Caleb

Mohly to být dva dny, co jsem u Licie objevil poprvé a teď jsem u ní byl každý den, od začátku návštěvní doby až ke konci, alespoň jsem se o to snažil pokud během dne nepřišel doktor nebo zdravotní sestra.

Licie už za sebou má šest dní. Čas se jí krátí a já nemám žádné zprávy o Giordanovi nebo své sestře. I když jsem se snažil si udržovat čistou hlavu, začínal jsem myslet na nejhorší. Aaron byl nejspíš opravdu sobecký sráč, kterému nezáleží na nikom jiném, než na sobě.

Licie byla dnes v jednom z těch klidnějších rozpoložení, kdy nebyla ani uplakaná a ani vzteklá. Byla ze všeho unavená, měla propadlé tváře i kruhy pod očima, ale přesto se snažila usmívat, když jsme spolu mluvili, a já zaznamenal ďolíčky ve tvářích, kterých jsem si předtím nevšiml.

Dělal jsem si starosti a bohužel jsem čekal na den, kdy přijdou mé největší obavy. Nechtěl jsem házet flintu do žita, ale Aracaina a jeho naříkání jsem měl opravdu plné zuby. Aracain se nikdy nenechal unášet emocemi a tohle byl opravdu jiný level, až mě to vyvádělo z míry. Jasně, Licie byla naše spřízněná duše a bylo přirozené se o ní strachovat a bát se poslední vteřiny, jenomže jestli jsem jí měl tuhle situaci ulehčit, musel jsem si udržet chladnou hlavu a nenechat se Aracainem a jeho šílenými emocemi vtáhnout do toho jeho světa bez naděje.

Při předchozí návštěvě jsem se Licie zeptal, jestli ráda čte a hlavně co ráda čte, a rozhodl jsem se jít do knihovny, kde jsem si za pomocí Juliet, která se mnou ochotně spolupracovala potom, co jsem jí vše vysvětlil, půjčil knížku, kterou Licie ráda četla jako malá. Doufal jsem, že jí to trochu uleví, pomůže jí to zahnat bolest i chmurné myšlenky.

Seděl jsem u její postele a tichým, uklidňujícím hlasem jsem své spřízněné duši předčítal z knížky. Licie měla na tváři jemný, unavený, ale spokojený úsměv a já byl rád, že jí mohu udělat radost. Když je člověk rád, že je rád, hm?

Dočetl jsem poslední stránku dnešní kapitoly a odložil knížku na noční stolek. Licie vypadala, že je hlavou v oblacích a já jí nechal, ať je v klidu, dokud byla. Rozhodně jsem ji nechtěl ničím rozrušit.

,,Myslíš, že se dostala do Nebe?" Zeptala se zničehonic do příjemného ticha a já v tu chvíli zpozorněl. Napjal jsem se v zádech.

,,Kdo myslíš?" Zeptal jsem se tiše snažíc se co nejvíce eliminovat faktory, kvůli nimž by se mohla rozrušit.

Už jí vadila i tekoucí voda, musel jsem jí vodu nalít vždy z lahve do kelímku jen na chodbě, aby neslyšela, jak voda teče. Kohoutek u umyvadla se vůbec pouštět nesměl. Takže koupání prý probíhalo tak, že zdravotní sestra vždy donesla kbelík s vodou a mýdlem a žínkou nebo houbičkou.

,,Moje dcera," vydechla a podívala se na mě s úsměvem, ale v očích se jí leskly slzy. V takovém momentu jsem musel být připravený jednat, ale dokud byla v klidu, nechtěl jsem přilévat olej do ohně. ,,Nedožila se ani jednoho dne. Byla čistá a nevinná. Musí být přeci v Nebi."

Při vzpomínce na mrtvé vlče, které Giordano vytáhl z jejího lůna se mi zcvrkl žaludek. Malinká vlčice byla od začátku bez života a ačkoliv se jí snažil Giordano oživit, vzdala to.

