Alicent

Nemohla jsem spát příliš dlouho. Vlastně jsem snad nespala vůbec, byla jsem na hranici mezi vědomím a bděním. Vadilo mi, jak mi z úst vytéká nepřiměřené množství slin a nemohu se jich ani zbavit polknutím, které bylo bolestivé, horší, než když vám vytrhnou mandle.

Caleb odešel a já byla sama nějakou chvilku, než mě po rameni pohladila ženská dlaň a já se donutila otevřít oči alespoň na malou škvíru.

Spatřila jsem známou ženskou tvář. Kulatý obličej lemovaly tmavé vlasy a dva páry hnědých očí by zahřály každého svým přátelstvím a utěšily laskavostí. ,,El?" Zachraptím a ona se na mě usměje.

,,Tak jsme tady. Přišli jsme ti pomoct," usmála se na mě.

,,My?" Lehce svraštím obočí a nadzvednu hlavu, abych se rozhlédla, když se za Eleanor v mém zorném poli objevil můj bývalý. Tvářil se poněkud znepokojeně a možná lehce unaveně.

Eleanor i Aaron se podívali k čelu postele a tak jsem se tam podívala taky. Spatřila jsem muže ve středním věku s delšími, ale na krátko střiženými vlasy a za brýlemi na nose si mě měřil odborným způsobem pár zeleno-hnědých očí.

Snažila jsem si tvář spojit s obličejem, ale nějak se mi to nedařilo, přestože jsem si byla jistá, že jsem ho už viděla. Byl mezi vlkodlaky, když mě chtěl Aaron představit jako lunu smečky. Při vzpomínce na ten okamžik se ozve Iridae, která hlasitě zavrčí odporem.

'Už nikdy víc. Jsme Caleba. Aaron má teď Eleanor,' ujistila jsem ji a povedlo se mi ji stáhnout do pozadí, i když mě to ještě více vyčerpalo. Nadzvednutou hlavu položím zpět na polštář.

,,Jsem Giordano de Wallet. Smečkový lékař. Pomohl jsem na svět tvé dceři a snažil se ji i zachránit," představil se mi ten brýlatý muž.

,,A teď se snažíte zachránit mě," poznamenám a ztěžka vydechnu. Chvíli nechám zavřené oči, abych zahnala slzy, které se začaly objevovat při vzpomínce na dceru, kterou nikdy nespatřím, a zase je otevřu, načež zavrtím hlavou. ,,Pro mě je pozdě. Lékaři řekli, že vzteklina v pokročilém stádiu nejde vyléčit. Přišli na to moc pozdě."

,,Jenomže vlkodlaci mají zcela jinou medicínu, než lidé, Ali," usmála se povzbudivě Eleanor, ,,Giordano sehnal lék, který tě zachrání."

,,Už jsem mluvil s vrchní sestrou i lékařem. Jsou ochotni mi zapůjčit nemocniční vybavení, abych mohl svůj plán uskutečnit," poznamenal Giordano, ,,můžeme to udělat ještě dnes."

,,Upřímně bych byl rád, abychom to měli za sebou. Cesta byla náročná. Jsem vyčerpaný, takže bych si rád šel brzy lehnout," poznamenal Aaron. Eleanor se na něj dost trpce a nepříjemně podívala a Giordano si založil ruce.

V takovou chvíli mě úplně opustila veškerá únava nebo smutek. Nepovedlo se mi Iridae udržet, vystartovala dřív, než jsem stihla zareagovat. Naštěstí, jsem zůstala u toho, abych viděla, jak Aarona seřve.

,,Ty mi tady budeš říkat něco o vyčerpání? Já umírám, Aarone! Mám posranou vzteklinu!" Vřískla má vlčice a samozřejmě to vyvolalo v pokoji vlnu neklidu. Určitě si všichni, nebo minimálně Eleanor a Aaron mysleli, že jsem opět propadla vlčí paralýze. No, naštěstí tentokrát ne.

