Megs prosím zvedni to. Megs, povzdechla si Mia.

‚‚Haló?‘‘ ozval se na druhé straně ochraptělý hlas.  

‚‚Megs!‘‘ vykřikla Mia.  

‚‚No neříkej mi, že mi voláš ve dvě ráno. Jseš mrtvá, Bayfieldová.‘‘  

‚‚Megs, sklapni. Musím ti něco říct,‘‘ zasmála se Mia.  

‚‚Teď? Nepočká to do rána?‘‘ zakňourala Miina nejbližší přítelkyně unaveně do telefonu.  

‚‚Ráno už si to zase nebudu chtít říct a já se vážně potřebuju někomu svěřit,‘‘ okomentovala to Mia.  

‚‚Dobrá, tak sem s tím,‘‘ zabručela Maggie otráveně a Mia si jen dokázala představit, jak právě protáčí očima.  

‚‚Myslím, myslím, že se mi někdo líbí.‘‘ zašeptala Mia, aby si byla jistá, že ji nikdo jiný neuslyší, přestože věděla, že všichni už spí.  

‚‚A?‘‘

‘‘Možná, že se mi víc než líbí,‘‘ přiznala Mia i když si tím nebyla tak úplně jistá. ‚‚Znáš ten pocit, když se ti líbí nějaká celebrita a jsi do ní platonicky zamilovaná, protože víš, že pravá láska je mezi vámi nemožná?‘‘

‚‚Jasně, že znám. Miluju Boba Marleyho, i když už nežije,‘‘ zasmála se Maggie.   

‚‚No...tak tenhle kluk žije a potkávám ho dennodenně. ‘‘  

‚‚Kdo je to? Je ve čtvrtém ročníku? Myslím, že vím kdo to je. Hlavně mi neříkej, že je to Ross Cavannah, to bys mě fakt zklamala,‘‘ řekla Maggie.  

‚‚Není to nikdo ze školy.‘‘  

‚‚A kdo teda?‘‘ nechápala Miina kamarádka.  

‚‚Jmenuje se Jack. Potkávám ho každý den v kavárně. Teda skoro každý den, ve středy nechodí,‘‘ odpověděla přiškrceně Mia.  

‚‚No nene,‘‘ rozesmála se už asi po sté Maggie. 

‚‚A už ti aspoň složil kompliment nebo tak něco?‘‘    

‚‚Vlastně na mě nikdy nepromluvil. Vůbec neví, kdo jsem,‘‘ sklopila oči Mia a sežmoulala si peřinu.  

‚‚Takže vy se vídáte každej den a ještě jste na sebe nepromluvili? Proboha Mio, takhle budeš až do devadestáti sama a umřeš s osmdesáti želvama,‘‘ rýpla si Maggie.  

‚‚Já vím,‘‘ povzdechla si.  

‚‚Víš co? Zítra spolu do tý kavárny zajdem, chci omrknout terén,‘‘ řekla rozhodně Maggie.  

‚‚Jen to ne,‘‘ rozesmála se Mia tak hlasitě, že si musela dát přes pusu přikrývku, aby někoho neprobudila. ‚‚Anebo jo, aspoň mě pochopíš.‘‘  

‚‚Dobře, tak zítra ve tři?‘‘  

‚‚Zítra ve tři,‘‘ potvrdila Mia a s úsměvem ukončila hovor.

To bude nepředstavitelný trapas, pomyslela si.

 -

‚‚Ahoj mami, Dorrit,‘‘ pozdravila po ranním probuzení Mia a se svou sestrou si jako vždy vyměnila vražedný pohled. Asi jako ve všech domácnostech měly i ony mezi sebou nekonečnou sesterskou rivalitu.  

‚‚Vafle nebo vafle?‘‘ zeptala se Miina máma a dolila si kafe do hrnku s anglickou vlajkou, na který nikdo kromě ní nesměl sáhnout.  

‚‚Hádej, můžeš jednou,‘‘ ušklíbla se Mia a posadila se ke stolu vedle Dorrit, která právě procházela fází těžkého teenagera a dokazovala to tím, že všude a za všech okolností na sobě měla sluchátka, ve kterých jí řval heavy-metal.

-

‚‚Poběž,‘‘ smála se Maggie, když se dívala, jak jí Mia marně dohání. Maggie byla atletka a vynikala v běhu, takže běhala všude a pořád a Mia se vždy jen marně pokoušela ji doběhnout.  

‚‚Megs, je mi sice zima, ale ne taková, abych běhala sto kilometrů za hodinu,‘‘ ušklíbla se Mia a sotva mezi slovy popadala dech.  

‚‚Zmlkni, támhle už to je,‘‘ pobídla jí s úsměvem její kamarádka.

Jakmile za nimi zapadly dveře kavárny, polila Miu horkost. Nejen proto, že přešla z opravdu mrazivého prostředí do opravdu vyhřátého, ale také proto, že mladík už tu byl a jeho pohled teď směřoval přímo k nim. Ke dvěma udýchaným středoškolačkám, které jsou právě celé rudé od šíleného běhu.

