Naším prvním zadáním bylo ve skutečnosti navázat na úryvek ze Starodávné truhly Nuriho Beje. Nerada bych sem ale přidávala povídku, kde je třicet vět cizích a pět vět mých. 😃 Proto si myslím, že bude nejlepší začít prvním čistě samostatným zadáním.

Celý tento příběh jsme dostali shrnutý v několika bodech. Nejvýraznějším bodem byl bezpochyby fakt, že naše rodina měla mít zlatého retrívra jménem Babiš. V našich povídkách se tak objevovaly poměrně komický situace, který by bezpochyby nebyly tak vtipný, kdyby se psík jmenoval Punťa. Zmíněn byl taktéž věk manželů, jejich společenské postavení a další okolnosti, který jsme mohli buď použít nebo vynechat, ale ideálně neměnit podle svého. Zápletka nám byla řečena také. Za největší chybu tady považuju to, že jsem povídku zapomněla pojmenovat (vůbec se mi při pohovoru nestala úplně stejná věc, ale pozor, napotřetí jsem si už vzpomněla, že by se název hodil xD).

Ještě by se určitě hodilo zmínit, že je tato povídka hodnocena dost mírně. Kritika se bude stupňovat v průběhu semestru, takže pokud se vám na povídce nějaká maličkost nezdá, klidně můžete mít pravdu, komentovány byly jen ty nejzásadnější klady a zápory.

Ale teď už pojďme na povídku.

Manželé Burešovi byli moderním výdobytkem své doby. Mezi sousedy se netěšili příliš velké popularitě, jelikož měli všechno, na co si jen ukázali prstem, a občas tím prstem dokonce ani nemuseli hnout. Jejich mobily totiž obsahovaly funkci hlasového vyhledávání. A vlastně i díky ní do rodiny přibyl nový přírůstek, zlatý retrívr, kterého manželé v humorném opojení, způsobeném několika skleničkami šampaňského, pojmenovali Babiš.

Jeho pořízení bylo vskutku nečekanou událostí. Eva Burešová to tou dobou s elektronikou příliš neuměla a hlasové ovládání mobilního přístroje bylo nad její schopnosti. Když se jí telefon téměř už hodinu střídavě vypínal a zapínal, začala hrozivě klít a umělá inteligence si její výroky patrně vyložila jako objednávku zlatého retrívra. A tak se v rodině objevil malý raubíř Babiš.

Tento příběh však nebude o dětských radovánkách tohoto roztomilého psíka. Nebude ani o IT schopnostech pana Bureše, které jsou v jakémsi protikladu se schopnostmi jeho ženy. A bohužel si nebudeme vyprávět ani o nádherné manikúře, kterou paní Burešová nabízí svým klientkám, ač věřím, že by si úchvatné gelové nehty s obrázky kytiček získaly srdce nejedné čtenářky.

Naše vypravování totiž začíná uprostřed podzimu. Deštivý listopadový den sliboval příjemný relax u kávy pro všechny, kteří si mohli dovolit být doma (jako například paní Burešová). Většina populace však dnešek proklínala. Smůla jako by se lepila na paty snad i vozíčkářům a vlivem bouřky neustále padalo připojení k internetu. A to bylo mnoha lidem nepříjemné (například panu Burešovi).

Eva se dnešek rozhodla zasvětit důkladnému pročtení Světa ženy, časopisu, který na stolku v obýváku ležel už několik dní. Babiš se mezitím bavil štěkáním na obrazy a občasným válením se v čerstvě vypraném prádle. Zkrátka předváděl takové ty své psí kusy, na které měl jako pes ostatně právo. Možná, že by u nich ještě nějakou chvíli zůstal, kdyby jeho vytříbené zvířecí smysly nezaznamenaly chladivý vánek linoucí se od dveří. Vypadalo to, že páníček zapomněl při odchodu pořádně zabouchnout dveře. Kdyby byl Babiš člověk, pravděpodobně by se mu v této chvíli po tváři rozlil zlotřilý úšklebek. Ale protože byl jen obyčejný pes, necítil žádné zvláštní pohnutky, natož aby ho napadaly myšlenky hodné šíleného génia. Zkrátka jen opustil dům a vydal se zkoumat exteriér. Vrátka od zahrady byla taktéž otevřená. Jakmile si toho všiml, vyřítil se směrem k nim. Miloval déšť a procházka po okolí plná osvěžujících kapek vody skutečně lákala.

Vzápětí ho ale z radostného poskakování po ulici cosi vyrušilo. To cosi nebylo nic jiného než modré BMW řady Sedan. O tom však Babiš věděl asi tak stejně jako paní Burešová. Co ale věděl jistě, byl fakt, že ta šílená věc se čtyřmi svištícími tlapkami nabíhá přímo na něj a on jí ani v nejmenším nemá šanci utéct. A v této předpovědi se Babiš skutečně nemýlil. Vzápětí už se vznášel do psího nebe a podsadití buldočci se zlatými harfami začali hrát na jeho počest jedinou skladbu, kterou se za ty roky naučili. Jmenovala se Povalování harf a její název chytře naznačoval, jak se víceméně hraje.

Ale zpátky na zem. Jakmile paní Burešová uslyšela ten šílený rachot (přirozeně auta, ne harf), vyděšeně vyběhla ven a nedbala toho, že má na sobě jen župan a pantofle. Pohled na Babiše jí málem zasadil smrtelnou ránu. Uličník v BMW byl už dávno pryč a s ním i duše milého retrívra. Eva několik dalších minut zápolila se slzami, načež se rozhodla psíka odtáhnout na zahradu a zavolat manželovi. Měl by o tom vědět. Babiš byl přeci jen jejich jediné, byť zvířecí, dítě.