,,Řeknu ti, co je vyčerpávající a rozhodně to není tvoje procházka po lese! Je to posraný přežívání bez jídla a pití! Nic do sebe nedostanu! Všechno hned vydávím! Sliním, nemůžu pořádně pít! A když náhodou nemám bolesti a horečku, tak tady ležím v křečích! Tohle je vyčerpávající a bolestivé! Rozhodně ne tvoje courání po lese." I přes veškerou bolest těla, svalů i kostí, jsem se začala hrabat z peřin ven nehledě na to, že mám jen noční košili a můžou vidět kdo ví co. Aaron o krok couvl, protože i posledně ho dokázala Iridae ohrozit, navzdory tomu, že je vůdcem. Pro ni, pro mě, pro nás, žádným vůdcem nebyl.

,,Ali-" oslovila mě Eleanor a my, Iridae i já, jsme po ní hodily ostrý pohled.

,,Co se tady děje?" Ozvalo se ode dveří a hlasitě zavrčíme tím směrem.

Jakmile si Iridae i já uvědomíme, že se do pokoje vrátil Caleb, naše spřízněná duše a náš tvůrce, Iridae se okamžitě stáhla a hlasitě během toho zakňučela, zatímco se stahovala do tmy, ale tak, abych na ni viděla a měla jsem s ní stále kontakt.

Jenomže jakmile Iridae ustoupila, hlasitě jsem se nadechla a opřela se o postel, abych se udržela na nohou. Cítila jsem, jak se do mých končetin i trupu dere nepříjemné horko, které se měnilo v mravenčení.

,,Ali," podepřela mě Eleanor a já na ní ne úplně příjemně pohlédla. ,,Tvůj druh je sobecký hajzl, Eleanor... Umíš si vybrat."

,,Dřív byl tvůj," vyčetla mi na to a já se hluboce zamračila.

,,Podle něj. Já žádné osudové pouto necítila, když jsem byla člověk," zatnu zuby a tiše zavrčím.

Na to mi už Eleanor neodpověděla a já od ní odvrátila raději zrak. Samozřejmě, že jsem jí z toho nemohla vinit, koho jí Bohyně přidělila. Ale nechápala jsem, jak dlouho ještě bude Bohyni trvat, než jí dojde, že pro Aarona spása neexistuje. Ani ta nejčistší duše by ho nevytáhla z té povrchní sobecké schránky.

,,Čekáme, až lékaři donesou nezbytné náčiní a vybavení pro vyléčení Alicent," odpověděl Calebovi Giordano a já se podívala směrem k mému druhovi. Horkost se stupňovala a pociťovala jsem, jak se mi svaly začínají stahovat do nepříjemných křečí.

,,Calebe," oslovím ho a on ke mně okamžitě přijde, aby mě mohl podepřít místo své sestry.

,,Bude to dobré, Giordano tě z toho dostane," sdělil mi konejšivým, tichým tónem a hřbetem ruky mě pohladil po tváři, načež mě políbil na čelo. Uslyšela jsem hlasité odfrknutí, které muselo patřit Aaronovi, jenomže já už nebyla schopná nic říct ani udělat.

Stačilo jen pohnutí rukou směrem vzhůru, když jsem se pokusila pohladit svého druha po tváři a do celého těla mi vystřelila bolest, když se všechny svaly v mém těle stáhly do křečí. Nedokázala jsem ani vykřiknout, všechno jsem měla ztuhlé a v bolestech.

Skácela jsem se z jeho náruče k zemi. Snažila jsem se udržet při vědomí, jenomže čím déle bolest trvala, tím rychleji jsem chtěla umřít.

,,Tak fajn. Jdu pro doktory. Calebe, budu potřebovat tvoji krev," uslyšela jsem ještě lékaře ze smečky a pak jsem se už propadla do bezvědomí.