Caleb

Nikdy jsem se s vlkodlakem nakaženým vzteklinou nesetkal, ale soudě podle slov doktorů, kteří se už s tím setkali, jsem si uvědomil, že takhle agresivní stavy mohou mít i lidé. Možná jen u Licie to bylo povýšeno o stupeň výš kvůli jejímu vlkodlačímu genu, který jsem jí daroval.

Když Juliet, Licieina kamarádka přivolala doktora a zdravotní sestry, já i zrzka jsme byli vypakováni ven.

Aracain uvnitř umíral bolestí. Vyl, štěkal a řval. Já cítil neuvěřitelný tlak u srdce a a nemohl jsem se ho zbavit. Seděl jsem tam na jedné z volných židlí a sotva popadal dech, zatímco jsem zadržoval slzy.

Juliet vedle mě seděla a zírala do prázdna, ale pak se podívala na mě. V očích měla slzy a sama se s tím zřejmě nedokázala vyrovnat, stejně jako já.

Pro mě to byla premiéra, stejně jalo pro ni. Jenomže co bylo nejhorší, Juliet se dozvěděla o existenci naší rasy. O existenci vlkodlaků. Nyní patřila mezi ty, kteří o nás věděli, mezi Ty-kteří-ví. Musel jsem jí tedy do všeho zasvětit, aby vše pochopila, ale průšvih byl ten, že jsem musel vymyslet způsob, jak ji donutit přísahat, že o nás nikomu neřekne.

,,Calebe?" Zachraptěla Juliet, která se mi odvážila sáhnout na rameno, ale já ucukl a ona se moudře odtáhla.

,,Teď prosím ne. Nemůžu o tom mluvit," vydechnu a pociťuji, jak mi po tvářích stékají horké slzy z mých vlastních očí. Nemohl jsem je už dál zadržovat. Vložil jsem si obličej do dlaní a lehce se třásl, stejně jako jsem tiše plakal.

Bohyně, opravdu sis na ní zasedla. Jedné nevinné lidské ženě jsi ze života jedním gestem udělala ze života Peklo. Proč? Snažila ses osvobodit Aarona od jeho arogance? Ne, na to jedná ubohá, lidská žena nestačí. Alicent na to nestačila. K čertu se vším!

Když jsem ze sebe dostal nějaké slzy, utřel jsem si kapesníkem oči, tváře a nakonec jsem se i vysmrkal. Pak jsem se zhluboka nadechl, zavřel jsem oči a zaklonil hlavu, načež jsem vydechl a snažil se uklidnit, ale Aracain byl nesnesitelný a já vůbec neměl sílu ho potlačit do pozadí. Jedna z mnoha nevýhod vlčí krve rodiny Youngových.

Zaslechl jsem cvaknutí kliky a ihned jsem se podíval na dveře od Licieina pokoje, odkud vycházelo to zlaté trio, které muselo Alicent dostat pod kontrolu.

,,Protilátka neúčinkuje," zavrtěla hlavou bezradně sestra.

,,Protože jí byla podána pozdě. Kdyby se zjistilo včas, že má vzteklinu, nejlépe ještě ten den od nástupu do špitálu, byla by větší šance, že se uzdraví," vysvětlil jí doktor, kde udělali chybu.

,,Takže teď už nemůžeme dělat nic?" Zeptala se druhá ze sester a všichni vypadali, že to vzdávají. Ale já to rozhodně vzdát nehodlám. Ještě tu byl Giordano, úzce spolupracoval s jedním ze vzdálených, ale velmi úspěšných vědců v Irsku, nikdy neřekl, kdo je jeho zdroj, ale ten zdroj našel spoustu léků i jedů.

,,Vlastně ano, můžete něco udělat," promluvil jsem konečně a strhl tak na sebe veškerou pozornost. Doktor a dvě zdravotní sestry se na mě otočili. Jestli sem Giordana nedostanu já, tak jeho lékařská povinnost ano.

,,Spojte se s Giordanem de Walletem. Je to můj známý, lékař a špička ve svém oboru. Myslím, že by nám mohl pomoci," vydechnu a samozřejmě jsem si vysloužil skeptické pohledy od lékaře, zdravotních sester i Juliet Floresové, která seděla vedle mě.

,,I kdybychom povolali ty největší odborníky a všechny špičkové vědce, na vzteklinu v pokročilém vývoji už žádný lék není," zavrtěl hlavou lékař.

Můj pohled ztvrdl a tiše jsem zavrčel. ,,Prostě to udělejte. Já mu věřím."

Juliet vedle mě sebou cukla a odsedla si dál, zatímco doktor a sestry o pár kroků ucouvli. Bylo mi jasné, že je vyděsily mé zlaté oči.

,,Jistě. Dobře. Tak to tedy zkusíme," vydechl doktor a pak už se raději i se zdravotníma sestrama v patách vzdálil.

V tu chvíli se Juliet odvážila na mne sáhnout a otočit si mě čelem k sobě. A přestože jí mé oči naháněly hrůzu, tak se statečně držela a dokázala i položit své otázky.

,,Co jsi zač? A co je s Alicent? A kdo je, k čertu, Giordano de Wallet?"

Přinutil jsem Aracaina polevit a stáhnout se a z Julietina napjatého těla jsem poznal, že se jí moje změny vůbec nelíbí. Podívám se na Liciein pokoj a kývnu k němu hlavou.

,,Pojď. Všechno ti vysvětlím." Zvednu se a ona se zvedne též. Pak se k ní otočím a chytnu ji za rameno. Hluboce se jí podívám do očí. ,,Ale jen pod podmínkou, že budeš do konce života o této pravdě, kterou se dozvíš, mlčet."

