Jak vznikla tato povídka? Zcela náhodně. Dědeček se nás na konci hodiny, kdy obvykle zadává úkoly na další týden, zeptal, zda máme všichni domácí zvířata. Protože jestli jo, mohli bychom napsat příběh z jeho pohledu na nás. Odpověděla jsem, že mám možná tak nějakýho pavouka, jinak fakt nevím. Byla jsem z naší skupiny jediná, kdo žádného domácího mazlíčka neměl. A tak jsem se Dědečka narovinu zeptala: "A můžu psát příběh z pohledu kytky?"

Inu, podle názvu dnešní části je asi zřejmé, že mi to prošlo a Dědeček s tím souhlasil. Tak se tedy pohodlně usaďte a pojďte si vychutnat povídku z pohledu obhroublého kaktusu. :D

V týhle domácnosti pobejvam už nějakej ten pátek. Docela se mi tady líbí, z vokna mam ekluzivní výhled na voprášený sídliště a na všechny ty joudy, který v něm žijou. Vobčas mě panička posadí k topení, a to si pak lebedim hezky v teplíčku a je mi moc dobře. Sem tam se mi ale posteskne po těch nádherách divočiny za skleněnou tabulí.

Ale abych to nějak shrnul: nemůžu si stěžovat. Zaprvý proto, že sem kaktus, a nejsem teda vybavenej mluvidly, bezchybnou nervosvalovou koordinací a celou řadou prvků inteligence. Ne, že bych si myslel, že sem blbej, přece jen kdybych byl blbej, nezapamatoval bych si tuhle větu, kterou moje panička v jednom kuse poslouchá na nějakejch hodinách českýho jazyka nebo tak něco. A zadruhý, a to je hlavní, si nemam na co stěžovat.

Je tady vo mě postaráno vcelku dobře. Když mam žízeň, dostanu napít, a tam moje potřeby vlastně končej. Mimoto sem dostal fakt supr květináč, kterej vypadá jako hlava spícího dítěte. A jak my kaktusové říkáme, jediný dobrý děti sou ty spící nebo mrtvý. Víte, my písklata moc rádi nemáme. Bejvaj děsně přítulný, chtěj si na nás sáhnout, polámou nám půlku trnů, a tu druhou půlku si vrazej do ruky. A pak hned začnou řvát a tvářej se, jako kdybysme za to mohli snad my. Ale dost už o dětech. Ty dostanou prostor v jinejch povídkách, ale rozhodně ne v těch mejch.

Není to tak dávno, co sem byl napaden. Mezi mym trním si našel schovku nějakej černej brouk. Byl docela přátelskej, ale až moc překračoval moji komfortní zónu, jestli se chápeme. Panička si ho všimla tak po pěti dnech. Chvíli ho jen tak pozorovala, zřejmě byla přesvědčená, že se jedná vo nějakej drobek hlíny, kterej se na mně uchytil. Vopatrně do něj šťouchla nehtem, což se vospalýmu broukovi samozřejmě nelíbilo, a vyskočil ze mě na plovoucí podlahu. Ani sem nevěděl, že umí skákat jak kdejaká zkušená žába. Panička to podle všeho nevěděla taky, protože vod hmyzáka vodskočila a nevěřícně na něj zírala. Po nějaký chvíli vzala do ruky papírovej kapesník, brouka rozmáčkla a spláchla do záchodu. Vždycky sem si myslel, že my, kaktusové, sme děsně morbidní tvorové, ale soužití s člověkem mě přesvědčilo vo vopaku. Sice rádi pícháme a tak, ale rozhodně nikoho nepícháme úmyslně. A to je mimochodem další věc, která nás vodlišuje vod lidí.

Asi by teď bylo namístě vám říct víc vo mý paničce. Víte, skoro celej den je u počítače, ale není to kvůli tomu, že by přes něj vydělávala těžký prachy anebo nahrávala vzkazy pro fanoušky svýho milionovýho impéria. Prostě přes něj dělá školu. Když se jí náhodou vybijou sluchátka, pustí si přednášky nahlas, a já je pak posloucham s ní. Vobčas se v hodinách bavěj vo příbězích, to sem pak celej natěšenej a chci taky hned nějakej napsat. Jenže když ste kaktus, tak se píše dost blbě, a musíte se spolíhat na svýho páníčka a jeho telepatický nadání. Podle všeho se nám ale podařilo spojit. Panička bubnuje do klávesnice a já se zpoza topení snažim podávat co nejpřesnější instrukce.

Vona píše fakt ráda. Vobčas ponocuje až do svítání, sepisuje si různý nápady na příběhy a energie má za deset lidí. Jen škoda, že ráno už takovym nabuzením nevoplývá a proklíná se za všechny ty neprospaný hodiny, který jí teď, když má zapnout počítač a jít se vzdělávat, docela chyběj. Sem rád, že takový pitomosti jako spánkovej režim nemusim řešit. Lidi sou ale komplikovaný stvoření a bez těch svejch výmyslů by se pravděpodobně už nevobešli. Ale stejně je dobře, že tyhle výmysly maj, jinak by pravděpodobně nevznikla ani tahle parádní povídka, ve který sem si konečně mohl vylít svý trnitý srdíčko.