průchod.

‚‚Já vim brouku, já vim,'' pohladila ji po vlasech její kamarádka, přitiskla si ji blíž k sobě a začala ji chlácholit, jak nejlépe uměla.

-

‚‚Řeknu ti věc, o které jsem vždy snil, že ji jednou řeknu svému dítěti,'' odkašlal si muž a usmál se na dívku, sedíce mu v klíně.

‚‚Jakou věc?''

‚‚Vlastně nic tak zásadního. Teď ti to důležité nebude připadat vůbec, ale jednou ano. Jednou to pro

tebe bude tak důležité jako je zamčeným dveřím klíč.''

‚‚Klíč?'' zamračila se. ‚‚Chceš, abych něco odemkla? Třeba poklad?''

‚‚Ano, chci, abys odemkla vchod, který ti ukáže něco nového. Možná i poklad,'' zasmál se svým hlubokým, přec sametově jemným hlasem a pohladil svou dceru po dlouhých vlnitých kadeřích.

‚‚Dobře,'' přikývla významně dívka a v očích jí prolétly jiskřičky.

Muž si náležitě odkašlal a spustil.

‚‚Když jsem byl mladý a poznal tvou maminku, všichni nám tvrdili, že k sobě nepatříme a že nám to nemůže vydržet. Byli jsme na pohled velice rozdílní, avšak v srdci dočista totožní,'' usmál se zasněně a na chvíli se odmlčel. ‚‚Dlouho jsme si k sobě neuměli najít cestu, jen co je pravda, ale našli jsme ji. A víš proč?'' podíval se na ni a dívka jen nezasvěceně zavrtěla hlavou. ‚‚Protože jsme poslechli svá srdce. Protože jsme se nebáli otevřít dveře a zkusit něco nového, i když jsme se kvůli tomu oba dva museli něčeho vzdát. Třeba vlastní pýchy, předsudků nebo jisté budoucnosti,'' usmál se na svou dceru, ale se smutným výrazem shledával, že tomu zrovna dvakrát nerozumí. ‚‚No a i přes to všechno zlé, co nás kvůli tomu potkalo, nebyl den, kdy bych toho litoval,'' řekl najisto. ‚‚Proto, má malá Mio, si nenech nikdy ničím zastínit srdce. Ničím. Poslechni ho a jdi, kam ti řekne. Buď spadneš, nebo vzlétneš. Mezitím už nic jiného není. Rozum můžeš poslechnout kdykoliv, srdce jen když si to vyžádá. Rozumíme si?''

‚‚No, já ti nevím tati,'' přiznala se dívka.

Muž se na ni opětně usmál.

‚‚Tak dobře, uděláme to jinak. Co bys řekla tomu, kdybych ti napsal dopis a v tom dopise by stálo přesně to, co jsem ti teď řekl?''

Děvče se na něj lehce zamračilo.

‚‚Co s tím budeš dělat? K čemu to bude?''

‚‚Schovám ho. Schovám ho na nějaké místo v tomhle domě a až budeš dostatečně velká a ucítíš potřebu si ho přečíst, vydáš se ho hledat.''

‚‚Jo, poklad,'' zazářily dívce oči.

‚‚Poklad,'' přikývl muž. Poté si sundal svou milovanou dceru z klína, zvedl se z křesla a vydal se do schodů.

-

‚‚Dopis,'' odfrkla si opovržlivě Mia, mlčky procházejíce prázdnou ulicí. Tuto vzpomínku si vybavovala jen matně, byla si skoro až jistá, že to byl pouze nějaký sen. Únava a čiré otrávení ji pronásledovalo až domů, kde po sobě jen neslyšně zavřela vchodové dveře a bez pozdravu vyběhla schody nahoru.

Pokojem se rozléhalo hlasité cvakání. Cvakání, ze kterého byl slyšet vztek, zklamání a znechucení. Cvakání, které opěvovalo lidskou hloupost a marnivost.

Mia byla jako smyslů zbavená, nedokázala se zastavit. Cítila toho tolik, až se to zdálo nesnesitelné. Došel první papír, druhý i třetí. Cvakání neustávalo, cinkání, ohlašující konec řádku jakbysmet. Avšak nebylo nic, co by ji v tu chvíli mohlo uklidnit víc.

Netřeba komentovat, jak moc velkou nelibost ten ruch vzbudil v její sestře. Chuděra měla pokoj hned naproti.

‚‚Děláš si legraci? Nechceš to tu třeba začít ještě bagrovat?'' vřítila se do pokoje Dorrit, rozčílením celá rudá a s pohledem přímo vraždícím. ‚‚Oh, no jasně. Ty si tu cvakat můžeš, ale já mojí hudbu musim neustále tišit, žádný takový,'' pronesla a jak rychle se tu objevila, tak také zmizela.

Mia ji ale neposlouchala, ignorovala její příchod a ignorovala její žádost o utišení toho ďábelského zdroje. Ignorovala všechno.

Vnímala jen své prsty a papír, nic víc. To jediné, jí totiž dávalo ještě nějaký smysl.

(Zdravím. Hned vám přiznám - ne, nejsem na sebe pyšná. Tahle část si na sebe nechala čekat celých dlouhých patnáct dní a já s každým dalším dnem doslova šílela. Jediné, čeho jsem byla schopna bylo sedět před monitorem, sledovat blikající kurzor, který mě neustále, leč marně vybízel k psaní, jít si udělat čaj a zase před ním bez výsledku sedět. No čirá hrůza. Přesto doufám, že se vám kapitola líbila, jelikož napsat jí byla krev a pot. Nejspíše mě nikdy nepřestane udivovat neskutečný počet čtenářů a votes. A vaše komentáře? No jo, to bych se mohla rozpovídat. Jste skvělí a vy to víte. Mějte se krásně. xoxo)