Název této povídky byl zároveň i naším zadáním. Měli jsme na úkol jakkoli zpracovat toto přísloví, ideálně tak, aby vykreslovalo příběh. To, jak jsem se s tím poprala, můžete hnedka zjistit! 💚

Z ponurého šedivého podchodu se vynořila postava obtěžkaná plnými igelitkami. Hlavou jí běhalo spoustu myšlenek.

Mléko? Mám, nahoře v tašce.

Tousty? Mám. Vespod.

Vajíčka? Na ty už nezbylo, ale doma jsou ještě tři. Jedno zítra ráno uvařit Michalovi do školy, dvě nechat na oběd na omeletu se šunkou pro Petra.

A pokud jde o kečup... Tady je situace dost bídná, ale kluci to snad chvíli vydrží jen o špagetách se sýrem.

Zahloubaná do toho, jak dlouho s její mizernou výplatou ještě přežijí, minula přechod. Zastavila se. Poté jen tak stála na místě a zmateně mrkala. Vypadla ze zautomatizovaného procesu a chvíli trvalo, než se zas probrala a uvědomila si, že by se měla otočit.

„No, co to je, todlencto?! Dneska už lidi ani nevěděj, kam chtěj jít!"

Vzhlédla směrem k rozhořčenému kolemjdoucímu, který byl ale už dávno v pryč.

„Hněte se trochu, paní, nejste tady sama!"

„Pardon," zamumlala. „Už jdu, přece."

Další hlas v rušném velkoměstě, který jí dával najevo její nadbytečnost. V takových chvílích se zbytečná opravdu cítila. Nicméně pravda byla jinde.

Ty mý kluci by to beze mě nedali, pomyslela si, zatímco kráčela směrem k sídlišti. Michal je sice šikovnej a všechno, ale vždyť je to ještě dítě! A Petr to samý. Sice posledním rokem, ale známe to. Dokladově to dospěje, ale rejži to rozvaří a omeletu připálí. To tak. Radši mu budu vařit do dvaceti, než aby znehodnotil to málo jídla, který doma máme.

Těžké igelitky ženu dřely do dlaní a všudypřítomný mráz situaci příliš neulehčoval. Ruce jí zábly a dotěrný vítr se pod nekvalitní kabát dostal snáz, než by se mohlo zdát. Přesto se ani jednou nezastavila. Věděla, že uši tašek mají při větších nákupech nízkou životnost, takže pospíchala, co to jen šlo.

Doma už na ni čekali její dva synové. Devítiletý Michal hrál na starém mobilu střílecí hru doprovázenou hlasitými zvukovými efekty. Starší Petr ležel na pohovce, tvář mu zakrýval slevový letáček z Tesca, kterých byla plná domácnost, a podřimoval. Táhl z něj alkohol a cigarety.

Dřív by s ním žena začala okamžitě cloumat a dožadovat se odpovědi, poslední dobou na to ale neměla energii. Peníze od ní nikdy nechtěl, prý měl různé brigády, a z těch si, dle svých slov, mohl kupovat co chce. A jestli má nějaké starší kamarády, kteří mu v obchodě vezmou, co jim řekne... Kdoví, co všechno takoví lidé seženou.

Zavřela oči a zavrtěla hlavou. Nemysli na to. Musíš teď uklidit nákup, uvařit večeři a pak jít vytřít chodbu v patře, aby zas paní Beránková neměla řeči. A v sedm spěchat na noční.

„Hustý, hustý, vyhrál sem!" zaječel Michal a začal skákat po křesle.

„Nech toho, vylezou z něj péra!" napomenula jej žena automaticky. „A vzbudíš Petra!"

„Nerozbiju, a víš proč?" uculoval se chlapec. „Dávno už z něj přece trčej!"

„No jo vlastně. Tak si skákej, ale potichu, ať nevzbudíš toho Petra!"

„Toho nevzbudí už nic! Když přišel domů, sotva chodil a hele, co mi dal!" Michal se v ten moment zarazil. „Teda nic, já ti to vlastně nechci říct!"

„O co jde? Povídej!"

„Nic, nic, nic!"