,,Víš," pousmál jsem se, abych jí podpořil, ,,my vlkodlaci po smrti odcházíme do Věčných lovišť. Je to místo, které stvořila naše Bohyně, aby naše duše ochránila před Posledním soudem. Ať už byl vlkodlak dobrý nebo špatný, vždy po smrti odejde do Věčných lovišť. Jsou tam všichni vlkodlaci z minulosti, ať už ve svých lidských nebo vlčích formách, záleží, v jaké formě zemřeli." Na chvíli jsem se odmlčel a zhluboka jsem se nadechl, abych mohl pokračovat. Nikdy jsem úplně nad posmrtným životem neuvažoval, jelikož moji rodiče i prarodiče jsou stále naživu, jen žijí v jiné zemi. ,,Jisto jistě tam tvá dcera je a dovádí tam jako malé vlčátko plné energie a radosti."

Pomalu jsem k Licie natáhl ruku a ona se mě bez dalších slov chytila. Podíval jsem se jí do očí, ze kterých se jí už koulely slzy dolů po bledých tvářích. Pohladil jsem ji po hřbetě a pak ji políbil na každý jednotlivý kloub. ,,Dojdu si na toaletu. Hned budu zpět."

Alicent s úsměvem přikývla a zatímco jsem se zvedal a pak odcházel z jejího pokoje, cítil jsem, jak mě celou dobu pozoruje.

Doufal jsem, že těch pět minut bude stačit k tomu, aby se Licie unavila a alespoň na chvilku usnula a já si mohl dojít do kantýny alespoň pro čaj. Nechtěl jsem jí tam nechávat samotnou, když byla vzhůru. Nechtěl jsem ani myslet na to, co by se mohlo stát.

Zavřel jsem za sebou dveře od pokoje a došel si na pány.

Pak jsem vyšel zase ven, když jsem byl hotový a šel zkontrolovat Alicent. Opatrně jsem nakoukl do jejího pokoje a podíval se na její bledou klidnou tvář a zavřená oční víčka. Zřejmě opravdu usnula. Nebo alespoň odpočívala. Doufal jsem, že to ještě deset minut vydrží, než se vrátím z kantýny.

Opustil jsem oddělení a mířil dolů do suterénu, kde se kantýna nacházela.

V kantýně nabízeli dorty, chlebíčky i různé balené cukrovinky, ale já si u starší paní, která stála za pultem, chtěl objednat jeden černý čaj s citrónem, což jsem také udělal, a zaplatil jí.

Udělala mi ho do většího papírového kelímku, abych si ho mohl vzít nahoru a vydal se zpět do prvního patra. Otevřel jsem si a když jsem vstoupil dovnitř, zabouchl jsem. Dveře se daly otevřít pomocí kliky jen zvenčí, uvnitř se musel zadat třímístný kód.

Když jsem vstoupil dovnitř, do nosu mě udeřily tři známé pachy. Jeden byl zcela totožný s tím mým, jen byl trochu nasládlý dámským parfémem. Druhý byl cítit mocí a lesem. A třetí by dokonale splynul se zdejším prostředím, kdyby tam nebyly ty vlčí geny, které ho prozrazovaly.

Ale tři osoby, které byly prozrazeny svými pachy, jsem nikde neviděl. A měl jsem takový dojem, že vím, kde je najdu. Což se mi potvrdilo ve chvíli, kdy jsem slyšel svou spřízněnou duši křičet.

,,Ty mi tady budeš říkat něco o vyčerpání? Já umírám, Aarone! Mám posranou vzteklinu!"

Aracain uvnitř mě se vystřelil na všechny čtyři a hlasitě zavrčel, načež chtěl jít alfu zakousnout, a sotva jsem ho udržel, aby se to opravdu nestalo.

Černý čaj jsem nechal černým čajem, odložil jsem ho v jídelně na volný stůl a spěchal do Licieina pokoje.

,,Řeknu ti, co je vyčerpávající a rozhodně to není tvoje procházka po lese! Je to posraný přežívání bez jídla a pití! Nic do sebe nedostanu! Všechno hned vydávím! Sliním, nemůžu pořádně pít! A když náhodou nemám bolesti a horečku, tak tady ležím v křečích! Tohle je vyčerpávající a bolestivé! Rozhodně ne tvoje courání po lese."

V místnosti se rozlehlo ticho ve chvíli, kdy jsem stál u dveří.

,,Ali-" oslovila mou spřízněnou duši má sestra, ale to už jsem vkročil dovnitř, abych to utnul.

,,Co se tady děje?"