Uběhl týden. Přehoupl se nový rok, který Mia nestrávila nijak zvlášť poutavě. Jako vždycky skončila s Maggie v gauči s obří mísou popcornu a dvěma sériemi Golden Girls. Potom se musela rozloučit s pohádkovými dvoutýdenním volnem a po dlouhé době zase zasednout do lavice a sledovat ty nejpomalejší hodiny na světě. Cítit, jak dlouho trvá i obyčejná hodina matematiky a nechápat, jak se může normálně vcelku rychlá hodinová ručička tak pomalu posouvat. Bylo to jednoduše zvláštní.

-

‚‚Megs, počkej na mě,‘‘ zavolala přes zalidněnou chodbu udýchaně Mia. Maggie se na ni jen nechápavě otočila a nemohla skrýt ten neskutečně zaražený výraz.

‚‚Potřebuješ něco?‘‘ zasmála se.

‚‚Máš čas?‘‘ vydechla.

‚‚Jasně že mám. Mám spoustu času, než umřu. Čas je obrovská veličina a každý ho má ať už v menším nebo větším množství…‘‘

‚‚Ale já myslím teď, hned. Po škole,‘‘ protočila očima Mia.

‚‚No, jdu s Raulem a Marlene do bistra. Jako vždycky,‘‘ usmála se. ‚‚Chceš se snad připojit?‘‘

‚‚Jo to chci.‘‘

‚‚Vážně? A co kavárna? Myslela jsem, že to je tvoje každodenní rutina,‘‘ nevěřila Maggie.

‚‚Musím si od toho odpočinout,‘‘ pokrčila Mia rameny a následovala svou kamarádku.

‚‚Raule? Vedu ti novou oběť,‘‘ uchechtla se Maggie, když se společně s Miou připojila ke svému kamarádovi.

‚‚Vážně? Kdopak je ten šťastlivec?‘‘

‚‚Mia Bayfieldová. Chodí se mnou do třídy, musel jsi jí už někdy vidět,‘‘ mrkla na něj Maggie, ale její kamarádka moc dobře věděla, že si jí těžko může někdo vidět. Nebyla výrazná a v davu se ztrácela, tím pádem byla pro ostatní snadno přehlédnutelná.

‚‚Myslím, že vím,‘‘ usmál se na Miu a přátelsky ji objal. To ji překvapilo ještě víc než samotné prohlášení, že si jí všiml.

‚‚Raul nesnáší britskou chladnost, takže se chová jako Američan, zvykej si, že tě tak padesátkrát za den obejme a nadchne se pro každou pitomost, kterou vymyslí,‘‘ zašeptala jí do ucha pobaveně Maggie, načež se Mia zasmála a zpětně se podívala na Raula.

‚‚Ráda tě poznávám,‘‘ usmála se.

‚‚Potěšení na mé straně. A kdyby něco, vím, že jsem prostě neodolatelný, ale taky jsem gay, takže si nedělej zbytečné naděje,‘‘ uchechtl se. Mia se na chvilku zarazila, protože by jí ani v nejmenším nenapadlo na něj něco zkoušet, ale potom jí došlo, že tohle je Raulova forma sebekritiky a humoru, takže se jen zasmála a kývla hlavou.

‚‚Kde je ta dlaždička?‘‘ zaostří do dálky Raul, aby zjistil, jestli už se blíží další členka party. Jakmile to dořekl, začala se k nim přibližovat dívka s nakrátko zastřiženými růžově podbarvenými vlasy.

‚‚Do hajzlu, Golden mě zas chytil a napálil mi to rovnou do zápisu, to je zas den,‘‘ přiřítila se k nim dívka se zachmuřeným výrazem a evidentně velmi špatnou náladou. Mia si všimla, že má v uších více dírek, než je pro ni normální a v nose piercing. Lehce se zděsila.

‚‚Nemáš kouřit před školou,‘‘ napomenul ji Raul.

‚‚Tady je zas někdo chytrej,‘‘ ušklíbla se na něj dívka a poté namířila své oči přímo na Miu.

‚‚A kdo je tohle?‘‘

‚‚Drahá Marlene. Tohle je Mia Bayfieldová, nejlepší kámoška Maggie.‘‘ představil ji Raul.

‚‚Ehm, ahoj, ‘‘ odkašlala si Mia a přinutila se pohlédnout dívce do očí.