„Hugo, okamžitě přijeď! Stala se hrozná katastrofa!"

„Došel ti růžovej lak na nehty?" zhrozil se pan Bureš. „Já ti koupím novej."

„Ale ty to nechápeš! Tohle je vážný!"

„Došel ti snad i ten červenej?" to už Hugo sotva dýchal. Představa, že by jeho manželka za takovou chvíli přišla o dva laky, ho vážně znepokojovala. Tento den byl opravdu plný neštěstí!

„Babiš je mrtvej!" zavzlykala paní Burešová a hlasitě si odsmrkala. Sotva vnímala, že vítr zabouchl dveře a že zůstala napospas povětrnostním podmínkám.

Víc toho Hugo vědět nepotřeboval. Šéfovi stroze ohlásil, že si potřebuje vzít na zbytek dne volno kvůli nečekanému úmrtí v rodině, naskočil do auta a vyjel. Před domem na něj čekala nevídaná scenérie. Manželka promoklá až na kost v náručí chovala Babiše a zdálo se, že mu snad i cosi šeptá. Pan Bureš se neubránil slzám. Celý ten obraz byl tak dojemný, až skoro zapomněl vystoupit z vozu a řešit situaci. Byl by v něm zůstal celé věky, kdyby paní Burešová nezvedla zrak a náležitým očním kontaktem jej neupozornila, že okounění bylo tak akorát dost.

„Musíme mu vykopat hrob," informovala ho hned poté, co přišel. Hugo sklesle přikývl, jal se lopaty, a kdyby tolik nepršelo, bylo by vidět, jak z něj při každém pohybu kape pot. Práce to byla věru úmorná a vůbec se nedala srovnat s vyťukáváním kódů do počítače. Přesto měl pan Bureš zanedlouho hotovo, přeci jen Babiš nebyl žádné enormní velikosti a patrně už ani příliš nevyroste. Co však Huga znepokojovalo víc, bylo všudypřítomné bláto, obzvlášť v hrobě.

„Takhle ho přece pohřbít nemůžeme," namítl.

„Máš pravdu. Tohle si nezaslouží. Ale co pod něj jen dáme?"

„Víš co, Evi?" začal pan Bureš, zatímco se soukal z bundy. „Tohle."

„Vždyť je nová!" zhrozila se paní Burešová. „Víš vůbec, kolik stála?"

„Rozhodně ne víc než Babiš," podotkl. „Vlastně to pro tu bundu bude taková čest. Poslouží mu jako rakev, jen víc zateplená a míň dřevěná. Aspoň mu tady pod zemí nebude zima!"

Manželka se jako na povel rozvzlykala a nezmohla se na nic víc než na chabé přikývnutí.

Hugo jí vzal psíka opatrně z náručí a uložil jej do nového pelíšku pod zemí.

„Sladké sny," zašeptal, načež jámu zakopal. To už naštěstí nebylo tak těžké. Poté hlínu pro jistotu ještě důkladně udusal, aby se k Babišovi nemohl dostat žádný nevítaný návštěvník.

„Víš co? Obrátil se Hugo ke své zaslzené manželce. Uděláme si kafe, vytáhneme z lednice ty zákusky ze včerejška, pustíme telku a zkusíme se nějak odreagovat. Zůstat tady v tomhle nečasu by nás stálo akorát pořádný nachlazení, nedejbože chřipku. A to by Babiš přece nechtěl."

„Máš pravdu. Zkusíme přijít na jiný myšlenky."

A tak se manželé vydali směrem k domu. Boty jim čvachtaly v bahně a představa tepla a sucha se najednou zdála dost lákavá. Veškerý komfort byl na dosah ruky, stačilo jen odemknout dveře.

Pan Bureš se však k žádnému takovému úkonu neměl, pouze tupě zíral na zvonek rodinného příjmení a tu a tam se podrbal na hlavě.

„Děje se něco, Hugo?"

„Pamatuješ si, jaks říkala, že ta bunda byla opravdu drahá?"

„Jak by ne? Bylo to tak pět minut zpátky. A tys mi odpověděl, že na tom přece vůbec nezáleží. Pojď, začínám mrznout!"

„Víš, ono na tom teď docela začalo záležet."

Paní Burešová ztrácela trpělivost. „Tak pojď už!"

„No, v tom je právě ten problém. Bez tý bundy se dovnitř nedostaneme."

Vtom Eva propukla v hurónský smích. Byla to jakási směsice pobavení a hysterie.

„Neříkej mi, ty idiote, že sis v ní nechal klíče!"

„Kdyby jen klíče. Mám tam i doklady, kreditku a pěknejch pár tisíc," zamumlal pan Bureš a znaveně se pousmál, načež se rozesmál snad ještě víc než jeho žena. „Já jsem fakt prvotřídní vůl. No, jen doufám, že ty prachy Babiš utratí v psím nebi za ten nejluxusnější steak, jakej kdy viděl!"

„Počkej, ty se pro to nevrátíš?"

Hugo rezolutně mávl rukou. „Dneska už ne."

„Ale jak se dostaneme domů?"

„Víš, jak jsi jednou mluvila o tý rekonstrukci oken? Já jen, že bychom s ní mohli začít už teď."

A tak se ten den naskytl sousedům manželů Burešových zcela unikátní pohled na ty dva, kteří lopatou rozbili okno vedoucí do obýváku jen proto, aby skrz ně vlezli dovnitř a poté je zaizolovali kusem igelitu. Změnilo se tím něco? Ne, stále je nesnášeli, avšak momentálně už bylo těžké určit, zda kvůli jejich finanční situaci, anebo kvůli vynalézavosti, kterou oplývali i v těch nejsvízelnějších situacích.