Toto zadání se opět týkalo zvířat. Měli jsme sepsat nějakou situaci, příhodu z "lidského světa", který by byl ovšem popisován z pohledu zvířete.  Zvíře by přitom mělo být rozumné a schopné nějakých úvah. Přiznám se, že nic extra originálního mě nenapadlo, tak jsem zvolila takovou klasiku, která neurazí a snad se vám aspoň trochu bude líbit.

Jako obvykle jsem si hrál s gumovou kostí. Tu jsem dostal loni pod obří svítící stromeček, který sem jednou přinesla má rodina, a říkala o něm, že je vánoční. Musím uznat, že ať už mu toto označení náleželo, nebo ne, bezesporu byl výjimečný, protože pod běžnými stromy se neválí tolik zábavného papíru a skvělých hraček.

Najednou jsem zaslechl blížící se kroky. Hned mi bylo jasné, co se bude dít dál. Za pár chvil táta zachrastí klíči a odemkne dveře od našeho bytu. A až zapadne slunce a bude tma, tak to samé udělá i mamka. Dneska bylo ale něco špatně. Už jsem slyšel, jak táta otevírá dveře, ale nebyl sám. Společně s ním šel dovnitř někdo cizí, někdo, koho jsem neznal a nedokázal ho tak identifikovat. Ten člověk používal voňavku, to poznám, a byla celkem pronikavá a nepříjemná. Přesto jsem se rozhodl, že jí zkusím odolat a půjdu přivítat tátu. Odhodil jsem gumovou kost a přiběhl na chodbu.

„Co to je?" ozvala se ta navoněná postava a ohrnula nos. Navoněná postava měla dlouhé blonďaté vlasy, úzké oči a boky jí obepínal blyštivý pásek.

„Ale nic, to je jen Blesk, nevšímej si ho," odvětil táta, aniž by mě jakkoliv přivítal.

To mě docela rozesmutnilo, ale poznám, když mě někde nechtějí, a tak jsem se s pokleslým ocáskem vydal zpátky do kuchyně. Slyšel jsem, jak táta otevírá dveře od ložnice a Voňavka cupitá za ním. Tohle se mi ani trochu nelíbilo. Když k nám přijde nějaká návštěva, obvykle chodí po celém bytě, ale právě kromě ložnice. Ta je vyhrazená jen pro mamku a tátu, dokonce ani já tam nesmím. Minimálně dostanu pokaždé vynadáno, když si tam lehnu do jejich pelíšku. Tak co v ložnici dělá ta další osoba? Ona snad v jejich pelíšku ležet může?

Po chvilce přemýšlení jsem přešel ke dveřím a začal před nimi štěkat, abych dal najevo svůj názor. Tohle prostě nebylo fér!

„Ticho, Blesku!" křikl jen táta. Ani mi neotevřel. Kdoví, jestli je v pořádku, zněl dost udýchaně a rázně.

No nic, šel jsem si znovu hrát s gumovou kostí a po chvíli se odebral hledat míček, který jsem ráno někam zašantročil. Prošel jsem celý byt, a nakonec jsem ho našel vedle botníku, který máme na chodbě. A jelikož jsem tam už stál, hned jsem slyšel, jak se ze schodů blíží kroky, z kterých jsem vycítil mamku. Dneska se k nám vracela podstatně dřív, to znamená, že nebyla na nákupu, ale moc mi to nevadilo, za poslední dobu jsem toho dostal ažaž.

Mamka zarachotila klíči a vzápětí otevřela dveře.

„Ahoj, Blesku!" usmála se, když mě spatřila, a podrbala mě za krkem. „Pepo, jsi doma?" houkla do éteru. „Snažila jsem se ti dovolat, ale nebral jsi to."

Mamka se na mě pobaveně podívala. „Že on zase usnul..." zakroutila hlavou a vydala se směrem k ložnici. Otevřela dveře, načež zůstala stát na místě, a výraz v její tváři se mi ani trochu nelíbil. Tvářila se naštvaně, ale bylo z ní cítit, že ji přepadl strašný smutek.