„Michale?" žena svému synovi věnovala tázavý pohled. „Chceš přece, abych zítra přišla na tu besídku."

„Tak fajn," vypískl a bojácně z kapsy vytáhl tři stokoruny.

„Peníze?"

„Ale né," plácl se chlapec do čela. „Petr mi dal to, no a já pak, já pak..."

„Co ti dal?"

„Nó..." bylo vidět, jak se celou situaci snaží prodlužovat.

„Povídej."

„No, dal mi trávu, že tim můžu frajeřit před kámošema a třeba to i zkusit. Ale já nic takovýho nechtěl, tak sem šel před panelák k těm pánům, co furt pijou tu vodku, co pije i Petr, a zeptal jsem se jich, jestli to nechtěj, a oni mi za to dali tři stovky! Veřila bys tomu, mami? Tři stovky! Tak sem se pak vrátil domů a přemejšlel, co za ně koupit, co bych ti dal k narozeninám jako dárek. A kdyby něco zbylo, koupil bych si ty dobrý cukrový bonbony, co sme jednou dostali od paní Beránkový na Velikonoce! Třeba by mi dal Petr časem nějakou další trávu, páni u paneláku by si ji ode mě koupili a já bych nás mohl začít živit!"

Michalova matka se snažila zachovat chladnou tvář, což jí díky únavě šlo naštěstí skoro samo.

„Už to prosím nikdy nedělej, Michale. A od Petra si nikdy nic neber!"

„Ty nejseš ráda, že sem nám vydělal peníze?" tázal se klouček posmutněle.

„Seš na to ještě moc malej. Nech to na mě."

„Nó, dobře... A když sem ti to teda řekl, půjdeš aspoň zítra na tu besídku?"

„Jasně, broučku," přikývla žena. „Mám odpolední, takže to stíhám."

„A mami?" Michal se opět zatvářil nejistě.

„Co ještě? Musím začít dělat večeři."

„Já jen, že... Rodiče se tam budou muset představovat a já nechci, abys tam říkala..."

„Abych tam říkala co?"

„No, že pracuješ buď v pekárně nebo jako uklízečka. On třeba taťka Kláry dělá s počítačema a máma Honzy zas jako doktorka. Oni by se mi smáli."

Ačkoliv ženu chlapcova slova ranila, nemohla nic dělat. Bylo jí jasné, že děti jsou zlé, protože znala jejich rodiče. Ty dámičky a pány, kteří jí sekýrují, když jim nepodá housky dostatečně rychle anebo jí trvá jim vrátit drobné za tisícovku.

„Podívej se na mě, Michale," začala pevným hlasem. „Nejsme na tom dobře. Spíš máme hluboko do kapsy, a přesto se vám, dětem, snažím dopřát co nejvíc. Mám dvě práce, hromadu dluhů po vašem tatínkovi, ale zvládáme to. Nebo ty snad někdy trpíš hlady?"

Chlapec jen zavrtěl hlavou.

„Klidně všem těm doktorkám, realitním makléřům a manažerům řeknu, že sem jednou z nich, ale myslíš, že by to pomohlo? Hned podle oblečení a tvý školní tašky a penálu, i když sou samozřejmě to nejlepší, co sme si mohli dovolit, tak hned podle toho všeho by poznali, že si vymejšlím. Buď to, anebo by si řekli, že s tim vysokym platem, kterej dostávám, stejně jako oni, neumím vůbec hospodařit. Zatímco když přiznám svou situaci, ušetří si uštěpačný poznámky, a i kdyby nějaký měli, ve skrytu duše budou obdivovat tu ženu, která sama utáhla domácnost se dvěma dětmi. Nikdy se nestyď za to, z jakých poměrů pocházíš. Ony tě totiž stejně dřív nebo později prozradí."

Michal svou matku pozoroval, uvážlivě kýval hlavou, a i když její slova slyšel, jen sotva mohl tušit, jaké poselství pro ni nesou. Nevěděl, že si je opakuje den co den, v protivném počasí, při setkání s arogantními šéfy anebo nepříjemnými zákazníky... Nevěděl nic z toho, patrně ani to, jak zareagovat.

„A co budeme mít teda k večeři, mami?"