Mia seděla zkroušeně u stolu. V jedné ruce držela lžičku, kterou už pěkných pár minut bezcílně míchala skoro vychladlé cappuccino a v druhé křečovitě svírala límeček své halenky. Málem by zapomněla, že na druhé straně toho samého stolu sedí někdo, na koho se těšila celý den.

‚‚Jsi nějaká zaražená,‘‘ zamračil se Jack a nedůvěřivě si Miu prohlížel.

‚‚Mmm, ne,‘‘ zakroutila hlavou a zůstávala pohledem přišpendlená ke svému cappuccinu.

‚‚Nejsi dobrá lhářka,‘‘ zasmál se. ‚‚Kdybys byla, to cappuccino už by bylo aspoň z poloviny vypitý,‘‘ poučil ji a to Miu přivedlo k myšlence, že ji možná zná lépe, než se zná ona sama.

‚‚Musíš být tak dobrý pozorovatel?‘‘ zamračila se na něj.

‚‚Kdybych nebyl, nevydával bych knížku,‘‘ uchechtl se.

‚‚No jo, já zapomněla,‘‘ protočila očima Mia a vrátila pohled k lžičce ve své ruce. ‚‚Velký pan spisovatel,‘‘ rýpla si.

‚‚Neříkej, že bys jím taky nechtěla být.‘‘

Kousla do rtu. Chtěla by a moc.

‚‚O tom, co bych chtěla, tady nebudeme polemizovat,‘‘ zavrhla to.

‚‚Krom toho, že chceš být spisovatelka, máš taky nezkrotnou touhu mě políbit,‘‘ nepřestával a nadhodil samolibý výraz. Mia zčervenala, až si myslela, že má místo hlavy jedno velké rajče, které stále roste a roste.

‚‚Lháři,‘‘ šťouchla do něj přes celou plochu stolu, což byl první pořádný pohyb, který od jeho příchodu udělala.

‚‚Nejsem lhář,‘‘ ohradil se. Jeho výraz stále nesl tu nesnesitelnou a atraktivní samolibost, ale Mia vycítila, že se ho to lehce dotklo.

‚‚No. Dostalo se mi spoustu důkazů toho, že jsi ve lhaní celkem dobrý takže…‘‘

‚‚Počkat. Na co tím jako narážíš?‘‘ zarazil se a lehce se nadzvedl ze židle, tím pádem už neměl tak ležérní polohu jako předtím. A když Jack nevypadá ležérně, nevěstí to nic dobrého.

‚‚To nic,‘‘ zakroutila hlavou Mia a zabodla pohled do stolu. Pokazila to. Znova.

‚‚Očividně to není nic,‘‘ pokračoval a jeho tvář začala nabírat ukřivděného i naštvaného výrazu.

‚‚Nerozebírej to.‘‘

‚‚Budu to rozebírat dokud mi neřekneš, co se to dneska s tebou děje,‘‘ prohlásil hromovitým hlasem.

Mia už opětně chtěla odpovědět nic, ale věděla, že by to mohlo nést fatální následky a tak radši zůstala mlčet.

‚‚Takže se mi dostane jen tvého mlčení,‘‘ konstatoval a probodával ji pohledem. ‚‚Dětinský,‘‘ odfrkl si a složil si ruce na hrudi.

‚‚Dětinský?‘‘ vyplivla opovrženě Mia. ‚‚Chceš mi říct, že se chovám, jako dítě?‘‘

‚‚Právě teď dokonale,‘‘ odvětil Jack a stále ji pražil pohledem. Ona na něj jen otupěně zírala. Tohle byla poslední kapka už tak dost naplněného šálku.

‚‚Myslím, že je čas jít,‘‘ zvedla se rázně, kabát si jen přehodila přes předloktí a rázným krokem vyrazila z kavárny. Ovál ji studený venkovní vzduch, ale přesto cítila, že začíná doslova hořet. Zlost v ní vzplanula jako ničivý oheň. Do očí se jí s každým dalším mrknutím draly slzy. Ale prozatím je potlačila.

‚‚Mio,‘‘ zaslechla volání. Zastavila se a začala přerývaně dýchat. Má se otočit nebo utíkat? Zvolila si tu méně dětinskou cestu, otočila se. Jack se díval kolem sebe. Tvářil se odměřeně, ale přesto rysy v jeho tvářích lehce povolily.

‚‚Nechala…‘‘ začal pomalu. ‚‚Nechala sis tam šálu,‘‘ zachraptěl a jedním rychlým pohybem ji Mie podal. Přijmula ji s lehce šokovaným a zmateným výrazem. Možná čekala, že se jí omluví a ne, že za ní vyběhne ven kvůli šále.

‚‚Fajn,‘‘ přikývla a zase se prudce otočila. Udělala sotva pár kroků, když se volání zopakovalo.

‚‚Počkej,‘‘ zlomil se mu hlas. ‚‚Já…promiň. Nechtěl jsem tě…‘‘

‚‚Nechtěl jsi co?‘‘ zasyčela a oči se jí začaly lesknout od slz. ‚‚Nechtěl jsi mi vmést do tváře, že jsem ještě dítě? A kolik je tobě? Kolik ti je, abys mohl sedmnáctiletý holce kázat o tom jak moc dětinská je?‘‘

‚‚Chceš to vědět?‘‘ podíval se na ni.

‚‚Jo, to teda chci,‘‘ odvětila rázně.

‚‚Devatenáct.‘‘

Zalapala po dechu. To slovo se v její hlavě promítalo pořád dokola. Devatenáct. Devatenáct.

