Pokud jste ode mě četli povídku Co udělala má sestra?, nejspíš vám tento text bude trochu povědomý. Minulou hodinu jsme se rozdělily na dvě skupiny. Jedna měla napsat povídku na téma nedorozumění a druhá na téma křivda. Už podle názvu části je nejspíš jasné, do jaké skupiny jsem se dostala já.

Poměrně dost jsem se inspirovala právě povídkou Co udělala má sestra?, i když je to samozřejmě i tak pojaté trochu jinak. 😄 To by bylo k předmluvě vše, snad si čtení užijete.

Už je to pár let, co se můj život otočil vzhůru nohama. Všechno začalo srážkou s autem. Měla jsem tehdy nespočet zlomenin a vnitřní krvácení. Bylo mi jedenáct. Rodiče a sestra za mnou chodili den co den, máma u mě dokonce párkrát přespala. Zaplatili mi samostatný pokoj a každou chvíli mi nosili mandarinky, oříšky a občas i nějaké sladkosti. Často jsem brečela, stýskalo se mi po spolužácích, a dokonce i po škole. Bylo mi líto, že si s ostatními dětmi nemůžu venku hrát a večery trávit doma ve své posteli. Zdálo se mi, že to snad nikdy neskončí. Doktoři dělali jedno vyšetření za druhým, a i když se ke mně snažili být milí, nedokázala jsem z nich nemít strach. Neustále si mezi sebou něco šeptali a tvářili se znepokojeně. Nikdo mi nechtěl říct, co se děje. 

A jednoho dne jsem se probudila do brekotu mé matky, kterou táta hladil konejšivě po zádech. Bylo to šestého listopadu 2019 v půl deváté. Sestra přišla s nimi, ačkoliv měla být dávno ve škole. Všimla jsem si, že mě doktoři zbavili všech sáder a hadiček, které jsem dřív měla snad po celém těle. Hned mi to došlo. Byla jsem vyléčená. Opatrně jsem se posadila na postel a s nadšením zjistila, že mi to nedělá nejmenší problém. 

„Mami, tati, Moniko!“ zvolala jsem radostně. „Jsem v pořádku! Můžeme už jít domů?“

Rodiče se na mě ani nepodívali. Jen sestra mi věnovala takový zvláštní pohled, skoro, jako by ji něco vyděsilo. Máma potáhla a rozvzlykala se nanovo. 

„Vy snad nemáte radost?“ zeptala jsem se.

„Měli bychom jít domů,“ špitl táta a objal mámu. 

„Dobře,“ řekla jsem trochu zmateně. Rodina nevypadala moc šťastně, ale pravděpodobně jen nechápali, jak mohlo za den dojít k takovému zlepšení mého stavu. Jasně. Máma byla vždycky hodně citlivá, nebylo vlastně divu, že se zmohla jen na dojatý pláč. Táta své emoce naopak nedával najevo vůbec. A sestra? Neměli jsme spolu nejlepší vztah, takže jsem chápala i to, že mi hned neskočila kolem krku.

Zklamání vzápětí vystřídala radost! Konečně budu doma!

Rodiče a sestra se začali zvedat z židlí. Vyskočila jsem za nimi a těšila se, až konečně opustím bledě modrý nemocniční pokoj. Cestou k autu nikdo nepromluvil ani slovo. 

„Nezajdeme na pizzu?“ odhodlala jsem se k otázce.

Žádná reakce.

„Mám docela hlad,“ řekla sestra potichu.

„Jak můžeš mít v této situaci hlad,“ zašeptala máma bez jakékoliv intonace v hlasu. 

„Ale mami – “

„Jo!“ připojila jsem se. „Taky bych si něco dala.“

„Má pravdu,“ zastal se mě táta. „Měli bychom se snažit být…“

„Být co?“ nechápala jsem. Rodiče se dneska chovali dost pomateně.

Nikdo mou otázku nevnímal, ale už jsem se tomu nedivila. Jen jsem na ně byla naštvaná, že se neradují se mnou. Trucovitě jsem se posunula co nejblíž k okýnku, když vtom jsem si všimla, že nemám zapnutý pás. Pokusila jsem se to napravit, ale jako vždy mi to nešlo. Tentokrát jako by to bylo ještě horší, dokonce jsem ho ani nedokázala vysunout. V takových situacích jsem se vždy obrátila na tátu, jestli by mi s tím nepomohl, ale dnes jsem na to neměla nejmenší pomyšlení. Když se ke mně chovají takhle, budu se k nim chovat stejně, pomyslela jsem si panovačně. Kdybych jen tušila, že tohle byl pouhý začátek celé té noční můry. 

Až do večera jsem nepromluvila jediné slovo. Samozřejmě, že jsem se s nimi dívala na televizi a pak poslouchala pohádku, kterou nám máma v pokoji četla. Ale ani jsem jí neodpověděla, když nám pak popřála dobrou noc a hezké sny. 

Druhý den jsem se vzbudila do prázdného domu. Rodiče se sestrou někam odjeli a nechali mě tu samotnou. Šla jsem si tedy hrát s kamarády do parku. Zdálo se mi, jako by v tom jejich plánu byli zapojeni také. Nikdo si mě nevšímal, dokonce ani Bára, se kterou jsme si kdysi slíbily, že budeme nejlepší kamarádky na život a na smrt. Přišlo mi to od ní dost podlé. Chápu, byla jsem dlouho pryč, ale snad na mě nemohla zapomenout. 

Už jsem se chystala jít domů, pohrát si s panenkami, přečíst knížku o lesních vílách, když vtom k Báře přišla její maminka v doprovodu té mé. 

Zapomněla jsem na veškerou ukřivděnost a rozeběhla se směrem k nim.

„Mami, mami!“ volala jsem a mávala na ni. Měla jsem sto chutí si postěžovat na Báru a na její nepřátelské chování. Máma to už ale možná věděla, proč by za mou bývalou nejlepší kamarádkou jinak šla?

Postavila jsem se vedle ní a měřila si Báru vítězoslavným pohledem. Teď dostane co pro to!

„Barunko, zlatíčko,“ začala její mamka, paní Horáková. „S paní Benešovou jsme se dohodly, že bys to měla vědět…“

„Že bych měla vědět co?“ zeptala se Bára nevinně. „Jde o Elišku?“

Znovu jsem na ni pohlédla. No to si piš, že jde o mě! A nedělej, že nic nevíš!

„Ano, jde o ni,“ přitakala moje máma. „Víš…“

„Kdy ji z té nemocnice už pustí?“

V tu chvíli jsem se musela držet, abych se na Báru nevrhla. Taková drzost! A co bylo horší, máma se mě nezastala jediným slovem!

„Eliška už se nevrátí,“ špitla paní Horáková. „Byla po té léčbě tak unavená, že si ji k sobě vzali andělíčci, aby se u nich mohla vyspat dosyta.“

Nechápala jsem, o čem Bářina máma mluví. Vždycky jsem ji měla ráda a myslela jsem, že i ona mě. Ale tahle situace… Chovali se, jako bych byla duch. 

„Ona-ona je mrtvá?“ zajíkala se Bára a jako na povel se rozplakala. 

Její slova se ve mně odrážela jako ozvěna mohutných zvonů. Tu jako by umocnil nedaleký kostel, který právě odbíjel dvanáctou hodinu. Co bylo dál …si nepamatuji. Viděla jsem jen ostrou záři, která pronikla celým mým tělem a vzápětí mě odnesla do neznáma.