‚‚Čus, já jsem Marlene,‘‘ podala jí ruku a stiskla Miu tak pevně, až si Mia pomyslela, že s ní už nikdy nepohne. ‚‚Podle všech šílená rockerka, která se líbá s holkama na záchodech, což samozřejmě není pravda, ale lidi z nějakýho důvodu baví si to myslet.‘‘ protočila očima Marlene.

‚‚Oh, no jestli tě to potěší, nic takového jsem neslyšela,‘‘ uchechtla se Mia.

Zamířili k nedalekému bistru. Chodila tam polovina školy, přesto tam Mia nikdy předtím nebyla. Bistra jí nebavila a přišla jí jako tak nejvíc nezajímavá místa, kde se dá jen tlachat o problémech, které vlastně žádné problémy nejsou a u toho znuděně usrkávat colu. Posadili se na místo, které bylo ze všech snad nejvíce na očích. Nebo alespoň Mie to tak připadalo. Byla zvyklá sedat si vždy do ústraní a ne doprostřed místnosti, připadala si až moc viditelná, na což nebyla zvyklá.

‚‚Tak,‘‘ pronesla Marlene. ‚‚Dřív než tady začnu sypat nekonečný množství nadávek na lidi od nás ze školy, chci vědět, z jaký jsi vrstvy,‘‘ podívala se na Miu a prozíravě přimhouřila oči.

‚‚Vrstvy?‘‘ nechápala.

‚‚Každá střední má svůj řád. Vrstva oblíbené vnitřně užírající se smetánky, čeleď rebelů, kteří ti nahánějí strach jen tím, že kolem nich procházíš, potom odvržená lůza celé téhle středoškolské společnosti…‘‘

‚‚A potom jsou tu skvělí lidi jako my,‘‘ zazubila se Marlene a aby její prohlášení bylo ještě jasnější, ukázala rukou na sebe a Raula.

‚‚Myslím, že Mia je tak trochu mimo tyhle vrstvy,‘‘ zasmála se Maggie.

‚‚A já si myslím, že celý středoškolský společenství je uměle vytvořená představa okolí, která ulehčuje orientaci a znalost v lidech aby se člověk necítil tak zmateně vůči všem ostatním,‘‘ odvětila Mia. Všichni na ní zírali a snažili se pochopit větu, která jí právě vypadla z úst.

‚‚Intelektuálka,‘‘ rozhodl Raul a ostatní jen souhlasně přikývli. Mia se zasmála.

‚‚A co vy? Jaký jste vlastně ročník?‘‘ zeptala se a usrkla si z hrnku šíleně přeslazeného kafe, které jí servírka naservírovala velmi arogantním a nevrlými pohybem na stůl.

‚‚Třeťáci.‘‘ napřímil se Raul pyšně a Marlene jen protočila očima.

‚‚Střední je k ničemu. Naprostá ztráta času,‘‘ ohrnula nos a strčila si do pusy jednu ze třiceti hranolek, které měla naházené jednu přes druhou na talíři.

‚‚Střední je možná vzděláním úplně vedle, ale poznáš se tam,‘‘ namítla Maggie. Mia se nad tím zamyslela a došlo jí, že se v žádném případě neblíží k nějakému sebepoznání.

‚‚Ach, povídej mi o tom,‘‘ povzdechl si spokojeně Raul a ukradl Marlene z talíře jednu hranolku. Potom si lehce uhladil nagelované vlasy a začal očima brouzdat po okolí.

Celé odpoledne strávila Mia po boku Maggie, Raula a Marlene v bistru, které se moc nelišilo od amerických, což ji trochu vytáčelo, ale dokázala tenhle fakt celkem dobře přehlížet. A přesto že jí tihle lidi připadali s každou nastávající minutou opravdu skvělí, nemohla se stále odpoutat od myšlenek, které jí věznily od vnímání okolí po celý týden.

Kam ses poděl Jacku? 

(Omlouvám se, že jsem tak dlouho nepřidala novou kapitolu, ale byla jsem nějak bez nápadu a inspirace. Už vás musí štvát, že se Jack v posledních kapitolách vůbec neobjevil, ale všechno má svůj důvod :D Doufám, že se vám vývoj děje líbí a dokážete si u něho odpočinout stejně jako já. Mám vás ráda. xoxo)