‚‚Oh,‘‘ odkašlala si. ‚‚Tak to jo. Aha.‘‘

‚‚Zaskočená?‘‘ přistoupil k ní blíž, lehce se pousmál a zastrčil jí neposedný pramen za ucho. Mia stále nebyla schopna slova.

‚‚Vcelku.‘‘

‚‚Nemusíš být,‘‘ zakroutil hlavou a jemně ji pohladil po tváři.

‚‚Hlavně mi teď neříkej, že věk je jenom číslo,‘‘ protočila očima a konečně byla schopna podívat se mu do očí.

‚‚Neřeknu,‘‘ přitakal a stále držel její tvář ve dlani. ‚‚Jen chci, abys to ignorovala.‘‘

‚‚To se snadno řekne. Jsem oproti tobě dítě.‘‘ to poslední slovo vyplivla, jako by to byla ta nejhnusnější věc, kterou musí vyslovit.

‚‚Ne to nejsi,‘‘ zavrtěl hlavou a začal si hrát s jejím vlnitým pramínkem vlasů. Každý nový dotek, který na ní vyzkoušel, jí vysílal nebezpečné signály do mozku a zcela ji ochromil.

‚‚Ještě mi není sedmnáct,‘‘ šeptla a podívala se do země. ‚‚Až za pár týdnů,‘‘ podívala se přes prázdnou ulici a hluboce si povzdechla.

‚‚Mio,‘‘ protočil očima.

‚‚Jacku,‘‘ napodobila ho.

‚‚Věk sice není jenom číslo, ale taky to není to rozdělovací mezník,‘‘ podíval se jí do očí. ‚‚Lidé spolu žijí a mají mezi sebou dvacet let rozdíl. A ty děláš povyk kvůli třem. Je to jako smítko proti velký hromadě prachu.‘‘

‚‚Prozatím,‘‘ zašeptala.

‚‚Pro vždycky,‘‘ zasmál se.

Nemluvili. Jen stáli ve své blízkosti a snažili se užít si přítomnost toho druhého. Bylo až absurdní, jak se z hádky a chvilkové nenávisti dostali až do tohoto stavu. A Mia pomalu, ale jistě cítila, že pro toho kluka začíná propadat. Půda pod nohama, kterou dosud měla, se z čista jasna rozsypala a stáhla ji do své hlubiny. A to nejhezčí na tom bylo, že jí to bylo jedno. Vlastně si ten pocit docela užívala.

‚‚Už budu muset jít,‘‘ zašeptal jí do vlasů a ona jen jemně přikývla a ovinula kolem něho své paže. Už jí bylo jedno, jestli si z ní bude potom dělat legraci. Nebo jestli se jí vysměje, že má potřebu být mu nablízku. Chtěla z něho vyčerpat všechno, co bylo v tu chvíli možné. Nasála jeho vůni a uchovala si ji na později. A nezajímalo ji, že to může vypadat moc důvěrně, protože v tu chvíli to považovala za úžasnou věc.

‚‚Uvidíme se?‘‘ zeptala se nejistě, hlas měla lehce nakřáplý.

‚‚Dřív, než si myslíš,‘‘ usmál se na ni a potom jí vtiskl něžný polibek na čelo. Jakmile to udělal, stiskl pevně čelisti a odstoupil od ní jako by to byla ta nejtěžší věc na světě. Potom se jí podíval do očí a pomalu se otočil. Mia ho, ale prudkým pohybem otočila k sobě a přitiskla své rty na ty jeho. Nevěděla, kde se v ní vzalo to sebevědomí. Netušila, co ji k tomu donutilo, ale věděla, že je to pro teď ta nejsprávnější věc.

‚‚Hezký den Sterlingu,‘‘ usmála se a opřela si čelo o to jeho, což bylo trochu náročné, protože byla skoro o hlavu menší než on.

‚‚Hezkej, Bayfieldová,‘‘ ušklíbl se s úsměvem a potom už se dal opravdu na odchod.

Mia se s povzdechem otočila a vydala se domů. Myšlenky jí začaly proudit hlavou jako šílené, ale přesto se cítila docela klidně. Docela jinak. Co se to právě teď děje? Je zamilovaná? Prožívá románek, o kterém nespočetněkrát četla v knížkách? A jestli ano, jak to všechno dopadne?

Pro knihomola je těžké srovnat se s realitou. Nedokáže se srovnat s tím, že se svůj osud nedozví jen po přečtení pár tuctů stránek. Není mu příjemné, že konec nikdy není jistý. Sám se ve světě kolem sebe ztrácí.

A co se stane Mie? Bude její kniha mít šťastný nebo špatný konec? A hlavně…za jak dlouho se to asi dozví? Bude její příběh velká tlustá bichle nebo jen pár stránkový oddech u odpolední kávy?

Nevěděla. Nechtěla to vědět.

Protože navzdory všemu, co v jejím životě stálo za starou belu, se právě teď v tomto jednoduchém momentu cítila šťastně. 

(Tak se konečně zrodila další kapitola! Po dvaceti kapitolách jste se konečně dozvěděli, kolik jim oběma vlastně je a to ještě zdaleka nevíte všechno, haha. Doufám, že se kapitola líbila i přes její stereotypnost a nezabrání vám pokračovat ve čtení. Opětně vám hrozně moc děkuju za krásné komentáře a za ten bláznivý počet votes, který mi vyrval rozum z hlavy a donutil ho ohromeně skákat na posteli. Takže zkráceně děkuju, jste prostě úžasní. xoxo)