I když to tak možná nebude vypadat, splnit sedmé zadání pro mě bylo dost těžké. Měli jsme totiž sepsat naše sny. Ideálně jsme měli sepsat jejich plynulou řadu ode dne, kdy nám byl úkol zadán až do posledního dne, kdy jsme měli šanci sen stihnout sepsat. Naštěstí jsme mohli i pátrat v minulosti, čehož jsem využila. Věřte mi, že by jinak většina námětů byla o ničem. :D Předem vás varuju - moje sny jsou dost šílený a jejich čtení není dvakrát uklidňující činnost. Ale i kdybyste se k tomu odhodlali... furt jste na tom líp než já, která je musela číst před dvanácti dalšími lidmi. :D 

19. listopadu, čtvrtek
Stála jsem hned vedle plotu, který mě odděloval od hejna malých kuřátek. Drobná ochmýřená zvířátka nemohla jíst nic kyselého, protože by je to zabilo. Já jsem s sebou však měla pořádnou zásobu pomerančů a citronů, které jako by žádaly o to být vhozeny na ono plotem chráněné území. Hodila jsem tedy kusem ovoce přímo před kuřátko, které do něj bez otálení klovlo. Vzápětí zvířátku odletěla hlavička a z krku mu začala tryskat krev desítky centimetrů vysoko. Cítila jsem se trochu provinile, že se dopouštím takového činu, ale ulétávající hlavičky kuřat a vodopády krve byly natolik fascinující, že jsem s tím nemohla přestat. Červená tekutina několikrát skončila i na mém oblečení, jednou mi dokonce vytryskla přímo do obličeje. Už jsem necítila téměř žádnou vinu a jen jsem si užívala krvavou scenérii přede mnou.

20. listopadu, pátek
Z přítele se stal bezdomovec. Pod mostem měl však spoustu knížek, které by se mi hodily do školy, tudíž jsem začala uvažovat o krádeži toho mála majetku, co měl. K tomu teď ale nebyla příležitost. Rozhodli jsme se totiž jít na procházku k temnému chrámu, který se nacházel na hřbitově. Před ním nás zastavila nevábně vypadající stařena, která každého z nás obdarovala gigantickým ibalginem a drolícím se bílým kamenem. Nenapadlo nás nic lepšího, než se usadit na lavičku a vychutnat si její druhý dar. Svět okolo mě se začal kroutit a zbylý prášek mi na ruce předváděl elegantní kreace. Nebylo tedy divu, že když jsme došli ke mně domů, na procházku s bratrem se mi ani za mák nechtělo a nechala jsem ho napospas sousedce, která přislíbila, že jej vezme ven s sebou, hned co si přichystá vodítko pro psa.

21. listopadu, sobota
Zanedlouho se měla konat Čarodějnická slavnost. Měla jsem v plánu si ji náležitě užít, a proto jsem doufala, že se mi na ni podaří propašovat žvýkací tabák. Protože jsou běžné papírové kapesníčky příliš drahé, chtěla jsem si vzít i toaletní papír, který by mi při potřebě tabák vyplivnout, posloužil místo nich. Neměla jsem kapsy, z toho důvodu jsem si veškerý papír musela dát do pusy. Vše probíhalo bez problémů, teprve při cestě z domu mě v kuchyni zastavila vrchní čarodějka s prosbou, zda bych neochutnala knedlíky, které právě dovařila. Opravdu jsem se snažila jí vyhovět, ale konzumovat cokoliv s plnou pusou toaleťáku je zhola nemožné. Musela jsem si ho tedy před ní z té pusy vyndat. Řeknu vám, že takhle zmatenou čarodějnici jsem už dlouho neviděla.

22. listopadu, neděle
Sedmdesátá léta byla v plném proudu. S kamarády jsme se bavili prozkoumáváním cizích paneláků. Obzvlášť jsme si oblíbili hru s výtahy a běhání po schodech. Ne všem nájemcům se to ale líbilo. Jednou nás nějaký chlápek dokonce začal honit. To jsme se všichni dali na útěk a doufali, že nám nebude stačit. S kamarádkou jsme mu zdrhly výtahem. Jely jsme do nejnižšího patra. A tehdy jsem si všimla, že je s ní něco špatně. Ačkoliv z nezabezpečeného výtahu vystrkovala končetiny, nic se jí nestalo. Pronikaly podlažími, jako by byly ze vzduchu. Občas se stávalo, že z výtahu dokonce zmizela a zůstal po ní jen hlas. I přes tuto komplikaci jsme se dostaly až do přízemí, odkud jsme vyběhly ven na nádraží. Zručně jsme přeskákaly jednotlivé koleje, usadily se do trávy a sledovaly vojáky, kteří se ochomýtali nedaleko nás. Kamarádka mě však brzy opustila. Přisedla si ke kolejím, co nejblíž to jen šlo, a snad vyčkávala na vlak, který by ji sprovodil z jejího podivného života.