„A ven," pověděla tiše, a přesto autoritářsky.

„Lindo, já..." začal koktat táta.

„Okamžitě vypadněte, oba dva, a ty si zítra přijeď vyzvednout kufry."

Nechápal jsem, co se přesně děje, ale bylo mi jasné, že je mamka naštvaná, že se v ložnici objevil někdo cizí, kdo nemá právo tam být. Vždycky byla z tohoto důvodu naštvaná na mě, tak proč by nebyla i na někoho jiného? Divné však bylo, že měla vztek i na tátu, který do ložnice chodil normálně. Možná ji štvalo, že do ní pustil o někoho dalšího? Těžko říct.

Táta a Voňavka nicméně brzy poté odešli a po zbytek dne jsem je doma už neviděl. Táta mi docela chyběl, mám pocit, že by se hodilo, kdyby tady byl, protože by aspoň mohl uklidnit mamku, která v jednom kuse brečela. Snažil jsem se ji utišit sám, mazlil jsem se s ní a konejšivě vrčel tak, aby věděla, že tu jsem s ní a její neštěstí je i moje neštěstí. Nejspíš na tom byla opravdu špatně, protože si ode mě nechala dokonce i olízat obličej, který byl celý slaný a mokrý od slz.

Druhý den u nás zazvonil táta. Nevím, proč to udělal, vždyť má přece klíče. Nakonec se ukázalo, že zůstaly pohozené na botníku, pravděpodobně si je tam zapomněl. Mamka mu šla hned otevřít a její smutný obličej zahalila chladná maska bez jakéhokoliv výrazu.

„Ahoj, Lindo," pověděl táta. „Chci ti jen říct, že to byl omyl, to nebylo nic vážného a..."

„Dávám ti půl hodiny na to, aby sis sbalil, a pak tě už nechci nikdy vidět," přerušila ho mamka. Všiml jsem si, že svírá ruce v pěst, ale nebylo to proto, že by tátu chtěla zmlátit, aspoň myslím. Ráno se jí totiž celé třásly a asi se bála, že by to na ní teď bylo poznat.

„Ale to snad nemyslíš vážně," zaskuhral táta. „Vždyť jsme se za půl roku měli brát!"

„No právě."

„Přece to všechno nezahodíme kvůli jednomu přešlapu!"

„Já nic nezahodila," odpověděla mamka tak ledovým tónem, až mě zamrazilo. Musela být na tátu naštvaná opravdu hodně. „Ty jsi to všechno zahodil."

„Fajn, jsem idiot, ale slibuji ti, že se to už nikdy nebude opakovat. Věř mi, Lindo!"

„Věřím ti, že se to už nikdy nebude opakovat, protože po dnešku už do tohoto bytu nevkročíš, a jestli se budeš někde kurvit, už to půjde mimo mě a nebude to má starost."

Nevěděl jsem na čí stranu se postavit. Oba rodiče jsem měl rád, oba byli zrovna smutní, ale mamka na to měla asi větší právo. To táta do jejich místnosti přivedl někoho cizího, ne ona.

Večer, když táta společně s kufry odešel, mě mamka pobídla, abych si k ní lehl na postel. Strašně jsem se toho bál, protože jsem si myslel, že mě pak taky vyhodí a budu muset odejít. Musela mě přemlouvat docela dlouho, nakonec jsem ale svolil, protože mi na matraci položila novou hračku, která vypadala, že by snad dokonce mohla i pískat. Když jsem si tam k ní vlezl, začala mě drbat za ušima a já si to ohromně užíval. Sice mi bylo pořád trochu smutno kvůli tátovi, ale teď to byla mamka, kdo byl vedle mě a kdo potřeboval utěšit. Tak jsem všechny špatné myšlenky zahnal do pozadí, a snažil se být tím nejlepším pejskem, jakého si mohla přát.