Alicent

Proplétala jsem se davem lidí, který se na ulici začínal tvořit. Ani jsem si neuvědomila, kolik je hodin, dokud mi nedošlo, že ty davy lidí míří pravděpodobně na oběd.

Já ale na jídlo v tuto chvíli neměla ani pomyšlení. Potřebovala jsem se Aaronovi ztratit.

Od našeho rozchodu jsem stihla změnit bydliště, takže jestli se mi povede nikde nezanechat pachovou značku, které by se on nemohl chytit, měla jsem šanci, že mě nenajde, protože mě bude hledat v mém starém bytě a nebude vědět, kam jít.

Každou chvíli jsem se ohlížela za sebe, abych se ujistila, že mě nepronásleduje.

Dostala jsem se až do věžového domu, kde jsme měly společně s Juliet pronajatý byt a zapadla do hlavního vchodu.

Srdce mi tlouklo jako splašené a já se modlila, aby bylo po všem. Výtah přijel do přízemí a já do něj nastoupila, pak jsem zmáčkla tlačítko sedmého patra a už jela nahoru.

Po celou dobu jsem se třásla a klepala a já doufala, že ten stres nebude mít na moji dceru žádný vliv.

Začala jsem v kabelce okamžitě lovit klíče, ruce se mi třásly a já se mohla zbláznit z toho, že jsem se ani na třetí pokus nedokázala trefit tím správným klíčem do zámku.

Jakmile se mi ale povedlo odemknout, okamžitě jsem zmizela v bytě, vyloženě jsem skopla z nohou své boty a pak se znovu zamkla. Juliet měla klíče, takže si odemkne.

Přešla jsem až do kuchyně podívala se z okna na ulici. Bohužel jsem neměla tak dobrý zrak jako Aaron či ostatní jeho druhu, takže jsem nedokázala rozeznat, jestli některá z těch postav co míří do vchodu našeho věžového domu je Aaron nebo není.

Jestli se můj bývalý rozhodne zazvonit, rozhodně jsem neměla v plánu mu otevírat.

Juliet měla přijít až okolo druhé hodiny odpoledne, a Aaron nikdy nebyl trpělivá osobnost, takže jsem doufala, že třeba Aaron bude před tím vchodem stát tak půl hodiny a pak to vzdá a nechá mě na pokoji.

To by byla ta lepší možnost.

Jenomže náhoda je mrcha. A když se začne něco srát, tak ať už pořádně. To je prostě zákon tohoto světa.

Byla jsem doma sama sotva půl hodiny a ztěží do sebe dostala zbytek špaget carbonara, když Juliet dorazila domů o jednu a půl hodiny dřív a za ní v závěsu stál ten, jehož jsem už nikdy v životě nechtěla vidět.

,,Ali, tenhle chlápek čekal před vchodem..." Řekla zcela vážně a zároveň děsně znepokojeně. ,,... Říkal, že zkoušel na tebe zvonit, ale ty jsi mu neotevírala-"

Hah, lhář... Nezvonil na mě, ale to teď bylo vedlejší.

,,Kde se tu bereš?" Zeptám se ostře a ignoruju Julietin zmatený pohled, kterým těkala mezi mnou a Aaronem.

Očividně pochopila, že tu teď pro ni není místo a tak se vydala do obýváku, který byl hned vedle kuchyně. Nejspíš bude odposlouchávat, a já jí to nezazlívala.

,,Dostal jsem se do města čirou náhodou... Já bych chtěl ale spíš vysvětlit tohle," ukázal na mé břicho a já zatla čelist.

,,Nic ti vysvětlovat nemusím, Aarone, nic ti do toho není," zavrtím hlavou rázně.

,,Myslím, že je mi do toho celkem dost!" Praštil rukou do kuchyňského stolu a já s sebou cukla.

,,Nevidím svou holku devět měsíců, od našeho rozchodu, a když ji čirou náhodou potkám, tak má břicho jako balón! Kolik dnů ti zbývá do porodu?!" Vrčel jako vlk a mě po zádech přeběhl mráz.

,,Říkám, že ti do toho nic není! Co bylo, to bylo! Je to minulost a tohle-" ukážu prstem na své břicho, ,,není tvá starost."

Aaronův výraz ztvrdl a přes obličej mu přeběhl stín. Polkla jsem. ,,Myslím, že to má starost je! Kdo je otcem?! Já?! Nebo jiný cizí chlap, kvůli kterýmu jsi mě tenkrát odkopla?!"

Věděla jsem, že to bude dramatické a taky proto jsem se tomu snažila vyhnout. Utéct před ním... Ach Juliet, proč jsi ho jen pouštěla dovnitř?

,,Aarone, okamžitě opusť tenhle byt a nech mě žít! Ty už nejsi součástí mého života, tak to pochop! " Vyjeknu rozhořčeně.

