Mia seděla na svém oblíbeném místě. V rukou svírala horký hrnek s lahodným cappuccinem a její oči znuděně brouzdaly po okolí. Bylo na ní už na první pohled poznat, že očekává něčí příchod. Někoho, na koho se velmi těšila. Někoho, kdo stále nepřicházel.

­‚‚Jak se vede, Mio?‘‘ uslyšela nad sebou dívka známý hlas.

‚‚Ehm, Martho!‘‘ usmála se. ‚‚Dobře, co u tebe?‘‘

‚‚Ani se neptej. Moje vánoční dárky zase stály za prd,‘‘ mávla nad tím rukou a konečky na krátko zastřižených kudrnatých vlasů si v rychlosti zastrčila za uši. ‘‘Kdyby jen stačilo všem uvařit mé slavné cappuccino.‘‘

‚‚Mně to stačí,‘‘ usmála se Mia a usrkla si ze svého hrnku.

‚‚Aspoň někdo má pochopení,‘‘ pousmála se postarší paní a s plnou konvičkou přešla k dalšímu stolu.

A on stále nepřicházel. Minuty začínaly mít delší intervaly a Miina trpělivost, ač byla skvělá, se pomalu začínala vytrácet. Už zase se cítila tou neviditelnou dívkou, která potajmu sledovala kluka, který ji přitahoval jen jeho přítomností. Tahle neviditelná dívka už se jí ale přestávala líbit.

S hlasitým zavrzáním se zvedla od stolu. Pro jednou jí nedělalo problém dát najevo, jak moc ponížená a naštvaná se teď cítí. Navlékla na sebe těžký kabát, šálu si přes sebe jenom přehodila, pevně sevřela v ruce svou tašku a ráznými kroky vyšla z kavárny.

Jsem tak naivní, pomyslela si. Sníh jí pod nohami příjemně křupal a z úst jí šla s každým výdechem pára, která pak zmizela stejně jako Miina naděje, že Jacka ještě někdy uvidí. Udělala pár dalších kroků, když před sebou slyšela hromadný dívčí smích a chichot. Když vzhlédla, spatřila dívky ze své školy. Dívky, které nenávidí.

‚‚Ale, ale,‘‘ zbystřila ji jedna z nich. ‘‘Jestlipak to není Mia Bayfieldová.‘‘

Neposlouchala. Prošla kolem nich, jako by tam vůbec nestály a rozhodla se jejich hloupé narážky ignorovat.

‚‚Tebe snad doma vůbec neučili slušným zvykům,‘‘ zatarasila jí cestu. Ostatní dívky se shlukly okolo ní a znemožnily jí projít. Mia nechávala hlavu skloněnou, z úst jí nevyšla jediná hláska.

‚‚Nechybí ti tatínek, Mio?‘‘ zeptala se jedna z nich a ke své větě nasadila sladký soucitný tón, což tomu dodávalo ještě větší ironii. V té chvíli se v Mie něco zlomilo. Nedokázala tuto sprostou větu jen tak ignorovat, nemohla jen tak nečinně stát a čekat než odejdou. Protože něco takového nemohla nechat bez povšimnutí.

‚‚Mého otce do toho netahej!‘‘

‚‚Panečku. Ono se to dokáže i vztekat,‘‘ zakroutila hlavou druhá dívka a zkřížila ruce na prsou, což byla nebezpečná pozice. ‚‚Kde máš tátu? No pověz,‘‘ přešla k ní a zvedla Mie bradu tak, aby se jí dívala do očí.

Stála a dívala se na ni. Plíce jí rozčilením hořely, místo krve jí teď proudil žilami čistý adrenalin, ale navzdory tomu se na chvíli dokázala úplně uklidnit.

‚‚Jsi mrcha, ‘‘ řekla Mia s naprostým klidem a vyrovnaností.

‚‚Co prosím?!‘‘

‚‚Jsi mrcha,‘‘ zopakovala pomaleji.

Blondýna, která jí svírala bradu, hlasitě polkla. V očích jí šlehaly plameny a bylo na ní vidět, že kdyby mohla tak Miu zamorduje. Teď a tady.

‚‚Odteď,‘‘ pronesla s jasnou nenávistí v hlase. ‚‚Jsi vstoupila do války, Bayfieldová. Kterou ani v nejmenším nemáš šanci vyhrát.‘‘

Dívky se rozestoupily a potom se shlukly okolo dívky s blonďatými vlasy, která nad Miou právě usnesla verdikt. Jednotně se otočily opačným směrem a odkráčely pryč. A Mia tam jen stála. Začala ji sžírat obava, že až se po prázdninách vrátí do školy, začne peklo. Ale ještě víc v ní převládal pocit, že si to nenechá jen tak líbit.

-

‚‚Ahoj,‘‘ pozdravila po svém příchodu nešťastněji, než plánovala.

‚‚Ahoj Mio,‘‘ uslyšela z obývacího pokoje hlas své babičky. Sundala si těžký kabát a pověsila ho na věšák, šálu přehodila přes něj a přešla do obýváku.

‚‚Kde je máma s Dorrit?‘‘ podivila se.

‚‚Nakupují,‘‘ odfrkla pohrdavě babička Helen.

‚‚Fuj,‘‘ otřásla se Mia a přisedla si ke své babičce na gauč.

‚‚Volala Maggie. Prý se u ní máš zastavit,‘‘ informovala ji babička Helen a Mia jen hlasitě povzdechla.

 ‚‚Právě teď bych si nejradši lehla do postele a zapomněla na svou existenci.‘‘

‚‚Ale jdi! Copak tě tak rozesmutnělo?‘‘

‚‚Ale nic,‘‘ mávla nad tím rukou Mia a zase se z gauče zvedla. ‚‚Maggie mě potřebuje. Kdyby se mamka ptala, řekni jí, že u ní asi rovnou přespím.‘‘

‚‚Dobře drahoušku. Zabalím ti s sebou nějaké sušenky,‘‘ mrkla na ni babička Helen a odběhla do kuchyně. Mia se nad tím jen pousmála, vyběhla schody do svého pokoje a sbalila si věci. Když se vrátila zpět dolů, čekala už na ni pod schody babička s krabičkou plnou sušenek a s úsměvem na tváři.

‚‚Díky babi. Uvidíme se zítra,‘‘ usmála se na ni Mia a dala své babičce pusu na tvář, i když věděla, že to ze srdce nesnáší.

‚‚Mio!‘‘ okřikla ji babička Helen, ale hned na to se rozesmála. ‚‚ Ať už tě tu nevidím,‘‘ uchechtla se, ale hned nato nasadila komisní výraz jako vždycky.

Mia jí jen nevinně zamávala a zmizela ve dveřích. Věděla, že jí čeká dlouhé odpoledne a ještě delší noc. Musela toho Maggie tolik říct, že na to byla i noc krátká.