Dnešní části budou trochu odlehčené, nečeká nás nic dlouhého, dokonce ani nic neznámého. Jak to?

První týden školy jsme na nějaký předměty chodili osobně (aspoň chvíli jsme si to zkusili, no xD), tudíž jsme Dědečka viděli osobně a zadali si tak první zadání (viz předchozí kapitoly s Babišem). No a protože jsem z informací o předmětech četla, že si v tomto předmětu máme zvolit, jestli budeme celej semestr psát buď prózu, anebo poezii, tak jsem se ho zeptala, co je na tom pravdy.

Ve skutečnosti je to mnohem volnější, pokud si do povídky vložíte pár rýmů, nikdo vám za to hlavu neutrhne. Každopádně jsme prostě všichni začali prózou, protože je snazší se v ní jaksi sjednotit a zlepšit. No ale to jsem v ten moment ještě nevěděla, že ta poezie je spíš druhořadá, takže jsem se Dědečka zeptala, jak to bude s tou poezií (logicky).

Dědeček se zeptal, kdo další by ji chtěl někdy dělat a většina lidí zvedla ruku, takže to asi někdy zkusíme. Každopádně... když už jsem se takhle zeptala, tak mi s úsměvem řekl, že můžu první zadání zpracovat jako epos, když mě ta poezie baví. Chvíli jsem nevěděla, jestli si dělá srandu nebo to myslí vážně, vysokoškolští profesoři umí být záludní. xd Naštěstí ujasnil, že to nemyslel vážně, ale to ještě netušil, že to vezmu jako výzvu, a kromě úkolu psanýho prózou mu odevzdám i zmíněný "epos". xD

A tady je. ^^

Žili trochu za Prahou

V domě s hezkou výbavou.

Nějaká nouze o peníze?

To oni fakt neznali.

Však vlastního psa i proto

Babiš pojmenovali.

On pracoval jako ajťák,

A ona kosmetička,

sousedkám nanášela lak

a zkrášlovala víčka.

Čtyřicet jim bylo zhruba,

Když se tento příběh stal.

Když retrívr jménem Babiš

Do Oktávky naboural.

Ten den lilo jako z konve,

Manželka, ta lila též.

Půl litru Chardonnay v sobě,

Oděná v růžové robě,

Zírala na TV Nově,

Na ozbrojenou loupež.

Náhle ji však situace

Vyrušila z degustace.

Uslyšela hlučnou ránu,

A poté řvát nějakou nánu:

„Co mi to tu za prevíta

Vběhlo zase do cesty?

Nemá tady, čokl, lítat,

Když pospíchám na testy!"

Nečekajíc na odezvu

Ta hysterka odjela,

Manželka vyběhla z domu

A Babiše spatřila.

Na silnici povalený

Nacházel se její psík,

Nehybný a umazaný

Od krve jak válečník.

I propukla žena v pláč,

Upřímný a hlasitý:

„Podám na ni zatykač!

Vždyť byl Babiš nevinný!"

Zavolala manželovi,

Ten přijel do hodiny.

„Abychom ho zakopali,"

Podotkl posmutnělý.

Vzal si krumpáč a lopatu,

Manželka popadla psa,

Přinesli jej na zahradu

Do nejzazšího kouta.

„Hrobeček má věru krásný,"

Usmrkla si manželka.

„Vykopals ho dobře, drahý."

„Holt praxe dělá mistra."

„Jak to myslíš?" tázala se,

„Však jsi v IT oboru."

„To je sice, zlato pravda,

Ale pár svých konkurentů,

Už jsem poslal do hrobu."

Manželka utřela slzy,

Tu všimla si kapek deště,

Hlína procházela krizí.

„Co dát něco pod něj ještě?

Bláto, to je nedůstojné,

To si fakt nezaslouží,

Měl by dostat pocty nějaké,

Spát si jako na růžích."

„Tím chceš říci na trnech?"

Manžel se hned podivil.

„Viděl bych to spíš na mech,

Na to je však pozdě včil.

Dáme ho na moji bundu,

Ta je měkká, příjemná.

Sundám si ji za sekundu,

Novou koupím... do ledna.

Manželka jen přitakala,

Položila Babiše,

Ještě trochu zaplakala,

Hladila jej po břiše.

„Tak já ho tu zakopu,"

Špitl manžel žalostně.

Zas popadl lopatu,

A vtom bylo po jámě.

Při cestě ke svému domu,

Drželi se za ruce,

Nevnímali tóny hromů,

Smutni byli velice.

„Sakra, já zabouchla dveře,"

Zaklela si manželka.

„Nevadí, mám taky klíče,"

Manžel sáhl do tílka.

Nebyly tam k nalezení,

Manželé to nechápou.

A tak oba zamyšlení

Nad klíči dále tápou.

„Nezapomněl sis je v autě?"

„Tam mám mobil nejvýše."

„A co v nějakém kabátě?"

„..."

„Zlato, vyhrab Babiše!"