Juliet na mě chvíli váhavě hleděla, než se odhodlala mi na mou podmínku odpovědět. ,,Studuji ve zdravotnictví. Vím, že pak budu muset dodržovat lékařská tajemství. Tak mohu s jedním začít už teď."

Zcela vážně jsem kývl a oba jsme se vrátili do Licieina pokoje, zavřel jsem dveře a zatímco Licie spala pod sedativy, mohl jsem Juliet všechno v klidu vysvětlit.

-----

,,Takže ty jsi vlkodlak, tvoje sestra je vlkodlak. Alicent je vlkodlak. Dokonce i ten její pošahanej bývalej je vlkodlak. Existují vlkodlačí smečky, které žijí v uskupeních, které vedou alfové, vůdci. Jste lidi, ale měníte se na vlky a můžete žít i jako zvířata s lidským vědomím a naopak," shrnula v těch nejzákladnějších bodech fungování vlkodlačího života po dvou hodinách vysvětlování Alicentina zrzavá kamarádka a já přikývl, abych jí její slova potvrdil.

,,Alicent otěhotněla s vlkodlakem, její dítě v takovém případě bylo také potencionální vlkodlak. Což se potvrdilo při úplňku, které malé nepřežilo a ty jsi musel Alicent ve vlkodlaka proměnit, aby alespoň ona přežila," řekla tichým hlasem a zírala před sebe. Zřejmě jí také na srdci tížila bolest ze ztráty Alicentina dítěte. Bolelo to všechny, kromě samotného biologického, debilního, zatraceného, fotra zesnulého miminka.

,,To je šílený," sykla a já si hlasitě povzdechl.

,,Bohyněžel je to tak," přitakal jsem.

,,Ale jak takhle můžete žít? Já bych asi takový způsob života nezvládla. Však co jsou ta pravidla těch spřízněných duší, kvůli kterému se Alicent dostala do těchhle problémů?" Rozhodila Juliet ruce a pak se podrbala ve vlasech. Že by blechy? Eh, ne. Já blechy neměl a Licie taky ne. Poznal bych to po pachu, který byl ale teď nakažen vzteklinou a nebyl tak vábivý a milovaný jako předtím. Avšak stále byl její a ve mně třímala naděje, že se Licie brzy uzdraví. Pokud Giordano přijede. A snad přijede včas.

,,Pouto druhů je velmi komplikované. Co se týče Licie, Aarona a mě, takový případ se ještě nestal, pro nás všechny je to úplná novinka. Ještě nikdy se nestalo, aby se pouto přetrhlo a vlkodlaci si vytvořili nové pouto s někým jiným," zavrtěl jsem hlavou a podrbal se na zátylku. Cítil jsem, jak mě Juliet propalovala skeptickým pohledem. ,,Já vím. Já vím. Je to šílený, ale je to tak. Omlouvám se, jestli mi nevěříš, ale budeš mi muset věřit."

Založil si ruce na prsou. ,,Fajn. Každopádně by mě zajímalo, opravdu, jak takhle můžete žít? Vždyť vás život ve smečce musí omezovat ne?"

,,Vlastně ani to nemůžeme posuzovat, jedině vlkodlaci, kteří se rozhodli žít jako samotáři bez smečky a zapojili se do kolektivu lidí, jako to chce udělat Licie, to mohou posoudit," mykl jsem rameny. ,,Pro nás je to stejně přirozené jako je přirozené pro vás lidi žít v obřích městech a dělat něco, co nám přijde podivné. Vlkodlaci a lidé jsou dvě rozdílné kultury. Možná až moc."

Juliet jemně přikývla a chvíli jsme tam v tichu seděli a pozorovali spící Licie. Doufal jsem, že spí alespoň trochu klidně, když je teď pod sedativy. Naše mluvení jí neprobralo, což znamenalo, že se jí muselo spát dobře.

Kruhy pod očima, propadlé tváře i hubené tělo mi připomněly, že za ty čtyři, možná pět dní, co jsme od sebe pryč, se změnila příliš mnoho. Vypadala hrozně, bohyněžel. Má družka byla překrásná, byla to překrásná žena s laskavýma očima a bolavou duší, ale nyní i bolavým tělem a nemohla s tím nic dělat, musela jen trpět, dokud nepřijde spása. A já se stále modlil k bohyni, aby tou spásou byl Giordano de Wallet.

,,Miluju ji, Juliet," vypadlo ze mě a ani jsem si ze začátku neuvědomil, že jsem to řekl. Když se na mě zrzka podívala, já se podíval na ni.

,,Je to ta nejkouzelnější, nejnádhernější a nejsilnější žena, jakou jsem kdy poznal. Za těch pár dní si prošla opravdu peklem a přesto stále je tady. Je pořád tady a bojuje o svůj život. Může se zdát, že to vzdává, ale já cítím, že stále bojuje. Může si říkat, co chce, aby ulevila bolesti, která jí zužuje, ale já," postavil jsem se a přišel k Licieině posteli, jemně jsem odhrnul její hnědé kadeře z krku a odhalil tak otisk svých vlcích zubů. ,,Já přes tohle znamení, kterému říkáme Označení, cítím všechno, co cítí ona. Cítím její bolest, strach, vztek, lásku, radost i neštěstí. Já potichu trpím s ní, také můj vnitřní vlk. Snažím se být silný hlavně kvůli ní, aby věděla, že tu stále jsem a, že udělám všechno proto, aby zůstala naživu a konečně mohla začít žít v klidu. Aby věděla, že to nevzdávám a podporuji ji v tom, aby to nevzdávala ani ona."

/Tak pro kompenzaci za včerejší nevydanou kapitolu, máte tady tu dnešní už teď 😅🙈\