,,Já potřebuji vědět, kdo je otec!" Zavrčel znovu a mě zrudl pohled.

,,Nic ti do toho není, ty žárlivý idiote!" Nechtěla jsem mu nadávat, ale neměla jsem na výběr.

,,Říkáš žárlivý? Takže to dítě je moje?" Zavrčel a probodl mě vzteklým pohledem. Já pod tím pohledem zmlkla a odvrátila od něj pohled.

V místnosti zavládlo ticho doprovázené nepříjemným dusným vzduchem. Aaron pochopil, že to nejspíš začíná svým jednáním přehánět a tak se zhluboka nadechl a vydechl. ,,Promiň, Alicent, je to dítě moje?"

Zavřela jsem na malý okamžik oči a přemlouvala se k tomu, abych mu řekla pravdu. Nakonec jsem se rozhodla pro lež a já se modlila, aby mi to sežral a odtáhl z mého života už navždy. ,,Ne, není, Aarone. A teď už odejdi... Nechci tě ve svém životě. Už nikdy tě nechci vidět."

Chvíli na mě zíral, viděla jsem v jeho očích bolest a začínala toho litovat, ale věděla jsem, že to bude pro mě i miminko lepší.

,,Měl byste odejít... Má kamarádka se vyjádřila, myslím, dost jasně," ozvala se zničehonic Juliet, která se objevila ve dveřích mezi kuchyní a obývákem. ,,Ukážu Vám východ." Dodala, ale Aaron se nenechal.

,,Ali, prosím, sejdeme se. Zítra v té kavárně na rohu ulice. Probereme to v klidu..."

Zavrtěla jsem hlavou. ,,Mohli jsme to v klidu probrat už teď... Ale ty ses rozhodl, že ne... Smůla, Aarone. Je pozdě."

,,Ali..." Obešel Juliet, která na jeho osobu vypustila několik nadávek, ale on si z toho nic nedělal. Přistoupil ke mě, a já o krok ustoupila, on mě ale vzal za ruku. Vzhlédla jsem k němu a zadívala se mu do očí. ,,Prosím... Zítra v deset dopoledne... Když ti to bude nepříjemné, budeš moct odejít a já ti dám pokoj."

Chvíli jsem nad tím přemýšlela a cítila celou dobu na sobě, jak mě Juliet propaluje nejistým pohledem a Aaron zase naléhavým.

Nakonec jsem si tiše povzdechla: ,,Tak fajn... Zítra v deset. A teď už jdi." Zamračím se a ukážu na dveře.

Aaron pokýval hlavou. ,,Děkuji, Ali. Děkuji." Usmál se a odešel. Juliet za ním zamkla a otočila se čelem ke mně.

,,Chci vysvětlení," řekla zcela vážně a já s tichým povzdechem přikývla. Vydaly jsme se spolu do obýváku.

,,Před devíti měsíci jsem se s Aaronem rozešla. Jednak proto, že to byl žárlivý zmetek, který byl schopný označit i mého vlastního bratra za mého milence, a druhak mi nevyhovoval jeho styl života. Stále cestoval, a žil daleko odsud. A já se chtěla usadit nastálo někde, kde budu mít dobře placenou práci, navíc v té době jsem ještě studovala, zatímco on už pracoval."

Juliet přikývla, že tomu rozumí. ,,Ale proč se sem vrátil?" Naklonila hlavu na stranu.

,,To bych také ráda věděla," zamračím se nepatrně.

,,Když jsi mu tvrdila, že není otcem tvé dcery, lhala jsi, že?" Zeptala se opatrně a já ztěžka polkla. Juliet mě znala velmi dobře a poznala na mě, kdy lžu.

Tiše jsem si povzdechla: ,,Ano. Lhala a doufala jsem, že mi dá pokoj."

,,Ale ty nechceš, aby ti dal pokoj," přemýšlela nahlas a já semkla rty do úzké linky. Juliet ve mně vždycky četla jako v otevřené knize.

,,Mně jeho styl života nevyhovuje. Nemůžu s ním žít v těch podmínkách, v jakých on žije. Není to nic pro mě," vydechnu a zavrtím hlavou. Vyhnula jsem se tak odpovědi, protože jsem ji vlastně neznala.

,,Zlato," oslovila mě zcela vážně Juliet a chytla mě za ruku. Podívala jsem se na ni. ,,Chceš se s ním zítra vůbec vidět?"

Zavrtím hlavou. ,,Ne... Proto chci, abys mi pomohla zabalit. Musím odsud totiž zmizet."

,,Ali, teď neplácej nesmysly. Za týden máš termín! Co chceš dělat?! Jezdit po motelech, dokud na tebe nepřijde porod?" Vytřeštila na mě oči a do mě se zabodl osten viny.

,,Nemám na výběr, Jul..." Hlesnu a ona se na mě dívala jako na blázna a zároveň jsem v jejích očích viděla pochopení.