‚‚Jdu nám objednat. Zatím se posaď. Támhle,‘‘ ukázala Mia na své oblíbené místo.  

‚‚Není jedno, kam si sedneme?‘‘ skrčila Maggie nechápavě obočí.  

‚‚Ne,‘‘ prohlásila rozhodně Mia a otočila se směrem k pultu.

O chvíli později už seděly u stolku se dvěma čokoládovými cappucciny a jak řekla Maggie ‘mapovaly terén‘.

‚‚Je to ten, s tím tmavě modrým svetrem a hnědými vlasy,‘‘ zašeptala nenápadně Mia a sundala si svůj kabát a šálu.

Maggie natáhla krk a předstírala, že se kouká do prostoru za Jackem, který byl jako vždy začtený do své knihy a stěží vnímal okolí, takže i kdyby Maggie zírala přímo na něj, nevšiml by si toho.

‚‚Páni, to je ale krasavec,‘‘ vypískla.  

‚‚Ne tak nahlas, ještě tě uslyší,‘‘ uchechtla se Mia.  

‚‚Promiň. A proč s ním nechceš promluvit?‘‘ nechápala Maggie.  

‚‚Není to tak, že bych s ním nechtěla mluvit. Stydím se a navíc jsem neviditelná,‘‘ odpověděla smutně Mia a usrkla si horkého cappuccina.

Chvíli seděly jen tak v tichosti a vychutnávaly si své kafe, když v tom Maggie napadl šílený nápad.  

‚‚Ach ne! Jsem to, ale nemehlo!‘‘ vypískla.  

‚‚Megs, co to děláš?‘‘ zašeptala k ní káravě Mia.  

‚‚Sleduj a uč se,‘‘ mrkla na ni Maggie s úsměvem a odkráčela od stolu. Mia to všechno jen sledovala s vyděšeným výrazem. Když se její přítelkyně začala přibližovat ke stolu Jacka, musela si položit obličej do dlaní, aby se na tu katastrofu nemusela dívat.  

‚‚Promiň,‘‘ předklonila se před něj Maggie. ‚‚U našeho stolu chybí ubrousky, mohla bych si jich pár vzít?‘‘  

‚‚Hm,‘‘ zabručel mladík bez toho, aby zvedl pohled.

Lehce zamračila, odsunula židli vedle něho a pokračovala.

‚‚Co to čteš?‘‘ zajímala se a přitom očima stále cukala po Mie.  

‚‚Knihu,‘‘ zabrblal a vůbec se na ni nepodíval.

Maggie si tiše povzdechla nad jeho drzostí a uzavřeností a bylo jí jasné, že tudy cesta nevede.

‚‚Dík za ty ubrousky upovídanče,‘‘ ušklíbla se.

Jack v té chvíli svůj pohled konečně zvednul a nahodil ironický úsměv.

‚‚Není zač,‘‘ odvětil.

Nasupeně otočila čímž svými tmavými vlasy švihla prudce dozadu a dala se na odchod.

‚‚Je to idiot, vůbec s ním neztrácej čas,‘‘ prohlásila, když se vrátila na své místo.  

‚‚Maggie! Je mi tak trapně,‘‘ schovala si Mia svůj obličej do dlaní a byla rudá až za ušima.  

‚‚Proč? Tohle je ta nejosvědčenější balící technika. Buď je teplej, nebo zadanej,‘‘ řekla Maggie na svoji obranu, překřížila ruce na prsou a bylo jí úplně jedno, že teď zničila jedinou šanci, aby mohla Mia na Jacka ještě někdy promluvit.

V tichosti dopily svá cappuccina. Jakmile Mia vyprázdnila hrníček, vstala od stolu a začala se oblékat. Měla svou přítelkyni ráda, ale někdy jí její ráznost také pěkně vytáčela. Když odcházely, nebyla schopna se na Jacka podívat. Cítila se opravdu trapně. Trapně z toho, že na něj její kamarádka zkoušela středoškolskou balící techniku a trapně, protože věděla, že když ho ještě někdy potká, bude se před ním cítit ještě divněji než doposud.

‚‚Měj se Maggie,‘‘ mávla na ni Mia a rozeběhla se pryč. Tentokrát jí rychlý běh nedělal žádný problém, chtěla se odtamtud dostat co nejrychleji pryč.

Když už nemohla, začala se jen tak procházet zapadlými Londýnskými ulicemi. Sněhové vločky jí dopadaly na dlouhé vlnité vlasy jako pírka a ruce jí od mrazu brněly. Milovala zimu a prosinec byl jejím nejoblíbenějším měsícem v roce. Máma jí už odmalička říkala, že v prosinci se dějí magické věci a věřte tomu nebo ne, ale v téhle rodině to fungovalo.

Jedinou magickou věcí, která se mi stane letos je, že už se nikdy nebudu moct ukázat v Rock café, zabručela si sama pro sebe otráveně Mia.