23. listopadu, pondělí
S rodiči jsme měli v plánu výlet do Biogradu. Než jsme vyrazili, stihla jsem veškerou představu klidného dne sabotovat pořádnou dávkou halucinogenů. Netušila jsem, proč jsem to udělala a bylo mi jasné, že takhle s rodiči nikam nemůžu. Veškeré mé myšlenky byly smeteny ze stolu hlasy, které opakovaly jedno a to samé stále dokola. Celou situaci vzápětí umocnily svou podmanivostí a silou. Lesklý portál, který jsem sledovala přes jakousi hnědou trubici, se ke mně začal blížit a nezbývalo moc k tomu, aby mě dočista pohltil.

24. listopadu, úterý
Domeček na stromě byl naprosto ideálním místem pro čajový dýchánek. Náš dýchánek však žádný čaj neobsahoval. Bylo tu jen spoustu lahodných ovocných dortů a muffinů. Scházeli se zde hosté z celého světa, v podstatě bylo nemožné narazit na člověka, který by mluvil jen jedním jazykem. Cizinci je mezi sebou střídali rychlým tempem, jakmile jsem se začala alespoň trochu chytat, ostražitě změnili svou mluvu. Asiaté se nás snažili urazit tak špatnou češtinou, že je stačilo vnímat jen povrchově, a už jim nebylo rozumět zhola nic. Domů jsem se vrátila tak vyčerpaná, že mě už nepřekvapilo ani to, že se můj táta přátelí se známým raperem.

25. listopadu, středa
Se základkou jsme měli jít na exkurzi. Jako vždy jsem ale nestíhala. Naštěstí pro mě nebyl problém vyrazit v županu a s mokrými vlasy, čímž se celá situace zachránila. Šla jsem ve dvojici s holkou z béčka, která se mohla pyšnit černými kudrnatými vlasy a snědou pletí. Zapovídaly jsme se klukem, který šel před námi a který dívku očividně znal. Až později se mi svěřil, že si ji pamatuje z dob, kdy si spolu píchali perník.

Exkurze byla trochu záživnější. Jezdili jsme barevnými trubkami v džungli plné šamanů a mystických ornamentů. Dojeli jsme nimi až do říše plné stráží. Jeden z nich ode mě každou chvíli vyžadoval čokoládový bonbon. Netušila jsem, co s ním. Až po chvíli mi stará učitelka zašeptala, že jsou zdejší stráže pouze loutky vůdce, které neví, co vlastně chtějí. Moc mi to na náladě nepřidalo, a tak jsem odletěla na trávník, kde zrovna jakýsi mladík s růžovými křídly předváděl tanečky. Měl před sebou spoustu lidí, kteří se do jeho zábavy zapojili a snažili se ho napodobit. Užuž jsem se k nim přidala, když vtom mi došlo, že jsem si u stráží zapomněla brýle. Naštěstí se jedna z přítomných dívek nabídla, že mi je přinese.

Po odletu dívky se atmosféra na trávníku změnila. Bylo mi jasné, že je něco špatně, ale chvíli mi trvalo, než mi došlo co. Blížil se k nám sám vůdce. Byla to jedna postavička z mobilní hry. Tvář jí hyzdil zlomyslný úšklebek a bylo zřejmé, že zabije všechny, které ve svém revíru najde. Snažili jsme se co nejrychleji schovat. Já jsem se ukryla za obří sochu. Skrz ni jsem mohla postavičku nenápadně sledovat a přemýšlet, co dál. Moc nenápadné místo to ale očividně nebylo, o chvíli později se ke mně vůdce již blížil. Zčistajasna stál s nožem v ruce vedle mě a bylo jasné, že toto je můj konec.